Rozhovor se Zuzanou Mauréry
Jak to začalo? Přihlásila jste se do castingu, nebo vás Milan Cieslar rovnou oslovil?
Oslovila mne slovenská koproducentka filmu a absolvovala jsem kamerové zkoušky s režisérem. Byl se podívat na představení v Divadle v Řeznické, kde jsem hrála jednu z hlavních rolí.
Proč jste se rozhodla pro tuto roli? Řeknete o ní něco?
Zaujala mne role polské basařky – kápa. Navíc měla vývojový oblouk, což nebývá typické pro postavy tohoto rozsahu. Ze začátku se jeví jako negativní postava, ale v konečném důsledku je velmi lidská.
Nejsilnější zážitek z natáčení?
Natáčeli jsme v opuštěných dolech, vůbec celé prostředí exteriérů bylo fascinující. Skvělou práci odvedli i architekt a rekvizitáři. Kostýmy, ve kterých jsme hráli, nebyly nové. V rámci autenticity byly opravdu velmi obnošené. Doslova se z nich dala cítit „minulost“. Když jsem dostala boty, neměly téměř žádnou podrážku a já si pak představovala, že by to doopravdy bylo moje jediné obutí… Boty byly totiž v koncentráku jednou z nejdůležitějších věcí. Byla to jednoduchá rovnice, když nejsou, umřete.
Jak se vám spolupracovalo s Clémence Thioly, byla vám asi nejbližší…?
Velmi dobře, ale neměly jsme spolu tolik natáčecích dní, aby se z nás staly skutečné přítelkyně.
Jak se vám spolupracovalo s Milanem Cieslarem, setkali jste se na place poprvé?
Opravdu jsme se setkali na place s Milanem poprvé, ale on tvrdí, že ne naposledy.
Dozvěděla jste se díky filmu něco, co vám neřekli ve škole?
Člověk se stále učí.
Proč bychom měli přijít na film Colette do kina?
Protože takovýchto filmů není nikdy dost.