Rozhovor s dramaturgem Jaromírem Šlosarem
K současným trendům v ochraně přírody patří prosazování bezzásahových území, která jsou svým způsobem návratem k divočině. Mluvíme v tu chvíli o přírodě, které poskytujeme šanci vyvíjet se bez zásahu člověka a alarmovat v sobě samé schopnost odolat všem záporným vlivům. Můžeme debatovat nad tím, co každý z nás rozumí pod pojmem divočina, můžeme polemizovat s těmi, kteří prosazují potřebnost lidmi usměrňovaného zásahu do přirozeného běhu věcí, můžeme ale také ukázat jedinečná místa na naší mapě a prostřednictvím obdivu k nim a k lidem, kteří se jim věnují, podnítit zájem televizních diváků o tuto problematiku. A právě o to jsme usilovali. Věřím, že nápad věnovat náš pořad národním parkům se potká s dobrým diváckým ohlasem.
Jste znám svým vztahem k horám a putování přírodou. Tentokrát jste se během přípravy i během natáčení spolu se štábem podíval do míst, která nebývají často v hledáčku kamery. Zažil jste tam něco neobvyklého?
Nejen že jsem poznal nové krajiny, ale setkal jsem se zároveň s hodnotnými lidmi, jejichž život se odehrává v těsném sepětí s dotyčným národním parkem. Pro širší okolí jsou to často nesrozumitelní podivíni, mě ale významně oslovili svými postoji a mírou zaujetí. Vzpomínám např. na profesionálního strážce Správy národního parku Velká Fatra Ludovíta Remeníka. Při cestě s ním jsem v údolí Gaderského potoka uviděl vlka. A ředitel národního parku pak s úsměvem poznamenal, že my si jen tak přijedeme z Ostravy a už máme takový zážitek, na který on patnáct let čekal. Ale i jinde – nejen na Velké Fatře – jsem viděl jedinečné přírodní lokality, kytky, které jsem znal jen z atlasů, zaplavil mě obdiv ke všem těm, kteří se zasloužili o záchranu nebo o obnovení výskytu některých zvířat. Je asi potřeba být aspoň na chvíli při tom, aby si člověk uvědomil množství vložené energie a význam těchto snah pro budoucnost.
Jak jste vybírali průvodce pořadem? Prý se jednu dobu uvažovalo o Danu Bártovi, je to pravda?
S Danem Bártou jsme se setkali a pak se ještě znovu vraceli k roli průvodce a je pravda, že měl velký zájem spolupracovat s ostravským studiem. V čase, do něhož jsme se museli vejít, měl ale příliš mnoho jiných závazků. Uvažovali jsme i o dalších zajímavých lidech, mimo jiné také o výtvarníkovi Františku Skálovi. Uvědomili jsme si nakonec, že divadelník a muzikant Tomáš Kočko, který je nám blízký, se kromě jiných zálib také rád toulá krajinou a rád bývá mezi jeskyňáři. Je tím, kdo dovede bezprostředně a zasvěceně vést rozhovory, jeho velkým vkladem je také hudební složka. O tom ale, ať pohovoří sám.