Romaňi luma - Romský svět

Hodnocení pořadu:
1 2 3 4 5 Počet hlasů: 20  
Sdílet
| Poslat odkaz

Rozhovor s Martinem Grinvalským

Lačho ďives, Martine, prozradíš nám něco o sobě?

Martin Grinvalský
Martin Grinvalský
moderátor

Šukar ďives, rád prozradím! Třeba to, že jsem se narodil tady v Ostravě a mám čtyři sourozence, jednoho bratra a tři sestry. Dvě z nich si rodiče vzali z dětského domova.

Mou největší vášní je cestování. Nejradši bych procestoval svět, nejspíš to mám v krvi. Miluju ten pocit, jen tak si koupit letenku a pak procestovat vybranou zemi podle toho, co mě skutečně zajímá. Láká mne poznat místní obyvatele, nasávat atmosféru a kulturu dané země. Takhle jsem procestoval pevninu Řecka, Norska a Španělska. Jsou to jedny z mých nejúžasnějších zážitků v životě.

Různorodá činnost mě fascinuje. Obdivuji elán a energii mladých, kteří chtějí s vervou změnit svět. V poslední době mě zajímají projekty Mezinárodního hnutí romské a neromské mládeže. Velmi rád bych se na jejich akcích podílel. Byl by to další impuls k tomu, pokračovat v aktivitách pro zlepšení života Romů, kdekoli na světě a také jak utužit harmonii ve vztazích s majoritními i minoritními skupinami obyvatel.

Mám také velmi rád psy pro jejich oddanost a hravost. V současnosti však žádného nemám. Zvíře si zaslouží zodpovědnou péči a pozornost, kterou bych mu teď, při svém vytížení, nemohl dopřát. V budoucnu, až se usadím, si ale určitě nějakého „přítele člověka“ pořídím.

Vždy jsi chtěl být moderátorem?

Asi bych lhal, kdybych tvrdil, že mne tato profese nikdy nelákala. Musím ale přiznat, že jsem docela trémista (snad jste to na mě nepoznali), ale člověk si zvykne.

Je rozdíl moderovat před kamerou ve studiu, venku před lidmi nebo v sále při nějaké speciální příležitosti. V oblasti moderování byla (a je) mým vzorem Jarmila Balážová, první romská novinářka v Česku.

Jaké jsou přednosti této práce a co na to říkají tví blízcí? Podporují tě?

Za přednosti považuji to, že jsem se naučil improvizovat, odolávat nervozitě (ono když už jste na place a začne se točit, tak už vám na strach nezbude čas), více se kontrolovat a taky být dochvilnější. Prozatím jsem se setkal spíše s pozitivními ohlasy. V rodině a blízkých mám podporu velikou.

Co považuješ za svůj největší úspěch? Jaké mety bys ještě rád dosáhl?

Myslím si, že každá pomoc konkrétnímu člověku se dá považovat za velký úspěch. Když se ohlédnu zpět, tak za cennou zkušenost považuji akci Dny romské kultury v Ostravě, které jsem měl možnost několikrát organizovat. Snažil jsem se, ve spolupráci s různými organizacemi, přiblížit majoritě nejen romskou kulturu (s tradicemi, zvyky, mentalitou), ale také upozornit samotné Romy na to, že máme vlastní svátek, Mezinárodní Den Romů, který se slaví na počest zrodu mezinárodního romského hnutí (1971), který deklaroval oficiální název Rom namísto Cíkán/Cigán, romskou vlajku, mezinárodní romskou hymnu a pravopis mezinárodního romského jazyka, zkrátka atributů, které má každý národ.

Čeho bych chtěl dosáhnout?

No, snílek jsem velký, ale určitě by postačilo zlepšit soužití mezi Romy a ostatními obyvateli České republiky.

S jakými nejzajímavějšími lidmi ses setkal?

Setkávám se spíše velmi zajímavými životními příběhy, které by mohly být předlohou na celovečerní film dokument, někdy možná horor. Potkávám spoustu lidí a zjistil jsem, že ti nejobyčejnější mají nejzajímavější příběhy, které opravdu píše sám život. To by ale bylo na dlouhé povídání.

Samozřejmě, jsou lidé, které jen tak na ulici nepotkáte. Pro mě byl velkým zážitkem setkání s Esmou Redžepovou, královnou romské hudby z Makedonie a pak s lidmi, kterých si pro jejich dovednosti a schopnosti nesmírně vážím. Tou je třeba Jelena Silajdzić, bývalá producentka Emira Kusturici, která organizuje Světový romský festival a věnuje se integračním projektům cizinců a Romů. Dalším je Kumar Vishwanathan, kterého asi nemusím představovat. Dále to jsou lidé, kteří přežili útrapy během druhé světové války, také si vážím Romů, kteří se hlásí ke svému původu veřejně.

V ostravských médiích si považován za jednoho z nejznámějších Romů na Moravě – co to pro tebe znamená? Cítíš to jako závazek – třeba vůči jiným příslušníkům svého etnika, které většina prostě jen nevidí?

Nevím, jestli jsem považován za jednoho z nejznámějších Romů na Moravě, to je pro mě novinka. Nikdo mě zatím na ulicích nezastavuje, ale o to nejde. Teď vážně, závazek to pro mě určitým způsobem je, protože reprezentuji svůj národ a rodiče mě vychovali tak, že každý slušný, poctivý Rom (v odborných kruzích se také hovoří o žužo nebo paťivalo rom), by měl dobře reprezentovat svůj rod. Je to určitá vizitka, která poukazuje na dobrý původ. Myslím si, že je to určitý prvek „kastovního systému“, který ještě dnes existuje a přinesli jsme si ho z Indie. Ale je to spíše můj pocitový názor, nejsem v těchto věcech odborníkem.

 

Jak vnímáš současnou situaci ve vztazích mezi Romy a majoritou?

Současnou situaci hodnotím jako smutnou. Romové žijí v Českých zemích už přes pět set let a já mám pořád pocit, že nás ostatní berou jako cizince a to opravdu smutné je. Kdo může, tak si ohřeje „svou polívčičku“ na citlivé „romské problematice“.

Situaci ještě zhoršuje i byznys médií, která kvůli zisku pouští převážně negativní informace nebo informace málo investigativně podložené, přičemž neposkytnou ani minimální prostor pro vyjádření samotných Romů. Vydělají, ale ke společnému dialogu a řešení nepomůžu.

A přitom by stačilo tak málo – vnímat Romy jako rovnocenné partnery a občany této země. Až v ostatních očích majority budou Romové jako lidé, tak věřím, že se situace zlepší. Zkušenosti z historie Romů hovoří za vše, dá se obsáhnout pouze ve dvou slovech – perzekuce a přežít. Celá staletí byli Romové pronásledováni a nuceni k přizpůsobení se.

Jen ve zkratce připomenu např. stabilní, nucenou asimilaci už od dob Marie Terezie nebo povinnou „cikánskou legitimaci“ za první republiky, útrapy a zvěrstva za druhé světové války, převýchova romských dětí, zákaz romského jazyka a nošení tradičních romských oděvů, nucené usazování olašských Romů za dob komunismu a v dalších negativních historických zkušenostech, které se na vývoji etnika podepsaly, by se dalo ještě pokračovat.

Přijde vám normální, že existuje část občanů České republiky, která má tak odlišné životní podmínky než většina? Hovoříme o lidech, jejichž velká část se potýká se sociálním vyloučením a životem na hranici chudoby, je jasné, že se s tím pojí určitá dávka sociálně patologických jevů, ale proč to tak je?

Vnitřně mám Máchovsky romantickou představu o slově cikán. Jaký je pro tebe pocitový rozdíl mezi slovem Rom a cikán?

Slovo „cikán“ se mi nelíbí a vnímám jako nevědomé pojmenování Romského národa většinovým obyvatelstvem, které tehdy neznalo dnešní oficiální pojmenování Rom. Cikán bývá spojován spíš s hanlivými předsudky typu kradeš jako cikán, smrdíš jako cikán, jsi špinavý jako cikán. V romském jazyce, z lingvistického hlediska, toto slovo vůbec neexistuje. Naopak slovo Rom z romštiny pochází a je odvozeno od slova Roma, což v překladu znamená lidé (v jednotném čísle rom znamená muž a romňi žena).

Romové si při prvním setkání na mezinárodní úrovni, v roce 1971, sami určili, že se oficiálně budou nazývat Romové, což posléze bylo zakotveno i v Deklaraci OSN o právech osob náležících k národnostním, etnickým, náboženským nebo jazykovým menšinám. Jak je tahle skutečnost akceptována vypovídá o respektu k člověku.

Existují však Romové, kteří si chtějí říkat Cikáni/Cigáni protože, mají pocit, že to přišlo s polistopadovými událostmi. Je to spíše znak toho, že neznají svou historii, což jim nemůžeme mít za zlé. Každý má právo na sebeurčení, ale tito lidé neznají svou historii, protože se o ní neměli kde dozvědět, ve škole se přeci romský dějepis neučí.

Romantismus se slučuje se svobodou, cikáni v této souvislosti hráli velkou inspiraci, ale ruku na srdce, byl opravdu kočovný život svobodný? Nedíváme se na něj skrz růžové brýle? Nemyslím si, že důvodem kočování Romů byla jejich touha po poznávání nových lidí, kultur a cestování širým světem. Šlo o trpký život, shánění potravy pro uživení celé rodiny, tvrdou práci, ale hlavně útěk před perzekucí a represí.

Kdy ses naposledy setkal s rasovými předsudky?

Člověk se s tím asi nikdy nedokáže smířit, ale naučit se s tím žít nějak musí. Zkrátka se začneš vyhýbat potencionálním problémům. Když hraje FC Baník, nějaký zápas na domácí půdě, tak prostě zůstáváš doma, nikam nejdeš. Když víš, že do té restaurace nebo hospody Romy nepouštějí, tak tam nepůjdeš, nenecháš se přeci ponižovat, ačkoliv může majitel tvrdit, že jeho zařízení Romové minulý týden vykradli. Přeci nemohu zodpovídat za všechny Romy tím, že jsem jeden z nich. Další ohraná písnička je, že klub je pouze pro návštěvníky klubu. Pravda je asi taková, že kdybych šel někde sám nebo s lidmi z majority, tak by mě pustli kdekoliv, ale pokud bych šel v partě Romů, tak by to bylo horší. Člověk cítí, kde je chtěný a naopak.

Nejhorší životní zkušenost byla už asi ve školce a pak na ZŠ, kde jsem svůj původ jako dítě skrýval se slovy, že jsem opálený. Ve třinácti mě nepustili na diskotéku, tak to jsem nesl těžce a taky jsem zažil asi nejdelší podvání ruky na světě. Kamarád mi chtěl představit svého kamaráda, ale ten mi holt nechtěl podat ruku. Nakonec se to přece jenom podařilo.

Čeho si na člověku nejvíce vážíš?

Na člověku si nejvíce vážím upřímnosti, dobrosrdečnosti a poctivosti.

Stopáž: 15 minut – Rok výroby: 2012 – P
Žánr: Zpravodajství
Vysílání pořadu

Tento pořad v současnosti nevysíláme.

Starší data vysílání všech dílů najdete kliknutím na následující odkaz.