Pro historiky „druhý muž Třetí říše“ – obávaný a všemocný Říšský vůdce SS, ale také válečný zločinec, který se nedožil spravedlivého potrestání. Německý dokument

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

Byl jedním z nejvlivnějších představitelů nacistického režimu. Říšský vůdce SS Heinrich Himmler organizoval brutální perzekuce Hitlerových politických oponentů. Pod standartou „černého slunce“ vybudoval uvnitř Třetí říše vlastní impérium. Zbraně SS, elitní vojenské jednotky, se „v zájmu Německa“ dopouštěly otřesných zločinů. Himmler byl velmi ctižádostivý. Navíc byl plně oddaný ideám národního socialismu. On doopravdy věřil, že existují dvě kategorie lidí. Nadřazení árijci a méněcenné rasy. Kdo byl tento muž? Jak se z potomka průměrné středostavovské rodiny stal antisemitský fanatik a strůjce holocaustu?

Dětství

Klikněte pro větší obrázek Heinrich Himmler se narodil 7. října 1900 v Mnichově. Roku 1913 se rodina přestěhovala do Landshutu, kde žila v domě na náměstí. Himmlerův otec byl středoškolský učitel. Vyznával konzervativní zásady a byl oddaným katolíkem. Díky vysoké úrovni německého školství ovládali tehdy mnozí lidé latinu a řečtinu, znali díla antických klasiků. Ani to však nezabránilo nástupu xenofobního nacionalismu. Heinrich byl prostřední ze 3 synů. Otec své děti vychovával v přísném puritánském duchu.

Ačkoliv byl od dětství slabý a neduživý, pouštěl se často do věcí, ke kterým neměl tělesné předpoklady. Rodiče od něj nesmlouvavě vyžadovali dobrý prospěch. Ale zároveň musel mezi svými vrstevníky obstát po fyzické stránce. Školní mládež tenkrát už od útlého věku procházela polovojenským výcvikem. Všichni kluci chtěli vstoupit do armády. Himmler si svá omezení brzy uvědomil a musel se velmi snažit, aby vložená očekávání alespoň částečně naplnil. V srpnu roku 1914 vypukla první světová válka. Heinrich si do deníku pečlivě zaznamenával denní zprávy z bojišť. Radoval se z každého německého úspěchu a pohoršoval se nad nedostatkem nadšení u některých obyvatel.

V roce 1915 absolvoval vojenskou přípravku v takzvaném Jugendwehru. Stále více toužil po profesionální vojenské kariéře. Když mu bylo 17, vzepřel se otci, opustil školu a vstoupil do armády. Tam však zažíval perné a krušné chvíle. A brzy pochopil, že pro vojenský život nemá předpoklady. Nesnáze výcviku překonával jen díky svému nadšeneckému idealismu. Po válce Himmler studoval agronomii na univerzitě v Mnichově. Zároveň začal navštěvovat schůze krajní pravice. V Adolfu Hitlerovi rozpoznal schopného politika, ale osobně ho budoucí „vůdce“ příliš nezaujal. Přesto se s ním v roce 1923 v Mnichově účastnil neúspěšného puče.

V SS

Klikněte pro větší obrázek V roce 1925 vstoupil Himmler do SS. Tato složka NSDAP v té době zajišťovala pořadatelskou službu během nacistických shromáždění. O dva roky později ho Hitler jmenoval zástupcem velitele. Na vedení strany silně zapůsobil svým fanatismem a schopností prosadit se. Himmler žil se svou ženou nedaleko Mnichova. V roce 1929 se jim narodila dcera Gudrun. V rodině byl vnímán jako naivní idealista, který neochvějně setrvával ve svém přesvědčení. Ale když mu Hitler svěřil velení SS, proměnil v krátké době bezvýznamnou organizaci v údernou sílu NSDAP. Od začátku měl dokonalý přehled o možných opozičních silách bojujících proti Vůdci.

Po celá ta léta se stavěl do role osamělého bojovníka za lepší budoucnost Německa. Byl přesvědčen, že ho osud předurčil, aby se navzdory všem překážkám stal tím, kdo zachrání ohroženou vlast. Byl připraven přinést osobní oběti. A to i za cenu toho, že se mu za ně nedostane žádného uznání. Když se v roce 1933 nacisté chopili moci, byl Himmler jmenován policejním prezidentem v Mnichově. Snažil se ovšem získat kontrolu nad policií v celé říši. Jednotky SS se zároveň staly brutálním nástrojem k zajištění Hitlerovy vlády. Tyto jednotky byly od začátku prostředkem teroru a perzekuce. Soustavně pronásledovaly politické odpůrce, stejně jako osoby, které nesplňovaly rasové ideály nacistů.

Antisemitismus

„Jsem přesvědčena, že Himmler nepociťoval žádné zábrany a bez rozpaků je nechával pronásledovat, vylučovat ze společnosti a nakonec i zabíjet.“ Lucille Eichengreenová přijela z Kalifornie do Hamburku pátrat po stopách rodinné historie. Narodila se tady v roce 1925 jako Cecílie Landauová. Když se nacisté chopili moci, navštěvovala dívčí školu. V bezstarostném životě dcerky židovského obchodníka s vínem nastal zásadní zvrat. „Sousedé s námi přestali mluvit. Muži začali chodit v uniformách. Cizí lidé nám nadávali. Bylo mi teprve 8 a vůbec jsem to nechápala. ‚Proč? Co jsem provedla?‘ ptala jsem se sama sebe. V té době jsem často slýchala slovo ‚antisemitismus‘, ale nevěděla jsem, co to znamená. Otec mi to nechtěl vysvětlit. Když jsem na něj nepřestala naléhat, řekl mi, že to je ‚bezdůvodná nenávist vůči ostatním‘. To mi však vůbec nedávalo smysl.“

Klikněte pro větší obrázek Význam onoho pojmu byl v nacistickém Německu brzy jasný všem. Židé byli systematicky zbavováni práv a vylučováni ze společnosti. Jak dovedl Hitler učarovat davům poznala Cecílie Landauová při jeho návštěvě Hamburku. „Všude byli policisté a esesmani. Lidé museli stát čelem do ulice. Hitler kolem nás projel v otevřeném voze. Stála jsem v první nebo ve druhé řadě. Matka vztyčila pravici a položila mi ruku na hlavu, abychom příliš nevyčnívali. Třásla jsem se hrůzou.“

V polovině 30. let minulého století se židovské rodiny žijící v Praze ještě nemusely ničeho obávat. John Steiner vyrůstal v kultivovaném prostředí. „Otec byl úředník, matka vystudovala anglickou literaturu. Pocházím ze středostavovské rodiny. Měl jsem krásné dětství a za to vděčím hlavně matce. Byla velmi společenská, vzdělaná a kulturně založená. Dohlížela na mou výchovu, ale svou autoritu příliš neprosazovala. To bylo v té době poměrně neobvyklé. Chodil jsem do anglické školky, pak do německé obecné školy a nakonec na české gymnázium. Byla to krásná léta. A zároveň mi poskytla potřebnou výbavu do dalšího života. Jsem přesvědčen, že bez těchto zkušeností bych si asi v táborech smrti nedokázal udržet dostatek sil potřebných k přežití.“

Příbuzní

Na cestě za svými cíli neváhal Himmler zničit i své politické souputníky. Pokud se mu znelíbili, nechal je bez rozpaků zavraždit. Politoložka Katrin Himmlerová se původně chtěla pouze dozvědět více podrobností o vlastních předcích. Vyptávala se příbuzných a pátrala v dostupných archivech. Ale v samotné rodině bylo toto téma tabu. Zjistila jenom, že Himmlerovi bratři byli zpočátku politicky spíše vlažní. „Ze začátku jsem se nejvíce zajímala o vztah mezi mým dědečkem a jeho bratrem Heinrichem. Chtěla jsem vědět, jestli je spojovalo nějaké pevné přátelské pouto a jak spolu vycházeli v soukromém životě. A zda se shodovali v názorech na politický vývoj v zemi.“

Katrin Himmlerová zjistila, že její dědeček Ernst Himmler si s bratrem dobře rozuměl. Celá rodina byla zřejmě na Heinrichovu strmou kariéru velmi pyšná. Na rozdíl od Heinricha se ani bratři ani rodiče na zločinech proti lidskosti přímo nepodíleli. Sami žádné vraždy nespáchali, ale v zásadě s touto ideologií a se systémem souhlasili. Byli přesvědčeni o správnosti rasových zákonů a ve svém okolí horlivě propagovali nacistické myšlenky.

Teutonský kult

Klikněte pro větší obrázek Himmlera fascinovaly prastaré mýty. V době rozmachu Třetí říše věnoval značné prostředky na pátrání po kořenech germánského osídlení. Od katolické víry se odvrátil, podle jeho názoru mělo být křesťanství nahrazeno germánstvím. Nechal obnovit pohanské zvyky, jako například oslavy letního a zimního slunovratu. Rozsáhlé vykopávky ve vestfálském Paderbornu měly poskytnout důkaz o existenci velké germánské říše. Himmlerovi vyslanci dokonce podnikli cestu do Tibetu, aby tam nalezli podporu pro teorii o původu „nadřazené rasy“. Teutonský kult nakonec vyzněl jako nezdařený pokus o vytvoření nového světonázoru. Přesto Himmler stále hledal inspiraci v dávné minulosti. Velmi uctíval krále Jindřicha I. zvaného Ptáčník. V roce 1936 vykonal pouť k jeho hrobu v Quedlinburgu. Ve svém proslovu uvedl, že se Jindřich, stejně jako Hitler, musel vypořádat s problémem východních teritorií obsazených v 10. století Slovany. Podobnost spatřoval také v tom, že se králi u jeho stoupenců podařilo prosadit germánské principy oddanosti vůdci.

Hrad Wewelsburg stojí v severozápadním Německu poblíž města Paderborn. V polovině 30. let minulého století tady Himmler vybudoval svatyni SS. Ve zdejší kryptě měly být údajně uchovány prsteny zemřelých pohlavárů. Dodnes zdobí zdejší strop rozměrná svastika.

„Myslím, že mu vůdcovské postavení přinášelo pocity štěstí. Vždycky chtěl všechno organizovat a miloval pořádek. O své lidi se pak ovšem vzorně staral. Později ochotně převzal roli jakéhosi patrona. Cítil zodpovědnost za všechny své muže i jejich rodiny. Na všechno dohlížel osobně. Zároveň využíval svou moc a neváhal vyměřovat tresty, kdykoliv to považoval za nezbytné. V tom se velmi podobal svému otci. Na jedné straně byl vlídný a laskavý, ale stejně tak uměl být přísný, tvrdý a krutý.“

Velitelem všech policejních jednotek

Klikněte pro větší obrázek Jakmile se Himmler stal velitelem všech policejních jednotek v Německu, nechal rozšířit síť koncentračních táborů. Fotografie ho zachycuje při inspekci nově dokončeného tábora Buchenwald. Osobně dohlížel na to, aby mašinérie teroru fungovala bezchybně. Pozice říšského vůdce SS mu umožňovala přímo určovat, kdo má být zadržen a uvězněn. Hitler dlouhá léta úspěšně budoval silnou armádu. A krok za krokem uskutečňoval své rozpínavé plány. V březnu 1939 obsadily jednotky Wehrmachtu Prahu.

„Když Němci zabrali zbytek Československa, naprosto nás to šokovalo. Do hlavního města vjely bez odporu tanky, nákladní auta i vojáci na motocyklech. Lidé byli rozhořčeni a zklamáni. A znovu obviňovali západní spojence ze zrady. Asi se v nich tenkrát něco zlomilo. Tím si vysvětluji, že někteří byli potom ochotni s nacisty do určité míry spolupracovat. My jsme se snažili z Prahy co nejdříve odjet, ale pak bylo napadeno Polsko a hned potom se hranice uzavřely. Naši bohatí příbuzní složitě připravili můj odjezd do školy v Anglii. Už jsem měl všechno sbaleno, ale nestačil jsem odjet včas.“

Hlavní oporou nacistického režimu uvnitř Třetí říše bylo Gestapo, Himmlerova tajná státní policie. V Hamburku sídlila jeho centrála ve středu města. Lidé, kteří pátrali po osudu svých blízkých, se sem museli dostavit osobně. Otec Lucille Eichengreenové, Benno Landau, byl zatčen v první den války 1. září 1939. „Matka chodila několikrát denně žádat, aby ho propustili. A mě brala s sebou. Jednou nám povolili návštěvu. Když otce přivedli, měl na sobě pruhovaný vězeňský oděv a čepici. Nesměli jsme se dotýkat. Mohli jsme mluvit jen chvilku, jenom pár minut. Přinesli jsme malou tabulku čokolády, kterou jsme mu posunuli po stole. To jsem ho viděla naposled.“ Benno Landau byl označen za příslušníka nepřátelského státu a deportován do Dachau. Naděje na jeho návrat skončily 21. února 1941. „Přišli k nám dva gestapáci a měli krabici od doutníků převázanou gumičkou. Hodili ji na stůl se slovy ‚popel Benjamina Landaua‘. A to bylo všechno. Popel jsme pochovaly na hřbitově. Pochopitelně jsme vůbec netušily, jestli to jsou skutečně ostatky mého otce.“

Začátkem května roku 1941 navštívil Himmler aténskou Akropoli kolébku evropské civilizace. O několik týdnů později zahájil hromadné deportace řeckých Židů. Himmlerovým cílem byla systematická germanizace východní Evropy. Nadřazenost vyvolené rasy měly demonstrovat jednotky SS. Méněcenné národy čekalo zotročení a posléze likvidace. Myšlenky národního socialismu tento druh lidi velmi přitahovaly. Zároveň jim imponoval onen pruský smysl pro povinnost, což znamená poslouchat rozkazy a plnit je bez jakéhokoliv přemýšlení. Činy, kterých se dopouštěli, byly v jejich myslích ideologicky opodstatněné. Oni skutečně chtěli věřit. Chtěli věřit, že to, co dělají, je prospěšné a je to v zájmu německého národa. Vstoupili do jednotek SS, protože aktivity této organizace považovali za správné, ale zároveň jim to přinášelo nezanedbatelné ekonomické výhody. A tak si navzájem ospravedlňovali skutky, které by za jiných okolností byly naprosto nemyslitelné.

V červnu 1941 se ve Wewelsburgu konala tajná porada. Říšský vůdce SS na ní informoval velitele o blížícím se napadení Sovětského svazu. Himmler vyjádřil jednoznačnou důvěru v německé vítězství. Už tehdy věděl, že jeho velikášským plánům padnou za oběť miliony obyvatel východní Evropy. Gigantické tažení bylo zahájeno 22. června. Nacističtí pohlaváři počítali s tím, že příslušníci méněcenných národů nebudou klást přílišný odpor. Během prvních několika týdnů padly do zajetí miliony vojáků Rudé armády. Podle odhadů žilo tehdy v Evropě asi 11 milionů Židů. Himmlerovi se otevřela šance uskutečnit dávný sen o Velkoněmecké říši. A dobře věděl, že dosažení tohoto cíle bude možné pouze za cenu neuvěřitelné krutosti.

Vyhlazovací válka

Klikněte pro větší obrázek 14. srpna 1941 přijel v čele delegace do obsazeného Minsku na konferenci vysokých představitelů SS. Probíraly se tu další kroky v projektu „vyhlazovací války“. Poznámka v Himmlerově programu odhaluje, že říšský vůdce byl druhý den ráno „přítomen“ popravě 300 partyzánů a Židů. Údajně se mu při tom pohledu „neudělalo dobře“. Podle jiných svědectví však u masového hrobu zachoval klid a osobně upozornil jednoho z důstojníků na oběť, která ještě žila. Himmler měl jasno, podle jeho názoru si tito lidé nezasloužili žít. Na osoby, které stály za určenou hranicí, se principy humanity nevztahovaly. Nacisté si vytvořili jasnou dělící čáru. Zbavili konkrétní skupiny obyvatel všech práv a vydělili je ze společnosti. Jakmile tyto zásady přijmete, je už velmi snadné cítit se jenom kolečkem ve vyhlazovacím soukolí.

Na začátku války proti Sovětskému svazu povraždily jednotky SS během několika měsíců stovky tisíc Židů. Ve Třetí říši jich v té době žilo ještě 160 tisíc. Byli ponižováni a na veřejnosti museli nosit žlutou hvězdu. V průběhu podzimu 1941 byly ve všech větších městech zahájeny deportace. Se skromnými zavazadly se museli hlásit na shromaždištích. Tam obdrželi příkazy pro „přesídlení na východ“. Sára Landauová s dcerami Cecílií a Karin dostaly příkaz k evakuaci 21. října roku 1941. „Z Gestapa nám přišel doporučený dopis. V něm byl stanoven nástup do transportu o dva dny později. Myslely jsme, že je to jen dočasné opatření a že se po nějaké době zase vrátíme domů. Povolili nám jenom jeden kufr na osobu. Na nádraží nás nacpali do nákladních vagonů. Vozy byly zamčeny zvenčí a na stupátkách stáli ozbrojení vojáci nebo esesmani. Uvnitř se rozléhal dětský pláč. Jeli jsme velmi pomalu a dělali časté zastávky. Zřejmě jsme museli dávat přednost vlakům směřujícím na frontu.“

Z Hamburku bylo tenkrát deportováno 1150 lidí. Konce války se dožili jenom tři. Jejich cesta skončila v Litzmannstadtu, tedy v polské Lodži. Později bylo v ghettu natěsnáno na 160 tisíc lidí. Lucille Eichengreenová se po mnoha letech do Lodže vrátila. Jednotlivé okrsky ghetta má stále v živé paměti. „V těchto místech stál přísně střežený plot. Matka a dcery byly ubytovány v domě nedaleko ostnatých drátů. Nastěhovali nás do pokoje ve druhém patře. Bydlelo v něm už 5 jiných lidí. Každá rodina měla k dispozici jednu pryčnu. Uprostřed stála malá kamínka a z okna byl výhled na plot a německé stráže. Nejživěji si vzpomínám na to, jak byla moje sestra vyděšená z brouků, kteří v noci padali ze stropu dolů na deku. Dodnes vůbec nechápu, jak jsme mohly v takových podmínkách přežít.“ Cecílii bylo 16 let a stále věřila na zázraky.

Terezín

Klikněte pro větší obrázek O něco dříve, v září 1941, se funkce zastupujícího říšského protektora v Praze ujal Reinhard Heydrich. Himmlerův nejbližší spolupracovník byl jedním z tvůrců takzvaného „konečného řešení židovské otázky". „Jako první byl deportován můj strýc. Byl velmi bohatý. A měl dost peněz na to, aby odešel ze země. Ale říkal: ‚Nemůže se mi nic stát, vždyť jsem nic neprovedl.‘ Potom přišel na řadu můj otec. Spolu s dalšími Židy měl v Terezíně vybudovat potřebné zázemí pro další tisíce lidí, které tam posílali později. Žádné detaily ani účel těchto odsunů jsme neznali, protože nacisté své záměry pečlivě tajili. Uvědomovali jsme si pouze, že po nástupu do Terezína přijdeme o byt a o náš veškerý majetek.“

Heydrich nechal starou pevnost, ležící severně od Prahy, přeměnit na židovské ghetto. Kromě desítek tisíc českých Židů zde byli internováni i starší Židé z Říše. Podle nacistů byly životní podmínky v areálu Terezína mimořádně dobré. „Otec nám pravidelně psával a matka mu posílala balíčky, aby ten pobyt lépe snášel. Pokud si dobře vzpomínám, tak jsme tehdy ještě žádné hrozivé obavy neměli. Trpěli jsme sice nedostatkem jídla, ale tušili jsme, že ti lidé tam jsou na tom nesrovnatelně hůř. Ale skutečný stav věcí jsme si vůbec neuvědomovali. Neměli jsme žádné informace a vůbec jsme netušili, co nás v Terezíně vlastně čeká. Nikdo nic určitějšího nevěděl. Mezi lidmi kolovaly pouze pověsti.“

Himmler potřeboval Terezín jako vzornou výkladní skříň. Povolil zde dokonce návštěvu delegace Červeného kříže. Propagandistické filmy ukazovaly ghetto téměř jako oázu klidu a bezpečí. Aby se v pevnosti netísnilo příliš mnoho lidí, byli vězni pravidelně deportováni na východ. Fotografie pořízené 16. července 1942 ukazují Himmlera na inspekci v Osvětimi, kde v nedaleké obci Březinka rostla obrovská továrna na smrt. Zásadní rozhodnutí o „konečném řešení“ padlo v lednu roku 1942. Říšský vůdce SS na stavbu vyhlazovacích táborů v obsazeném Polsku od počátku osobně dohlížel.

Transporty

Klikněte pro větší obrázek Židovský fotograf Henryk Ross tajně dokumentoval utrpení obyvatel lodžského ghetta. „Lidé hladověli. Sára Landauová zemřela v Lodži několik dní před Himmlerovým příjezdem do Osvětimi. Bylo to 13. července 1942. Každý den projížděl ghettem černý nákladní vůz a sbíral mrtvoly ležící na ulici. Házeli je na korbu vedle sebe a odváželi na židovský hřbitov. V té době už tam nebyl nikdo, kdo by ty mrtvé pohřbíval. Týden po matčině smrti jsme se tam se sestrou vypravily. Našly jsme dvě lopaty a vykopaly hrob. Potom jsme mezi stovkami těl objevily matku. Ležela mezi dvěma prkny a na pravé noze měla přivázanou cedulku. Přenesly jsme ji do hrobu, pohřbily jsme ji bez motlitby a vrátily se do našeho pokoje.“

V roce 1942 pořídil Henryk Ross snímky zachycující transporty do táborů smrti. Karin Landauová, mladší sestra Cecílie, byla deportována v září. „Esesmani projížděli ulicemi na nákladním autě, byli ozbrojeni a měli s sebou psy. Museli jsme nastoupit na dvoře a oni začali vybírat, koho odvedou. Toho dne bylo teplo. Přesto jsem donutila sestru, aby si oblékla kabát a šátek. Chtěla jsem vzbudit dojem, že je jí víc než 12, ale nepomohlo to. Tak jsem chtěla jít s ní. Chytla jsem ji za ruku, ale někdo mě udeřil pažbou, takže jsem ji pustila. Vylezla na korbu. Já jsem tam stála a dívala se za ní, dokud mi nezmizela z dohledu. Němci odvezli Karin do tábora v Chelmnu, kde zahynula v plynové komoře.“ O rok později byl tábor zbourán. Lucille Eichengreenová dodnes netuší, kde je její sestra pohřbena.

Na jaře roku 1943 Himmler pravidelně navštěvoval vůdce na Obersalzbergu. Navzdory svízelné situaci, v níž se nacházela armáda na východní frontě, byl Hitler odhodlán v likvidaci evropských Židů pokračovat. Protokol s datem 19. června 1943 dokládá, co od Himmlera požadoval. „Po mé souhrnné zprávě týkající se židovské otázky,“ píše se v dokumentu, „vůdce prohlásil, že evakuace Židů musí být dovedena do konce, a to i přes nepokoje, které to v příštích několika měsících vyvolá.“ Himmlerovi lidé pročesávali celý kontinent.

„Nakonec nás naložili do vagonů. Pak se vlak rozjel. Jeli jsme velmi dlouho a bylo to hrozné. Neměli jsme co jíst a uvnitř to strašně zapáchalo. Neměli jsme prakticky žádná zavazadla. Trápila nás hrozná žízeň. Byla to velmi dlouhá a velmi strastiplná cesta. Někteří se z toho pomátli na rozumu, plakali nebo propadali hysterickým záchvatům. Trvalo několik dnů, než jsme dorazili do cíle. Byli jsme v Osvětimi, ale to tehdy nikdo z nás nevěděl. Přijeli jsme uprostřed noci. Od začátku s námi zacházeli velice tvrdě. Nahnali nás na korby náklaďáků, ale žádná selekce se nekonala. Zavezli mě do jednoho bloku a ti co tam už byli mi řekli: ‚Žádné naděje si nedělej. Jestli nebudeš mít štěstí, tak zemřeš. Během dvou tří týdnů bude po tobě.‘ Nedaleko od toho baráku stál komín a z něj se valil hustý dým. Někdo mi pověděl, že tam lidi zabíjejí plynem. Byl jsem tam teprve krátce a nechtěl jsem tomu uvěřit. To přece nemohla být pravda. Viděl jsem jenom obyčejný komín. Tu hrůznou skutečnost jsem pochopil až tehdy, když moje známé a kamarády poslali do plynové komory.“

Himmlerův proslov o vyhlazení Židů

Klikněte pro větší obrázek V říjnu 1943 odjel Himmler do Poznaně na konferenci stranických vůdců a velitelů SS. Filmový týdeník zachytil pochodující útvary Hitlerjugend, Pracovní služby a Wehrmachtu. Během jednání byl pořízen zvukový záznam svědčící o podstatě nacistického režimu. Bývalý župní dům v Poznani je dodnes němým svědkem národně socialistické megalomanie. 4. října 1943 tu Himmler promluvil před shromážděním vysokých důstojníků SS. Jedním z hlavních témat bylo vyhlazení Židů. Dodnes není jasné, proč byl jeho proslov zaznamenán.

„Rád bych také otevřeně promluvil o jedné palčivé otázce. Měli bychom o ní spolu diskutovat, přestože se o ní veřejně nezmiňujeme. Mám na mysli evakuaci Židů a vyhlazení židovského národa. Patří to k věcem, které se snadno vysloví. Každý člen strany vám řekne: ‚Židovský národ bude vyhlazen.‘ V našem programu přece jasně stojí ‚vyloučení Židů ze společnosti a jejich vyhubení to je maličkost!‘ Většina z vás ví, jaké to je, když vedle sebe leží 100, 500 nebo 1000 mrtvol. A tohle vydržet, a přitom, nehledě na občasné lidské slabosti, zůstat slušnými, nás učinilo tvrdými. O těchto úspěších se nemluví a nikdy mluvit nebude.“

Himmler neúnavně cestoval po celé říši. Vlastní rozhodností se snažil zapůsobit na své muže. Hovořil o chrabrosti příslušníků SS. Mnozí velitelé později uvedli, že si zločineckou povahu svého jednání uvědomili až po válce. „Vzpomínám si na rozhovor s jedním poměrně vysoce postaveným příslušníkem SS, který se sám považoval za intelektuála. A on mi řekl: ‚Sám o sobě bych se do toho nikdy nezapojil, nikdy bych neudělal to, co jsem pak udělal. Řídil jsem se jen příkladem skupiny lidí, kteří se dopustili skutků, jež jsou dneska nepřijatelné. A já jsem se jimi tehdy nechal strhnout. Sám od sebe bych něčeho takového nebyl schopen. Nikdy bych nedal souhlas k zabíjení. Nikdy by mě nenapadlo posílat lidi do plynových komor.‘“

V ústraní

Rozkazem říšského vůdce SS bylo na jaře a v létě roku 1944 deportováno do Osvětimi téměř půl milionu maďarských Židů. V soukromém životě působil Heinrich Himmler dojmem skromného a téměř tuctového člověka. Kdykoliv mu to okolnosti dovolovaly, uchyloval se do ústraní v bavorských Alpách. Jeho praneteř Katrin zavítala i do Gmundu ležícího u jezera Tegernsee, aby si blíže prohlédla dům, kterému místní dodnes říkají Himmlerův. Od konce nacistické éry se příliš nezměnil. Dnes patří státu a funguje jako vzdělávací zařízení. Dívka, kterou Himmler na fotografii objímá, je jeho dcera Gudrun. Na začátku 50. let se připojila k organizaci podporující německé válečné zločince. Svého otce dodnes ctí a obdivuje.

Margaret Himmlerová se s manželem vídala jen zřídka. Jejich manželství se rozpadlo a existovalo jen na papíře. Byl zastáncem bigamie a byl přesvědčen, že žádný muž, zvláště pak příslušník zbraní SS, nemůže být nucen, aby strávil celý život po boku jedné jediné ženy. Sám se během války v tomto ohledu mírnil, ale jeho podřízení podobné zábrany rozhodně neměli. Himmler však chtěl po konečném vítězství prosadit zákon, podle kterého by jeho vojáci mohli mít oficiálně dvě rodiny a plodit tak více rasově čistých dětí. Několik vysokých důstojníků velitel SS osobně oddal.

Vlastní rodinné poměry však Himmler úzkostlivě tajil. Dlouhá léta žil s Hedwigou Potthastovou. Ta začala v roce 1935 pracovat na Ústředí říšské bezpečnosti a brzy se stala Himmlerovou osobní sekretářkou. Občas přijížděla i sem do Gmundu. Štáb říšského vůdce SS tu měl vyhrazené kanceláře. V letech 1938 až 1939 se sblížili ještě víc a měli spolu dvě děti. Ctižádostivý velitel SS se pro Hitlera stal nepostradatelným. Himmler velel vojákům na frontě a zároveň dodával stovky tisíc vězňů koncentračních táborů do válečného průmyslu. Dokonce vytvořil hospodářský koncern SS, sestávající z několika desítek podniků. Pokus o atentát na Hitlera z 20. července 1944 selhal a dopadení spiklenci byli krutě potrestáni. Od té chvíle se stal Heinrich Himmler druhým nejmocnějším mužem Třetí říše.

Útěk a sebevražda

V srpnu roku 1944 vyfotografoval Henryk Ross likvidaci ghetta v Lodži. Ti co přežili, byli odvezeni na nádraží Radegast. Spolu s ostatními byla i Cecílie Landauová donucena vlézt do nákladního vlaku.

„V každém vagonu bylo více než 100 lidí. Bylo to v srpnu a pražilo slunce. Dostali jsme kousek chleba, ale nedali nám žádnou vodu. Mysleli jsme, že nás vezou do jiného tábora nebo někam na nucené práce. Všechny své osobní věci jsme museli nechat v Lodži. Nesměli jsme si s sebou nic vzít a nikdo nám neřekl kam jedeme. Ale já jsem v té době už vlastně nemyslela ani na budoucnost ani na minulost. Žila jsem v prázdnotě. Transport mířil do Osvětimi. Po příjezdu provedli lékaři SS na rampě selekci nově příchozích. Ty, kteří nebyli schopni pracovat, poslali na smrt. Zavedli nás do místnosti, kde jsme se museli svléknout a veškeré šatstvo i s osobními věcmi odevzdat. Potom nám ostříhali vlasy a odvedli nás do sprchy. Někdo řekl: ‚Teď pustí buď vodu nebo plyn.‘ Toho dne to byla voda. Když jsme se pak trochu rozkoukali, všimli jsme si kouřících komínů. Dohadovali jsme se, co tam v té továrně asi vyrábějí. Ale mezi námi byli lidé, kteří to už věděli. Za několik hodin už bylo všem jasné, co se v Osvětimi děje.“

Cecílie Landauová měla štěstí. O několik týdnů později tábor opustila. Byla poslána na práci do Říše. Propagandistická mašinérie však stále fungovala. Himmler vyznamenával další a další vojáky. A ve svých projevech nadále vyjadřoval důvěru v konečné vítězství. „Naši nejhorší nepřátelé si budou muset uvědomit, že za invazi do Německa, navzdory omezeným lokálním úspěchům, zaplatí cenu, která se rovná jejich sebevraždě.“

Na konci dubna roku 1945 se však Himmler s vůdcem rozešel. Za jeho zády nabídl západním mocnostem jednání, avšak kapitulaci odmítal. Hitler nemohl uvěřit, že ho „věrný Heinrich“ zradil. V záchvatu zuřivosti ho zbavil všech hodností a titulů. Pouť do minulosti zakončila Lucille Eichengreenová v oblasti Lüneburského vřesoviště v bývalém koncentračním táboře Bergen-Belsen. Ještě jako Cecílie Landauová sem byla převezena v březnu 1945. I tady se jí tehdy naskytl obraz nezměrného zoufalství. „Jakmile jsme prošly branou, spatřily jsme na cestách a mezi baráky spousty mrtvol. Byla tam hluboká jáma plná nahých těl a v celém táboře se šířil nesnesitelný zápach. Od samého začátku nám bylo jasné, že tady dlouho nepřežijeme. My jsme však byly na smrt připraveny. U hlavního vchodu byly navršeny dvě vysoké hromady tvořené z tisíců bot. Byly tam nové, staré, velké i malé. Když jsem je uviděla, blesklo mi hlavou: ‚Kde jsou ty nohy, které v nich chodily? Kam se ti lidé poděli?‘“

Na začátku dubna 1945 tábor osvobodila britská armáda. „Přijeli Britové a my jsme věděli, že pro nás válka konečně skončila. Ale naše radost netrvala dlouho. Netušili jsme, kde byly naše rodiny, co se stalo s našimi domovy, kam máme jít a co máme dělat.“

Klikněte pro větší obrázek Když Američané počátkem května 1945 obsadili Gmund, Himmler jim unikl. Z rádia hrajícího v jeho obývacím pokoji se vojáci dozvěděli, že Německo právě kapitulovalo. Himmler se neúspěšně pokusil připojit k nové vládě admirála Dönitze. Ten ho odmítl. Říšského velitele SS, převlečeného za obyčejného vojáka, zatkla britská hlídka. Himmler se pokusil uniknut spravedlnosti. Určitě dobře tušil, co by ho čekalo. Ale nenašel odvahu, aby se přihlásil k zodpovědnosti. Kde zůstala jeho čest? Místo toho se, jako spousta dalších, snažil zbaběle utéct v přestrojení, dokonce s klapkou přes oko. Nakonec, stejně jako Hitler, spáchal sebevraždu. Nedokázali si přiznat, že se mýlili a že to, čeho se dopustili, byl zločin.

Britská armáda zřídila v Lüneburgu vyšetřovací středisko. Když tam Himmlera přivezli k výslechu, podařilo se mu rozkousnout skrytou kapsli kyanidu. Masový vrah zemřel 23. května 1945, pouhých 80 kilometrů od koncentračního tábora Bergen-Belsen. V prosinci 1945 se Cecílie Landauová odstěhovala do Spojených států. Stále si nedokáže vysvětlit, proč k těmto otřesným událostem došlo. Nechápe, že se toho mohl dopustit tak vzdělaný národ. Svým bývalým krajanům dodnes neodpustila.

Originální názevHeinrich Himmler
Stopáž52 minut
Rok výroby 2010
 ST
ŽánrDokument