Konec člověka. Konec epochy. Konec lásky
Příběh filmu Odcházení je příběhem zlomového bodu v lidském životě. Dr. Vilém Rieger po dlouhá léta zastával funkci kancléře, nedávno však o ni přišel a zřejmě se s tím neumí vnitřně vyrovnat. I když se snaží to nedat najevo, v podstatě se mu zhroutil svět. Musí se vystěhovat z vládní vily, která se už za ta léta stala jeho domovem, a musí se účastnit nedůstojné procedury oddělování erárních věcí od věcí soukromých. Zároveň – a hlavně – musí prožít rozklad svého okolí, svého „dvora”, a uvědomit si, jak málo ho vlastně znal: z patolízalského tajemníka se vyklube zrádný had, z protivného byrokrata jediný věrný, starší Riegrova dcera zvolna ustupuje od svého původního úmyslu otce ubytovat u sebe, mladší dcera, která se zdála být jen jakousi ozdobou rodiny, je naopak jediná, kdo hledá reálné východisko. Z vyšších míst přichází Riegerovi nabídka, že by ve vile mohl zůstat, kdyby veřejně podpořil svého cynického protivníka. Tato výzva je podepřena i vydíráním: jeho nepřátelé, jak se ukazuje, získali jakési kompromitující dopisy, které jsou připraveni nabídnout bulvárním novinám. Ve filmu nejde jen o odcházení jednoho politika z funkce, ale obecněji o sám fenomén změny: každou vteřinu něco přichází a něco nenávratně odchází, nevíme odkud se všechno vynořuje a ještě méně víme, kam se to zanořuje. Vlastně jde o klasické téma dramatu, kterým je konec. Konec člověka. Konec epochy. Konec nějakého společenství. Konec lásky.
„Nápad zfilmovat Odcházení nevzešel původně z mé hlavy, nicméně, když se na to zpětně dívám, zdá se mi, že opravdu hrálo svou roli i to, že jde o moji poslední hru, k níž mám pochopitelně blíž než k těm napsaným před více než dvaceti lety,“ říká dramatik Václav Havel o tom, proč padla volba filmové adaptace právě na Odcházení. A jaký vidí Václav Havel jako autor zásadní rozdíl mezi divadelní a filmovou verzí Odcházení? „Rozdílů mezi filmem a divadlem je mnoho. Například: divadlo vidíte pořád v celku, nanejvýš je některý herec chvilku blíž než jiný, zatímco ve filmu máte možnost, ba i nutnost střídat detailní záběry s pohledy na větší celky a skákat z jednoho herce na druhého, “ vysvětluje režisér. „U mne to je ztíženo ještě tím, že mé hry jsou založeny na jazyku, což film nemá moc rád. Jenomže, když se to v mém textu neodříká přesně tak, jak je to napsáno, v celé někdy až nesnesitelné délce, ztrácí to paradoxně smysl a začíná přerůstat v bezměrnou nudu. Je to divné, ale je tomu tak. Mé hry se hrají čtyřicet let, a vím tudíž, o čem mluvím. Ve filmovém Odcházení jsou dialogy či delší promluvy pochopitelně zkráceny, i když ne příliš. Největším zásahem je zrušení autorského hlasu, který je ve hře a ve filmu nikoliv.“
Divadelní hra o pěti dějstvích Odcházení vznikla v roce 2007. Česká premiéra se konala 22. května 2008 v Divadle Archa v režii Davida Radoka, v hlavních rolích se představili Jan Tříska, Zuzana Stivínová, Vlasta Chramostová a další. V zahraničí byla poprvé uvedena téhož roku 20. září v Londýně, během posledních let se pak úspěšně hrála po celém světě, zatím poslední zahraniční inscenaci Odcházení uvedlo v květnu 2010 divadlo Wilma Theatre ve Filadelfii. Ovlivnila některá inscenace filmovou podobu Odcházení, inspirovaly třeba režiséra některé prvky v určitých divadelních pojetích? „Ani bych neřekl,“ říká Václav Havel. „Ty inscenace byly velmi různé, vždy mne to ohromně zajímalo, ale na nějakou konkrétní inspiraci si nevzpomínám. Snad bych mohl zmínit jen to, že mne zaujala a možná i trochu ovlivnila tísnivá atmosféra, kterou vytvořil David Radok v závěrečné části své inscenace v Arše,“ vzpomíná autor a dodává: „Leccos mne ovšem inspirovalo tak říkajíc negativně, uvědomil jsem si například, jak snadno si člověk může plést navzájem postavy, když jde o podobné herecké typy, v podobných kostýmech a když ještě navíc samotné aranžmá to pletení podporuje. Nedivím se v takovém případě divákovi, který nic nechápe a na protest bručí. Bručení jsem sice u Odcházení nezažil, ale někdy se stalo, že jsem chtěl zabručet já.“