Rozhovor s Martinem Přikrylem, autorem hudby
Co vás nejvíc inspirovalo při komponování a výběru hudby k Poupatům. Scénář a jednotlivé motivy příběhu, nebo obrazové pojetí kamery?
Po přečtení scénáře jsem měl docela jasnou představu. Ta se pak měnila podle toho, jak na mě jednotlivé scény působily. Nechal jsem kolem sebe film plynout znovu a znovu a hudbu jsem si představoval. Pak jsem ji vždycky čas od času nahrál do iPadu.
Píšete hudbu, až když vidíte hrubý střih filmu, nebo máte rámcovou představu už při čtení scénáře?
Na to už jsem vlastně trochu opověděl. Když dělám hudbu k reklamám, pracuji až s hotovým střihem, u videoklipů, které režírujeme s Michalem Nohejlem, je to přesně naopak, u Poupat to byla nová a jiná zkušenost.
Proč jste sáhnul právě po tvorbě skupiny Archive při výběru muziky k tragickému příběhu z českého maloměsta?
Tu si vybral Zdeněk. Původně, myslím, nedoufal, že by tam skutečně byla skladba od Archive, a bavili jsme se o tom jen jako o referenci pro motiv Agáty. Nakonec tam Archive jsou a jsou v úplně jiné scéně.
Jaký význam má v portfoliu vaší hudební tvorby práce pro film?
Je to začátek splněného snu. Miluju film a hudbu. Už se mi podařilo dělat film pro hudbu, ale doufal jsem, že to přijde i v opačném gardu. Přišlo a hrozně mě to bavilo.
Překvapilo vás, že kritici ocenili vaši práci na Poupatech a nominovali vás na letošní cenu za nejlepší hudbu?
Nenapadlo mě, že by se něco takového mohlo stát. Za prvé jsem o tom vůbec nepřemýšlel – prostě mě nenapadlo na to pomyslet – a za druhé jsem měl za to, že musíte být někdo, abyste mohli být nominováni u filmu, mít třeba FAMU, AMU, DAMU, HAMU nebo JAMU. Spletl jsem se a mám z toho tajnou a přiměřenou radost.