Germanista, diplomat, kafkolog a jeden z protagonistů Pražského jara byl svědkem a účastníkem mnoha klíčových událostí minulého století. V roce 2010 uplynulo dvacet let od jeho návratu z exilu a deset let od jeho smrti. Scénář a režie J. Matějková

Eduard Goldstücker (*30. 5. 1913 – †23. 10. 2000) patří mezi osobnosti, jejichž životní osudy bezprostředně formovalo minulé století. Za svůj život dokázal skloubit dohromady nejrůznější poslání – diplomata, germanisty, Kafkologa, vůdčí postavy pražského jara 68, emigranta a vysokoškolského pedagoga na předních světových univerzitách.

Po okupaci v roce 1939 opustil poprvé Československo kvůli svému židovskému původu a pracoval pro československou vládu v Londýně. V roce 1948 jej nový režim jmenoval velvyslancem v Izraeli, o tři roky později jej odsoudil v inscenovaném procesu na doživotí. Dva a půl roku strávil v nejtěžších žalářích v Jáchymově a Leopoldově. Po rehabilitaci v polovině 50. let začal přednášet na Univerzitě Karlově a stal se profesorem dějin německé literatury. Výrazně se podílel na liberalizaci v 60. letech, ať už v roli hlavního iniciátora památné Liblické konference věnované Franzi Kafkovi, tak činností ve funkci poslance Národního shromáždění a v roli předsedy Svazu československých spisovatelů. Po ostré kritice okupace v roce 1968 emigroval podruhé a nový domov našel ve Velké Británii, kde se stal profesorem srovnávací literatury. Po roce 1990 se vrátil do vlasti a poslední léta života věnoval přednáškové činnosti, s níž procestoval celý svět. Dokument vypráví prostřednictvím jeho dcer, vnučky a pamětníků o jeho osudu a přínosu pro československou a později i českou kulturně-politickou sféru, jenž stále nebyl náležitě doceněn.

Napište nám