Úvod » Ve stopách doby » 1993

K 1. 1. 1993 se Československo rozpadlo na dva samostatné státy

(1993)

V našem seriálu najdeme několik smíšených česko-slovenských manželství. Platí to především o Karlovi a Evě, ale také třeba pro Hynka s Katarínou. Po listopadu 1989 se však vztahy obou národů zhoršovaly. Začalo to trapnou tzv. pomlčkovou válkou o oficiální název republiky a pokračovalo to v tisíci dalších sporech. Konflikty přiživovaly z jedné strany o slovo se hlásící stoupenci tzv. Slovenského štátu z let 1939 – 1945 a ze strany druhé technokrati, kteří vnímali Slovensko jako jakousi problémovou firemní divizi, které by bylo lépe se co nejrychleji zbavit. Ekonomická transformace a s ní spojené sociální problémy navíc dopadaly na Slovensko rychleji a výrazněji než na české země. Především výrazné omezení zbrojařského průmyslu způsobovalo v některých slovenských regionech velké obtíže. Mnozí slovenští občané z těchto problémů obviňovali dominantní českou politickou reprezentaci, která podle jejich názorů požadavky Slovenska přehlížela. Výrazné rozpory mezi oběma částmi země jednoznačně ukázaly parlamentní volby v roce 1992. Zatímco v českých zemích jednoznačně uspěla pravicově orientovaná Občanská demokratická strana vedená Václavem Klausem, prosazující urychlené pokračování a radikalizaci ekonomických reforem, na Slovensku se prosadilo Hnutí za demokratické Slovensko v čele s Vladimírem Mečiarem a uspěla zde i výrazně nacionálně orientovaná Slovenská národní strana. Blížící se rozpad státu pak jasně naznačila už skutečnost, že se Václav Klaus a Vladimír Mečiar stali premiéry národních vlád, zatímco do čela Federální vlády byl vyslán málo výrazný Jan Stráský. Jednání o rozdělení státu se rozeběhla plným proudem a V. Klaus s V. Mečiarem v tomto ohledu našli brzo společnou řeč. Na druhou stranu ale nechyběly ani snahy udržet společný stát. Průzkumy veřejného mínění ukazovaly, že většina občanů v obou částech země podporuje nějakou formu společného soužití a velmi silně dávali vůli k zachování Československa najevo i někteří zejména slovenští populární umělci, často spojení svou tvorbou i s českými zeměmi. Ve Federálním parlamentě se dokonce podařilo opoziční sociální demokracii společně s Hnutím za demokratické Slovensko prosadit požadavek na zahájení jednání o volnější formě soužití v rámci konfederace, ale praktický význam to nemělo. Velký symbolický význam měla také deklarace slovenské svrchovanosti schválená Slovenskou národní radou 17. července 1992 velkou převahou hlasů. Federace už jen čekala na definitivní konec. Ten nastal o Silvestru roku 1992. Část občanů v obou nově vzniklých zemí tento okamžik slavila, ale mnoho lidí pociťovalo silné rozpaky nebo i smutek. Týkalo se to i Evy a Márie. Nebyly si v daný okamžik jisté, zda rozpad Československa nezkomplikuje jejich život a nevytvoří mezi oběma národy přehradu. Byly sice rády, že vše proběhlo na rozdíl od Balkánu bez výstřelů a krve, ale přesto pociťovaly silné obavy. Naštěstí se katastrofické scénáře nenaplnily a česko-slovenské vztahy nejenom zůstaly na velmi vysoké úrovni, ale postupně se i znova zlepšovaly a utužovaly. Události, U-1993-01-01; ČST