Úvod » Ve stopách doby » 1989

Došlo k zásadním změnám v evropských zemích sovětského bloku – Československu, Maďarsku, NDR, Rumunsku, Bulharsku i Polsku

(1989)

Jako annus mirabilis – rok zázraků bývá mnoha historiky označován právě rok 1989. Celé sovětské impérium v Evropě se náhle zřítilo jak domeček z karet. Zatímco vývoj v Polsku a částečně i v Maďarsku naznačoval výrazné změny již několik let, další evropské prosovětské režimy setrvávaly v zdánlivém klidu a stabilitě, i když v jejich nitru to již také vřelo. Jasně se ukázalo, že bez přímé sovětské pomoci nejsou schopné se dlouhodobě udržet a rychle podlehly volání občanů po změnách. Jen v Rumunsku přitom proběhla revoluce krvavou cestou a tamější vůdce Nicolae Ceauşescu byl nakonec zajat a po krátkém procesu i se svou manželkou zastřelen. O událostech roku 1989 v dosavadním sovětském bloku bylo napsáno množství historických knih a nemá zde smysl přesně vypočítávat jednotlivé události v různých státech. Můžeme se spíše ptát, jak na „annus mirabilis“ reagovali Dvořákové. Že ho přivítala s největším nadšením babi, které se naplnil životní sen dožít se „pádu bolševika“, snad ani nemusíme zdůrazňovat. I ostatní členové rodiny se zatajeným dechem naslouchali na počátku listopadu zprávám o pádu nejvýznamnějšího symbolu rozdělené Evropy – berlínské zdi. Dobře si jí Karel s Evou a Honzíkem pamatovali ještě ze svého pobytu u Baltského moře v NDR. Zatím jen ve skrytu přitom doufali, že Československo nezůstane nějakým reálněsocialistickým skanzenem uprostřed Evropy směřujícím k demokracii. Pak ovšem přišel 17. listopad a dny poté. Dvořákovi se pilně účastnili demonstrací a „cinkali klíči“, aby tak dali najevo své pevné přesvědčení, že staré časy definitivně končí. Neměli sice zcela jasno, co bude následovat, ale věřili, že Československo bude brzo prosperovat jako třeba Rakousko nebo západní Německo a jeho občané budou moci žít jako opravdu svobodní lidé. Padnou všechny nesmyslné byrokratické překážky v životě, včetně nenáviděné železné opony na hranicích. Budou pak moci například navštívit Mikuláše ve Vídni bez ponižujících návštěv úřadů, bez potupných prohlídek na hranicích a bez neustálého strachu, že jim cestu někdo znemožní. Právě tento sen Dvořáků, především babi a Josefa, se naplnil ještě do konce „roku zázraků“ – již v prosinci symbolicky stříhali na Rozvadově dráty dosavadní „železné opony“ ministr zahraničních věcí Spolkové republiky Německo Hans-Dietrich Genscher a jeho novopečený československý protějšek, ještě nedávný disident Jiří Dienstbier. Cesta na západ se zdála otevřena a Dvořákovi mohli vyrazit za Mikulášem.Televizní noviny, TN-1989-12-23; ČST