„Vizionář s českými kořeny sestrojil první slovinskou motorku,“ říká architekt David Vávra
Davide, co vám utkvělo v paměti z natáčení ve Slovinsku?
Bezesporu to byly moje zdravotní problémy. Měl jsem zablokovaný krk, hlavu i záda, takže jsem prošel rukama řady lékařů i chiropraktiků. Dokonce i můj syn si udělal výlet a přijel mi píchnout kalciovou injekci. Natáčet prostě musíte, bez ohledu na to, jak vám zrovna je. Jenom doufám, že díky veškeré péči, které se mi dostalo, budu v pořadu křepký a ne zablokovaný.
Podle jakého klíče jste vybírali architekty, kterým jste nakonec věnovali prostor?
Ve všech případech jde o osobnosti, kteří si zaslouží místo v historii české architektury, ale zatím tam prostě chyběly. Třeba Hráský byl nejenom vynikající architekt, ale také skvělý inženýr. Na jedné straně vyprojektoval špičkové vodohospodářské stavby a na straně druhé dokázal navrhnout i budovu Slovinského národního divadla nebo letní vilu pro bývalého primátora Lublaně Ivana Hribara.
Celý jeden díl jste věnovali také Jože Plečnikovi…
I když je Slovinec, opravdu je tak trochu i „náš“. Především jsme chtěli ukázat, jak na něho zapůsobil pobyt v Praze. Jeho stavby u nás i ve Slovinsku mají často mnoho společného.
Nezapomněli jste ani na sudetského Němce Maxe Czeikeho z Nového Jičína…
To je krásný a současně krutý příběh. Czeike byl nesmírně talentovaný člověk, který zasvětil celý život práci a nakonec skončil jako vyvrhel. Přestože neměl nikdy nic společného s nacistickým režimem, po válce ho bezdůvodně zavraždili jugoslávští partyzáni.
Poslední díl jste pojmenovali Od Parléře po Bloudka a přibližujete v něm hned několik českých architektů. Kterého byste rád zmínil?
Určitě Stanka Bloudka. To byl skutečný vizionář – ve Slovinsku inicioval stavbu řady
sportovišť, navrhoval letadla, sestrojil první slovinský automobil Triglav, autobus i motorku a navrhl skokanský můstek v Planici, kde se co chvíli skáčou nové světové rekordy. Vedle toho všeho byl i reprezentant Slovinska v krasobruslení.
Co vás na Slovinsku překvapilo?
Hrdost tamních lidí, jestli to tak můžu říct. V Lublani i v Mariboru jsme natáčeli s místními voraři – a i když náš dokument třeba nikdy neuvidí, brali to jako čest, že se můžou pochlubit alespoň kouskem své země, a zadarmo nám vyšli vstříc.
Bez koho by Šumné stopy Slovinsko rozhodně nevznikly?
Za celý štáb chci poděkovat především panu Damjanovi Prelovšekovi, bývalému velvyslanci Slovinska v ČR, a paní Evě Dvořákové z Mariboru. Bez jejich kontaktů bychom se na řadu míst vůbec nedostali. Damjan Prelovšek je velký znalec Jože Plečnika, kterého si v našem pořadu dokonce zahrál. Eva Dvořáková se do Slovinska provdala a pravidelně tam organizuje výstavy českých architektů. Veliké poděkování si samozřejmě zaslouží i pan Petr Voznica, český velvyslanec ve Slovinsku, a jeho kolegyně z ambasády, paní Dagmar Sekotová.