Ondřej Brzobohatý: Velkolepé dědictví

Klikněte pro větší obrázekVe státní opeře vrcholí přípravy „lyrikálu“ Michala Horáčka a Petra Hapky Kudykam. Diváci ČT sledují šestidílný dokument Jana Mudry, důvěrně v něm nahlédnou do zákulisí a seznámí se s tvůrci. Nechybí mezi nimi autor instrumentace a hudebního nastudování Ondřej Brzobohatý.

Když se jeho jméno v souvislosti s Kudykamem objevilo, bylo to trochu překvapení. „Když se z Kanady do Prahy občas vracel Milan Kymlička, známý skladatel filmové a scénické hudby, chodil jsem k němu na hodiny. On měl dělat i Kudykam, protože s Michalem Horáčkem spolupracoval už na desce Ohrožený druh. Pak onemocněl a mě oslovil, abych s ním na instrumentaci spolupracoval. Po jeho smrti v loňském roce to pak celé zůstalo na mně,“ vysvětluje Ondřej, jak se k zajímavé nabídce dostal.

Nezaskočilo vás to?

V první chvíli jsem opravdu nevěděl co s takovým kolosem. Už jsem sice aranžoval věci pro orchestr, ale ne pro tak velké těleso jako je ve Státní opeře. Ale protože se mi verše i hudba líbí, rozhodl jsem se bojovat. Teď, když je z mé strany dílo téměř hotové, mám z toho vynikající pocit. Všechno přišlo souhrou nějakých magnetismů, energií a náhod, na které já v životě věřím. Prostě se to stalo a pro mě to znamená velmi mnoho.

Jak tento odkaz akceptovali Michal Horáček a Petr Hapka?

Klikněte pro větší obrázekMyslím, že ze začátku byli trochu vyděšení. U nás je to totiž tak, že v jaké roli se člověk představí veřejnosti, tak je etablovaný skoro napořád. Když se pak chce předvést i jinou prací, nedostává se mu moc důvěry. Já jsem ale takový typ, že jsem si do určitého věku zkoušel všechno možné k čemu jsem měl nějaký vztah a o čem jsem si myslel, že by mě to mohlo bavit. Prim sice hrála vždycky muzika, ale k tomu bylo moderování, hraní, divadlo... Nejvíc si mě lidé pamatují jako moderátora SuperStar. Naštěstí Michal Horáček a Petr Hapka nedali na takové předsudky a poslechli Milana Kymličku, který jim řekl, že jsem šikovný, že by to se mnou měli zkusit. Nedívali se na mě tedy jako na moderátora, který náhodou taky umí psát noty, ale jako na mladého muzikanta, který si zaslouží šanci. A ono to vyšlo, což je samozřejmě ohromné.

Můžete trochu vysvětlit, co obnáší práce hudebního aranžéra?

Zjednodušeně – poslechnu si písničku, kterou napsal Petr Hapka a musím ji rozepsat pro nástroje sedmnáctičlenného orchestru tak, aby působila co nejlépe. Ty písničky jsou různé, některá nepotřebuje zvuk celého orchestru. Jedné velice silné skladbě například postačí jen kontrabas a piano. Nejdůležitější je právě to, aby aranžér poznal, co je pro kterou píseň nejvhodnější.

Jak jste se sžil se světem šansonů Michala Horáčka a Petra Hapky?

Díky oběma pánům jsem si tenhle nádherný a rozmanitý svět otevřel. Tady neplatí žádná omezení. Jediné, co musí šanson mít, je přesvědčivost. Tak musí být nakonec také interpretován, takže mou prací je i nazkoušet písně s orchestrem a zpěváky, protože také oni dávají každý svůj osobní a osobitý vklad celému dílu.

Jak se cítíte teď, když je vaše práce těsně před finále?

Stále obdivuji a oceňuji vůli Michala Horáčka dotáhnout celý ten obrovský projekt ve Státní opeře do konce. On svou energií donutil bohémského Petra Hapku, aby složil všechny písně na jeho verše, ale i spoustu dalších lidí, aby se vypnuli k nejlepším výkonům. Před premiérou se nemá mluvit o tom, jak to dopadne. Takže jen jednou větou: Jsem přesvědčený, že je to hezká lyrická hra s krásnou hudbou a má co říct všem lidem bez rozdílu.

Text: Gabriela Koulová, foto: 2media
Převzato z časopisu ČT+