Fokker Dr.I

K použití více nosných ploch na letounu vedla konstruktéry snaha zajistit letounu dostatečný přebytek vztlaku a tím maximální obratnost a stoupavost. První tuto myšlenku aplikovali Angličané na letounu Sopwith Triplane, který Němcům na Albatrosech zle zatápěl, a piloti se dožadovali adekvátní odpovědi.

Výzvu přijala řada firem, ale nejlépe se úkolu zhostil Anthony Fokker. Postavil lehoučký trojplošník s krátkým rozpětím, které zaručovalo extrémní obratnost kolem podélné osy. Křídla s tlustým profilem dávala dostatek vztlaku pro manévry, při kterých ostatní letouny beznadějně přepadávaly do vývrtky. Cenou, kterou bylo nutné zaplatit, byl zvýšený aerodynamický odpor a malá maximální rychlost. Na té se podepisoval i relativně slabý motor Oberusel s výkonem pouhých 110 koní.

Piloti Fokkerů Dr.I (Dr jako Dreidecker) se svým protivníkům nesnažili uniknout střemhlavým letem, protože by byli dostiženi a sestřeleni. Naopak unikali stoupavým letem, ve kterém je spojenecké stíhačky nedokázaly následovat.

Letoun s extrémní obratností byl mimořádně náročný na pilotáž a vyžadoval zkušené piloty. V jejich rukách se stával nebezpečnou zbraní, mimo jiné díky své silné výzbroji dvou kulometů ráže 7,92 mm. Letouny Dr.I proslavili piloti jako Werner Voss nebo bratři Richthofenové, především starší Manfred. Jeho Fokker Dr.I s rudou kamufláží patří patrně k nejznámějším.

Úspěch letounu vedl Fokkera k dalším pokusům se zvýšením počtu nosných ploch. Extrémem byl pětiplošník Fokker V.8, který se ovšem do výroby nedostal a znamenal jen jednu ze slepých cest vývoje.

Osádka (mužů) 1
Vyráběn od 1916
Délka (m) 5,77
Rozpětí (m) 7,19
Výška (m) 2,95
Prázdná hmotnost (kg) 406
Max. vzletová hmotnost (kg) 586
Motor(y) 1 x Oberusel UR.II hvězdicový, vzduchem chlazený devítiválec
Výkon (kW) 80
Max. rychlost (km/h) 165
Dolet (km) s přídavnými nádržemi -
Dostup (m) 6000
Výzbroj 2 x kulomet ráže 7,92 mm

Další informace o letounu Fokker Dr.I