Stíhací letouny

Klikněte pro větší obrázek Stíhací letouny jsou vojenská letadla, sloužící primárně k ničení nepřátelských letadel a k vybojování nadvlády ve vzduchu. Obecně lze říci, že stíhačky, jak se tyto letouny lidově nazývají, bývají menší a rychlejší než ostatní vojenská letadla. Kromě toho musejí stíhačky nést dostatečně účinnou výzbroj k ničení typických cílů, jako jsou bombardéry, průzkumná a jiná letadla.

K prvnímu bojovému nasazení letounů došlo v první světové válce. Zpočátku k průzkumu a řízení dělostřelecké palby. Ale pozemním armádám brzy začalo vadit „okukování“ nepřátelskými letouny a požadovaly po vlastních letcích, aby je zvědavých průzkumníků zbavili.

Klikněte pro větší obrázek Zpočátku po sobě pozorovatelé průzkumných letounů stříleli pistolemi a puškami. Později s sebou brali kulomety. Ale taková palba „z ruky“ byla velmi nepřesná. Nejlepší by bylo namontovat kulomet napevno před pilota a mířit celým letounem. Jenže vpředu vadila vrtule. Teprve po vynálezu systému synchronizace, který automaticky přerušil střelbu v okamžiku, kdy se před hlavní nacházel list vrtule, vznikly první plnokrevné stíhací letouny.

Byly jimi letouny Fokker E.III Eindecker, které na čas prakticky vymetly spojenecké letouny z oblohy. Spojenci zareagovali novými typy letounů, potom zase Němci... a tak to šlo dokola. Albatros, Fokker Dr.I, D.VII, Nieuport 17, 24, 27 a 28, Sopwith Pup, Camel, Snipe, Triplane, Spad VII, XIII, R.A.F. F.E.8, S.E.5A a další stíhačky se staly legendami.

Klikněte pro větší obrázek Do konce války udělaly stíhací letouny obrovský pokrok. Zatímco Fokker E.III byl vybaven motorem s výkonem 100 koní a měl maximální rychlost 120 km/h, Sopwith Snipe z konce války poháněl motor s výkonem 320 koní a dosahoval maximální rychlosti 195 km/h. Z chatrných letounků se staly stroje schopné provádět všechny běžné akrobatické obraty.

Z konstrukčního hlediska se jednalo téměř bez výjimky o dvouplošníky s dřevěnou, plátnem potaženou kostrou. Teprve koncem války se objevily první celokovové letouny od firmy Junkers s potahem z vlnitého plechu.

Klikněte pro větší obrázek V první světové válce došlo také k pokroku v organizaci. Z jednotlivých letounů, považovaných spíše za atrakci postupně vznikly první jednotky a ustálila se organizace rojů, letek, perutí a křídel.

V období mezi válkami došlo k rozsáhlým experimentům, postupnému zavádění některých inovací a zvyšování výkonů. V konstrukci se používalo stále více kovu, nejprve na kostru, později i na potah, zaváděla se těžší výzbroj v podobě kanonů a proběhly i experimenty s neřízenými raketami.

Klikněte pro větší obrázek Začaly se používat dvě hlavní skupiny motorů, kapalinou chlazené řadové nebo vidlicové motory, které měly menší odpor, ale byly zranitelnější, nebo hvězdicové vzduchem chlazené motory. Motory dostaly přeplňování dmychadlem a byly vyrobeny první turbokompresory.

Objevily se zatahovací podvozky, uzavřené pilotní kabiny, přístroje pro let v noci, kyslíkové dýchače, reflexní zaměřovače, pancéřování pilotního prostoru a motoru, neprůstřelná skla čelního štítku, samosvorné palivové nádrže. Ze stíhaček se staly jednoplošníky.

Klikněte pro větší obrázek Druhá světová válka vyhnala výkony stíhaček s pístovými motory na hranici technických možností. Jestliže do války vstupovaly letouny s devíti až dvanáctiválcovými motory o výkonu kolem 1000 koní (750 kW) a maximální rychlostí kolem 500 km/h. Na jejím konci měly sériové stroje výkon kolem 2000 koní a rychlost dosahovala 750 km/h.

Stavěly se experimentální letouny s komplikovanými až dvaačtyřicetiválcovými motory, ale bylo jasné, že pokud mají výkony stíhaček dále stoupnout, je nutné použít jiný systém pohonu. Proudový nebo raketový motor.

Klikněte pro větší obrázek Stíhačky s těmito motory se objevily na samém sklonku války a předznamenaly nástup nové generace letadel. Do bojů zasáhly jen německé Me-262 Schwalbe, He-162 Spatz a britský Gloster Meteor Mk.I s proudovými motory a Me-163 s raketovým motorem.

Německé stroje měly chránit říši proti spojeneckým bombardérům, britské Londýn proti „létajícím bombám“ V-1.

Klikněte pro větší obrázek Studená válka katapultovala vývoj stíhacích letounů k dalšímu zvýšení výkonů. Ve druhé polovině padesátých let začaly do výzbroje přicházet stíhací letouny schopné překročit rychlost zvuku. Z výzbroje byly odstraněny kulomety, protože proti letounům s celokovovou konstrukcí byly neúčinné, zůstaly jen kanony ráže 20 mm navíc doplněné neřízenými raketami pro boj s bombardovacími letouny.

Již začátkem šedesátých let dokázaly stíhací letouny překročit hranici zvukové bariéry dvojnásobně. Některé speciálně zkonstruované typy i trojnásobně. Ve výzbroji se objevily řízené střely a zdálo se, že hlavňová výzbroj bude zbytečná.

Klikněte pro větší obrázek Na východě i na západě se objevily stíhačky pouze s raketovou výzbrojí. MiG-19PM, MiG-21PF(M), Su-9, Su-11, Su-15, F-4B/C Phantom II, F-102 Delta Dagger, F-106 Delta Dart, YF-12 a další. V předpokládaném scénáři jaderného konfliktu, měly stíhačky ničit samostatně útočící strategické bombardéry s jadernými zbraněmi na palubě řízenými střelami na maximální možnou vzdálenost. Stíhačky pro manévrové souboje byly druhem na vymření.

Válka ve Vietnamu, kde proti sobě stáli opět stíhači, přinesla vystřízlivění, urychlený návrat k hlavňové výzbroji a vývoj letounů dosahujících nejen vysokých rychlostí, ale také mimořádně obratných a vhodných pro manévrové souboje.

Klikněte pro větší obrázek V sedmdesátých letech stoupl výkon motorů natolik, že poměr tahu a hmotnosti letounu byl větší než 1, jinými slovy motor dokázal zvednout stíhačku do vzduchu bez rozjezdu. Objevily se první letouny s kolmým vzletem a přistáním. Britský Hawker Harrier a sovětský Jak-38.

Přebytek tahu a pokrok v aerodynamice, především v oblasti vírového proudění vzduchu a zavedení impulzního řízení (fly by wire) umožnilo stíhačkám dosahovat supermanévrovosti, kdy se limitem stala jen fyzická odolnost pilota. Typickými představiteli této generace jsou letouny F-18 Hornet, F-16 Fighting Falcon, MiG-29 a Su-27.

Klikněte pro větší obrázek Na paluby stíhacích letounů se postupně dostaly výkonné radiolokátory schopné vyhledat vzdušné cíle vzdálené desítky kilometrů v noci a za špatného počasí. Počítače dokážou sledovat najednou několik cílů a umožňují jejich současné napadení. Nové řízené střely kategorie „fire and forget“ (odpal a zapomeň) nevyžadují složité navádění a jsou schopné zničit cíl bez další asistence pilota.

V konstrukci se uplatnila stealth technologie, z kabin zmizely klasické přístroje a nahradily je barevné displeje, datalinky umožňují pilotům navzájem sdílet informace, většina údajů se promítá na širokoúhlé průhledové displeje (HUD) nebo na clony přilbových zaměřovačů. Stíhačky dokážou plnit více úloh.

Klikněte pro větší obrázek Jednomístný stíhací letoun dokáže vybojovat vzdušnou nadvládu a přitom unese více výzbroje než čtyřmotorový bombardér s desetičlennou osádkou z druhé světové války. Ale to všechno stojí peníze a je jen málo států, které si tak výkonné stroje může dovolit.

Kdysi používané kategorie stíhacích letounů: denní, noční (s radiolokátorem), s dlouhým doletem (pro doprovod bombardérů), parazitní (nesené v pumovnici nebo pod trupem), přepadové (pro ničení nepřátelských bombardérů) dnes splynuly v jednu jedinou.

Připraveno ve spolupráci s webem www.valka.cz