Pátrání po lodích potopených během 1. světové války. Britský koprodukční cyklus

Litujeme, ale pořad není v iVysílání dostupný
Video není k dispozici

V posledních dnech první světové války odvážely britské nemocniční lodě desetitisíce nemocných a raněných z fronty domů. Plavily se pod ochranou mezinárodního práva. Přesto se staly terčem útoků německých ponorek. Dnes, po více než devadesáti letech, mohou potápěči díky technickému pokroku proniknout do větších hloubek a zkoumat vraky těchto lodí. Na hladinu se vynořily důkazy, které vrhly nové světlo na tyto hrůzné události. Němci zřejmě nebyli jediní, kdo porušoval pravidla.

Nemocniční lodě

Ve snaze eliminovat hrůzný dopad války na všechny země byly podepsány mezinárodní úmluvy. Haagská konvence z roku 1907 výslovně chránila nemocniční lodě, pokud dodržovaly určité podmínky. „Nemocniční loď byla loď se speciálním určením, to znamenalo, že nesměla být napadena a jejím jediným účelem byla přeprava a ošetření nemocných a raněných,“ vysvětluje historik Eric Grove. „Haagská konvence jasně stanovovala způsob označení nemocničních lodí, aby požívaly imunitu, a tudíž nesměly být zajaty nebo napadeny: musely být natřené bílou barvou a přes ni mít namalovaný velký červený kříž. Navíc musely být v noci osvětlené, aby bylo jasné, že jde o nemocniční loď, na kterou nesmí nikdo zaútočit.“

To ovšem byla dvousečná zbraň. Loď, která v noci svítí jako maják, na sebe nevyhnutně poutá pozornost a stává se potenciálním terčem. Tyto lodě jsou imunní vůči útoku, jen pokud všechny zúčastněné strany dodržují pravidla. A s postupující válkou německé vrchní velení stále častěji přehlíželo mezinárodní právo a porušovalo jeho nařízení. Na konci války totiž Německo sužovala britská námořní blokáda, v důsledku níž vázly stěžejní dodávky potravin. To se podle Němců neslučovalo s civilizovaným chováním a ostře se proti tomu ohrazovali. „Podle jejich názoru Britové zneužívali válečných pravidel, a toto byla legitimní odplata. Ten, kdo dokázal vyhladovět německé děti, byl schopen všeho, a tedy i převážet munici na nemocničních lodích,“ vysvětluje historik Eric Grove.

„Pokud je mi známo, nebyl vydán žádný výslovný rozkaz k útoku na nemocniční lodě, avšak v případech, kdy byly nemocniční lodě potopeny nebo zasaženy torpédem, německá vláda nikdy otevřeně a veřejně nepřiznala, že k něčemu takovému došlo,“ říká historik Alex Niestlé.

Glenart Castle

39 kilometrů od britského pobřeží, na dně jedné z nejrušnějších vodních cest, v Bristolském průplavu, leží vrak parníku Glenart Castle. Stejně jako řada dalších nemocničních plavidel byl i Glenart Castle původně osobní přepravní lodí. Parník o výtlaku 6500 tun, který v roce 1900 postavila firma Harland & Woolf v Belfastu, jezdil na pravidelné trase do Kapského Města. Po vypuknutí války v roce 1914 byl přemístěn, přestavěn a Němcům nahlášen jako oficiální nemocniční loď.

25. února 1915 vyplul Glenart Castle z Newportu v jižním Walesu. Loď nabrala kurz na francouzský Brest, kde měla naložit raněné ze západní fronty. Podmínky byly dobré, byla jasná noc. Kapitán Bernard Burt velel 121 členům posádky a 64 zdravotníkům-lékařům, sestrám a vojenským kaplanům.

Zatímco se zdravotníci připravovali na příjem více než 300 raněných, opodál v moři číhala menší německá ponorka UC-56. Torpédo zasáhlo loď hned vedle strojovny 3 minuty před 4. hodinou ranní. Na vyslání tísňového signálu SOS nebylo pomyšlení. Někdejší osobní parník měl málo vodotěsných dveří a přepážek, ke dnu šel proto velmi rychle. Ti, kteří spadli do moře, v ledových únorových vlnách zoufale vyhlíželi záchranu. Ze 186 mužů a žen na palubě jich přežilo jen 30; všichni ostatní oné mrazivé zimní noci zahynuli. Je to největší námořní neštěstí v dějinách Bristolského průplavu.

Poslední 3 roky 1. světové války byly nebývale kruté a krvavé, nicméně Britové považovali zabití neozbrojeného zdravotního personálu za hrůzný zločin. Všichni to tenkrát vnímali jako něco otřesného. Německo se okamžitě vytasilo s tvrzením, že loď najela na minu, nebo že si ji spletli s válečnou lodí. „V německém velitelství námořních sil i v dalších kruzích se už dlouho přetřásaly fámy, že Spojenci využívají nemocniční lodě k přepravě zásob a válečného materiálu vojákům na frontě. Přesvědčení, že nemocniční lodě byly zneužívány k takovému účelu, možná vysvětluje, proč je Němci pokládali za zcela legitimní terč,“ říká Denby.

Poloha vraku Glenart Castle byla zjištěna teprve relativně nedávno, když se o něj zachytily rybářské sítě. Leží v hloubce 72 metrů, což znamená, že celý ponor trvá 3 hodiny. Na dně však mohou potápěči strávit jen 40 minut. „V místě, kde leží, je velmi silný příliv a odliv. Většinu roku je voda kalná a viditelnost velmi špatná. Ke Glenart Castle se dá ponořit jen za specifického stavu přílivu, dvakrát měsíčně,“ říká potápěč Dan Stevenson, jeden z mála, kterým se podařilo se k vraku lodi dostat. „Když jsme se k němu ponořili poprvé a celý jej obeplavali, od přídě k zádi a zpět, jen jsme žasli, kolik tam toho je k vidění. (…) Vrak je nejvíc poničený kolem kotle, tam je úplně slisovaný. Ale jak plavete k přídi, její stav se zlepšuje.“ Místní historik a potápěč Keith Denby, který vraky v Bristolském průlivu zkoumá už mnoho let, dodává „Už jen ty rozměry lodi jsou ohromující, a taky skličující. Plavete dlouho a daleko a pořád máte pod sebou jen vrak a trosky. Už po pěti, šesti minutách bylo jasné, že nemáme nárok prozkoumat celou loď od přídě k zádi, byla prostě moc velká. A tak jsme se soustředili na trup a podpalubí. Dalo se proniknout hluboko do útrob trupu, jednotlivé paluby i chodby byla zcela neporušené.“

Rewa

Mezitím byl pouhých 18 kilometrů od Glenart Castleu objeven vrak další nemocniční lodě, Rewy, která v těchto místech byla torpédována o měsíc dříve. Její přesná poloha zůstávala dlouho neznámá. Teprve nedávný průzkum Britského hydrografického úřadu odhalil na mořském dně, nedaleko místa potopení, velký, blíže neurčený předmět, a speciální boční sonar pak původ vraku potvrdil.

Zaoceánský parník Rewa o výtlaku 7000 tun byl postaven v roce 1906 ve skotském Dunbartonu pro dopravní linku British India, a v roce 1915 byl nasazen do války jako nemocniční loď. Rewa se stala jedním z padesáti plavidel, která zachraňovala desetitisíce raněných z krutých bojů na plážích u tureckého Gallipol a převážela je do Británie.

V lednu 1918 se Rewa vracela ze Středozemí, plná raněných. Pod velením kapitána Drakea vplula bez úhony do Bristolského průlivu a zamířila k Avonmouthu, kde se dostala na mušku německé ponorky U-55. John Lambert, lékař britské královské armády, si psal deník, v němž stojí: „Zelený pruh i znak červeného kříže byly jako obvykle jasně osvětlené. Najednou jsem uslyšel výbuch. Myslel jsem, že jsme narazili na minu. Z paluby někdo volal: ‚Všichni pacienti na palubu, záchranné vesty s sebou!‘ Všem pacientům, kteří mohli chodit, jsem nařídil, aby běželi na palubu. Potom jsme vynesli všechny ležící pacienty. Když jsme vynášeli posledního, dovnitř se nahrnula voda. Vstal jsem z postele, jenže jsem zapomněl, že nemůžu chodit, a tak jsem se rozplácl na zemi. Pak jsem lezl po rukách a po kolenou nahoru na palubu. Zdola volali ‚pomozte mi někdo!‘, jenže pak zazněl rozkaz opustit loď.“

Všech 279 pacientů, 79 zdravotníků a 204 členů posádky bylo zachráněno. Vzhledem k podmínkám to byl ohromný výkon. „Rewa se potápěla pomalu, téměř hodiny, takže ji všichni stihli včas opustit. Záď se zdvihla do výšky i s kormidlem a všemi vrtulemi, a pak s hlasitým sténáním zmizela pod hladinou,“ zapsal si Lambert do deníku.

Po více než 90 letech byla Rewa jedním z posledních velkých parníků, objevených u severního pobřeží Devonu. Ležela jen asi 63 metry pod hladinou, tedy ne v takové hloubce jako Glenart Castle, a tak měli potápěči trochu víc času na důkladnější průzkum. Ani tak to ale nebyl snadný úkol: „Vrak je celý zploštělý, chybí na něm záchytné orientační body. Snadno se může stát, že najednou nevíte, kde jste, kde máte potápěčské lano,“ říká potápěč Dan Stevenson.

Hned během prvního ponoru k vraku Rewy narazil potápěč John Gross na něco nečekaného – nábojnici dělostřeleckého granátu. Lodě plující pod vlajkou Červeného kříže ovšem nesměly být použity k žádnému vojenskému účelu. „Nesměly vézt munici a vojáky. Stávalo se však, že když nemocniční lodě absolvovaly první část trasy, vyvíjeli na ně nátlak, aby na zpáteční cestě vzaly i vojáky. Jenže Britové dbali na to, aby nepříteli nezavdali příčinu k nařčení, že nemocniční lodě zneužívají k vojenským účelům. Možná že Rewa převážela prázdné nábojnice určené k recyklaci. To ještě možná bylo v rámci pravidel, co nemocniční loď převážet může, a co nesmí,“ říká Eric Grove, s nímž souhlasí i Chris Page z historického oddělení Královského námořnictva: „Podle mě je vyloučeno, aby nemocniční loď převážela válečný materiál. Speciálně Rewa byla podrobena důkladné inspekci, prohlídl ji jeden španělský úředník, který opustil loď v Gibraltaru. Je ale docela možné, že někdo přibalil krabici s prázdnými nábojnicemi jako suvenýr.“

Mark Smith z Královského dělostřeleckého muzea podotýká, že kdyby šlo o zásilku určenou k novému naplnění nábojnic, muselo by se jich najít mnohem víc, na tisíce. „Můžu dát ruku do ohně za to, že mezi můstkem a přídí žádné nábojnice nejsou. K zádi vraku jsem se však nikdy nepotápěl za příznivých podmínek,“ říká Stevenson a dodává: „Nakoukli jsme do všech otvorů a štěrbin. Kam jsme sami neprolezli, tam jsme spustili kameru, jestli pod nějakou přepážkou či nějakým kusem pláště není něco uložené. (…) Dělali jsme, co jsme mohli, ale kromě jednoho talíře, jedné mosazné mísy a pár cetek nic, žádný válečný materiál.“

Dnešní pohled

Nábojnice granátu z vraku Rewy je jen indicií, nikoliv však důkazem porušení pravidel ze strany Britů. Nové informace ovšem posléze přinesl deník ošetřovatele zdravotního sboru britské armády, svobodníka Paula Fogertyho, který nedávno získalo Muzeum armádních zdravotních služeb. Na misi na palubě lodi Tagus v roce 1915 si zapsal: „Viktoriin dok, Londýn. Vypluli jsme do Alexandrie, Lemnosu a Saloniky. Vzali jsme na palubu dva vojáky, dvě pušky, jedno vojenské vozidlo a posily pro Egypt. Zcela v rozporu s Ženevskou úmluvou.“ Jde tedy o svědectví, že na palubě nemocniční lodi byl převážen válečný materiál, což si podle Petera Starlinga z muzea protiřečí výpovědím britské vlády při parlamentním vyšetřování.

Podle Versailleské smlouvy bylo potopení nemocničních lodí poprvé v dějinách odsouzeno jako válečný zločin. Kapitáni Werner z ponorky U-55 a Kiesewetter z U-56 přitom nebyli obžalováni, natožpak souzeni. Oba tvrdili, že v místech, kde šly lodě ke dnu, potopili velké parníky o výtlaku osm tisíc tun, potopení nemocniční lodě žádný z nich nenahlásil.

Jen v posledním roce první světové války byly potopeny tři jasně označené nemocniční lodě. Mužům a ženám, kteří na těchto lodích sloužili, nemocným a raněným, byla imunita zaručovaná mezinárodním právem k ničemu; zahynuli proto, že jedna ze zúčastněných stran nedodržela pravidla.

Originální názevDeep Wreck Mysteries
Stopáž52 minut
Rok výroby 2007
 ST
ŽánrDokument