Princ ze statku

Ke Štědrému večeru patří televizní pohádka stejně jako kapr na míse. Letošní se jmenuje Kouzla králů a mladým zachráncem krásné princezny se v ní stal Martin Kraus. Tomuhle princi je ovšem kromě statečnosti vlastní ještě řada dovedností, umí zpívat, šermovat a jezdit na koni. Aby ne, Martin sedlá koně nejen v pohádkovém příběhu, ale koně patří k jeho životu už od dětství.

Klikněte pro větší obrázek Princ Martin se sice narodil v Praze, ale když mu bylo málo přes rok, rozhodli rodiče, že velkoměsto vymění za samotu. „Vybrali si koně a starý rodinný statek nedaleko Milešova u Orlické přehrady. „Dětství jsem prožil jako indián. Prvního poníka jsem dostal asi ve třech letech. Samozřejmě jsem ho nedokázal sám osedlat, jezdil jsem jen tak. V okolních vesnicích bylo dost dětí mého věku, takže jsem rozhodně nepostrádal dětskou společnost. Podnikali jsme výpravy, vedli války… Ideální dětství. Lepší si nikdo nemůže přát,“ vzpomíná Martin, dnes student Janáčkovy akademie múzických umění. Autobus svážel děti do malé školy v Krásné Hoře, po škole byli většinou venku. Takové dětské roky už dnes prožije málokdo. „Na druhou stranu maminka mě a později i mladšího bratra držela hodně zkrátka, já dostával vynadáno i za dvojky, natož za horší známky. Přitom se naši brali, sotva maminka odmaturovala, měla mě hodně mladá, ale tu roli pevné ruky dokonale zvládla,“ vysvětluje Martin, kterak se dá i z venkovské školy dostat na studia.

Jak je od koní k herectví daleko?

Přímou čarou to u mě rozhodně nebylo. Naši mě dali na strojní průmyslovku do Příbrami. Tam jsem sice odmaturoval, ale v tu chvíli mi už bylo jasné, že můj kontakt s technikou je tím jednou pro vždy uzavřená kapitola. Asi dva roky jsem pracoval v Praze, pak jsem odjel s kamarádem do Anglie. Že vyděláme spoustu peněz. No, za tři měsíce jsem byl zpátky, dost rozčarovaný, protože jsem sice pracoval u koní, ale brali nás tam jako naprosto podřadnou pracovní sílu. Rodiče se mnou probírali, co dál. Jestli bych přece jen nechtěl jít na vysokou školu…

Naši jsou skvělí. Ovšem když jsem přišel s tím, že půjdu na herectví, tak se chytali za hlavu. Jako že nikoho neznáme, nikdo to u nás v rodině nedělal, to znamená, že nemám šanci… Stejně bylo ale už po lednovém termínu přijímaček. Tak jsem si řekl, že mám rok čas na to, abych se pořádně připravil. Našel jsem si nějaké kurzy, ty ale byly dost k ničemu. Naštěstí mě tamější lektorka nakonec doporučila na hodiny k Robertu Tylečkovi z Příbrami. Ten mě na zkoušky připravil, v Praze mě sice nevzali, ale v Brně to vyšlo hned. Měl jsem štěstí. A taky jsem dostal trošku nůž na krk od vedoucí katedry herectví Evy Jelínkové. Já totiž do té doby skoro nečetl, chyběly mi vědomosti. Takže jsem mi dala podmínku, že to musím dohnat. To byla ale pro mě výzva a opravdu jsem za rok načetl tolik, že jsem na škole dokázal, že na to mám.

Takže jste se v herectví našel?

Pro mě je to ideální škola, protože se můžu vyřádit, vyblbnout a jsem za to hodnocený. Učit se matiku by pro mě zkrátka nebylo. Navíc naši učitelé herectví Roman Groszmann a Lukáš Rieger s námi dokážou zázraky, moc si jich vážím. Měli se mnou velikou trpělivost a jsem jim za to nesmírně vděčný. Neměl jsem s divadlem žádnou zkušenost, všechno jsem si teprve pomalu očichával. Ale baví mě to čím dál víc. Hlavně ten zvláštní kontakt mezi jevištěm a hledištěm, to je pocit, který se nikde jinde než na jevišti neprožije. Nikdy jindy nemáte možnost v tak krátkém čase zapůsobit na lidské city, jako při divadelním představení. Když zkoušíme, je to tvrdá práce od rána do večera, ale v dobré partě, kterou na škole máme, mě to baví. Takže jestli to bude tak i dál v životě, tak jsem si vybral dobře.

A jak si vás vybral Zdeněk Zelenka do pohádky?

To je vtipný příběh. Jsem hodně živelný, temperamentní člověk. Ve škole mi pořád předhazovali, že jsem samá ruka, samá noha, nekontrolovatelný živel. A pan Zelenka hledal do Kouzel králů kluka, který by byl trošku jako Fanfán Tulipán nebo Belmondo. A to je to, co mě nejvíc vyhovuje. Mohl jsem vlastně být sám sebou. No, a když se zeptal, jestli náhodou neumím na koni, to už jsem se úplně radoval.

Také šermujete?

Trochu, učíme se to ve škole. Nejsem skvělý šermíř, dřív jsem to nikdy nedělal. Ve škole to ale patří k pohybové průpravě, stejně jako třeba tanec.

Je to vaše premiéra a hned princ?

Ano, před kamerou jsem stál poprvé. Práce se Zdeňkem Zelenkou byla ale ta nejlepší škola, jakou jsem mohl dostat. Než jsme začali točit pohádku, tak mě vzal na natáčení filmu Kanadská noc, abych viděl, jak všechno funguje, přestal mít trému z kamery.

Jak vám teď vychází porovnání mezi světem divadelním a filmovým?

Klikněte pro větší obrázek Je to jenom první zkušenost, takže žádné moudro ode mě nečekejte. Pro mě bylo filmování skvělé, byli jsme hodně v exteriérech, venku, mohl jsem se volně vyřádit. Navíc se natočí záběr, případně se zopakuje a je hotovo. Pořád se děje něco nového. Divadlo je nádherné ve výsledku. Dlouhé zkoušení v uzavřeném prostoru je ale pro člověka mého typu docela náročné. Občas potřebuji vyběhnout ven, nadýchat se, protože mám pocit, že to jinak na mě všechno spadne. Zase v divadle při představení je úžasný ten kontakt s diváky, možnost někde přidat, jinde ubrat podle toho, jak lidé reagují.

Jezdíte pravidelně domů? Není cestování příliš náročné?

Kdybych studoval v Praze, měl bych to domů kousek, také spoustu známých, tedy rozptýlení. Takhle když jsem v Brně, věnuji se naplno škole a doma se pak dokonale odreaguji. Přitom v Brně je skvělé prostředí, lidé jsou tak nějak otevřenější, přístupnější než v Praze. Takže i když musím jezdit dvě stě padesát kilometrů, jsem spokojený.

Domů za koňmi vás to tedy pořád táhne?

Ono je to také proto, že tam je vždycky co dělat a já jsem zvyklý na statku pomáhat. Táta má na starosti třiatřicet koní, asi polovina je našich a polovinu u nás mají ustájení jiní majitelé. Bratrovi je teprve patnáct, takže pořád jsou potřeba i moje ruce na práci. I když bratr je výborný, určitě lepší jezdec než já v jeho věku. Sám už trénuje i obsedá (= zvyká mladé koně na sedlo a jezdce), závodí.

Co zvítězí, koně nebo herectví?

To já c ještě nevím. Koně a ta volnost při vší té práci, jaká je u nás na statku, to by mi moc chybělo. Herectví je pro mě možnost, jak si pořád hrát. Studiem jsem si pořídil odklad dospělosti, což je skvělé. Rád bych se hraní věnoval, ale záleží na tom, jestli a jaké seženu angažmá. Ke koním se ale budu vracet vždycky, to je součást mého života. Řada herců se stěhuje z města na venkov v pokročilejším věku. Já se nebudu muset stěhovat, protože to, co oni hledají, mám doma. Co převáží, to se uvidí.

Pro případnou partnerku jste dost náročný muž…

Nechci k sobě žádnou moc připoutávat, když nevím, co se mnou bude po studiích. To ale neznamená, že bych nechtěl mít rodinu. Mám v rodičích v tomto směru krásný vzor, sám bych jednou také rád měl ženu a děti… O tom ale budu přemýšlet, až kdyby mi osud postavil do cesty takovou dívku, která bude se mnou sdílet mé zájmy. Ty koňské především.

P. S. Na případné zvědavé dotazy, zda je Martin Kraus příbuzný Jana Krause, odpovídáme, že nikoliv.

Text: Gabriela Koulová
Foto: archiv ČT a soukromý archiv Martina Krause
Převzato z týdeníku ČT+