Krematorium jako poslední z pozemských domů (2008). Režie K. Žalud

Cyklus Příběhy domů doposud představoval příběhy lidí, kteří s konkrétním domem spojili svůj život, v tomto dokumentu se vypráví o těch, kteří s architektonicky významným a přitom ojedinělým domem spojili svou smrt. Brněnské krematorium je nejvýše ceněnou stavbou jednoho z největších českých architektů první poloviny dvacátého století Ernsta Wiesnera. Právě na této realizaci lze působivě dokumentovat Wiesnerovu snahu o jednotu interiéru a průčelí. Fasáda pro něho nebyla nikdy pouze podkladem pro dekorativní prvky, ale působivě vždy dokreslovala vyznění samotného účelu stavby navenek. Na nebožtíka pak můžeme s trochou nadsázky pohlížet jako na obyvatele této monumentální stavby. Obyvatele budovy, ve které definitivně končí pouť člověka po všech jeho dosavadních domech. A zde platí slova jednoho z těch, kteří v dokumentu vypovídají: „Krematorium, to je takový náš poslední dům, který obýváme, i když jen na pár dní. Po celoživotní cestě všemi ostatními domy, v nichž jsme kdy bydleli. Je to takové poslední číslo popisné. Odtud jdeme vstříc už jen zpopelnění a po něm se spojujeme s přírodou ve formě kouře, co se rozptýlí ve vzduchu. Pak už žádné domy pro své přebývání nepotřebujeme, protože se stáváme součástí nekonečného všehomíra.“

Stopáž17 minut
Rok výroby 2008
 ST AD
ŽánrDokument