Valérie Zavadská: Létání se nebojím

Jaký máte vztah k létání?

V letadle se nebojím a neodradily mě ani dokumentární rekonstrukce a nejrůznější katastrofické scénáře. Stoprocentně ale vím, že bych nikdy nechtěla lítat jako Ikaros. V životě jsem toho ale zas tak moc nenalétala. Své lety bych mohla spočítat vlastně na prstech jedné ruky.

Kdy jste seděla v letadle poprvé?

V letadle jsem letěla poprvé v sedmnácti letech. To se mohl psát rok 1975. Maminka chtěla, abychom se sestrou všechno poznaly, a tak nám tehdy zaplatila letecký zájezd do Bulharska. Bylo to docela povedené, ale musím se přiznat, že mi tenkrát ani vůbec nedošlo, že by se třeba mohlo něco stát.

Nelákalo by vás podívat se za kapitánem do kabiny?

Představte si, že i tuhle zkušenost už mám za sebou. Někdy ve druhém ročníku na DAMU jsem jela s profesorkou uměleckého přednesu Janou Andresíkovou na mezinárodní recitační soutěž do Petrohradu. Jana byla v té době hodně populární, seznámila se s kapitánem a ten nám umožnil podívat se do jeho kabiny. Myslím si, že dneska, v době nejrůznějších teroristických útoků, už by se nám to znovu jen tak nepovedlo.

Zažila jste v letadle nějaké pořádné vzrušení?

Mimo tento velmi vzrušující pobyt v kabině letadla, o kterém byla řeč, jsem si na dětském dnu ve Skutči u Pardubic mohla vychutnat vyhlídkový let nad Pardubicemi. Seděla jsem vedle pilota a byl to úžasný zážitek. Dokonce jsem si mohla zkusit na chvíli řídit malé osobní letadlo pro čtyři osoby. Zhoupnul se mi žaludek, ale taky jsem si velice dobře uvědomila, jak je důležité mít v této profesi citlivou ruku. Pak už jsem se radši zase kochala jen krajinou.

A co nějaká úsměvná historka z letadla?

Když jsem poprvé letěla se svým malým synem, kterému bylo tehdy dva a půl roku, tak mi trvalo pěkně dlouho, než jsem ho přemluvila, aby se nebál na záchod. Přesvědčila jsem ho až poté, co viděl, že další čtyři holčičky taky chodí na onu místnost a ve zdraví se vracejí zpět. Pravděpodobně už tenkrát v jeho dětském mozečku vrtala otázka, kam v letadle mizí ten lidský odpad (smích).

Přihodila se vám někdy nějaká prekérní situace na letišti?

Před dvanácti lety, když se mi narodil syn, jsem si na muži vydyndala týdenní dovolenou v Řecku a na poslední chvíli jsem si koupila zájezd. Na letiště jsem přijela o půlnoci, let měl startovat asi za dvacet minut. V klidu jsem si dala ještě panáka, abych se před letem náležitě uklidnila, a vyrazila k odbavovací přepážce. Tam mi bylo ovšem sděleno, že mám neplatný pas. Začaly mi stříkat slzy a já jsem nemohla pochopit, jak je to možné. Naštěstí mi tenkrát ta cestovka vyšla vstříc a letěla jsem o čtrnáct dní později. Cestou domů jsem usilovně plakala a muž se nestačil divit, proč nejsem v Řecku. Byl to tehdy velmi nepříjemný zážitek a já od té doby vím, že si mám pečlivě pročítat všechny dokumenty, které podepisuji a sledovat platnost dokladů.

Co byste doporučila lidem, kteří se bojí létat?

Myslím, že každému v takovéhle situaci může pomoct něco jiného. Ti, kteří se opravdu usilovně bojí, ať nelítají. Vždyť máme i jiné způsoby dopravy.

Co vám dabing po letech ve studiích dává?

Mám svou práci ráda. Měla jsem období, kdy jsem deset let převážně dabovala, a musím říct, že mě dabing pořád nesmírně baví a naplňuje, zvlášť když se jedná o hezký film s úžasnými hereckými výkony. V tomto případě vás ta práce nejen obohatí vnitřně, ale ještě můžete něco okouknout z kuchyně zahraničních hereček. Když se dabují seriály, které jsem si sama pro sebe pojmenovala „venezuelské mexikálie“, může být práce velmi zábavná, ale někdy taky velice únavná. V tomto případě jde velmi často o to rychle a efektivně odvést svou práci podle svého nejlepšího svědomí.

V čem je pro vás rozdíl mezi klasickým dabingem a namlouváním komentářů k Leteckým katastrofám?

U komentáře jde především o to, aby byly smysluplné a srozumitelné na první poslech. Věta může mít i deset řádků a je velmi důležité, aby se posluchač neztratil ve sdělovaných věcech. Zatímco při dabingu musí člověk nějak uchopit svou figuru a měl by ji vést od začátku až do konce v určité kontinuitě, komentář by měl nezúčastněným, citově nezabarveným hlasem srozumitelně sdělit obsah zprávy.

Dostávají vás příběhy, které komentujete?

Přes tyto dokumentární rekonstrukce jsem se s katastrofami seznámila blíže v podstatě poprvé. Musím se přiznat, že některé příběhy a výpovědi svědků mě natolik zasáhnou, že se rozbrečím a musím dokonce poprosit o přerušení natáčení a jít se vyplakat a vysmrkat, aby se zase dál mohlo hladce pokračovat.

Dostáváte rovnou hotový scénář, který jdete namlouvat?

Ano. Slyším původní komentář, který čte v originále muž. Zajímá mě v první řadě časový úsek, do kterého se musím se svými větami vejít. Je to sice jen komentář, ale přesto se mi stává, že se mi tam dostanou emoce. Součástí mého komentáře bývají i technické údaje, kterým například vůbec nerozumím. Nedá se nic dělat. Jsem jenom žena a technika je mi opravdu vzdálená.

Můžete si komentáře upravovat?

Přímo na místě ve studiu se domlouváme s režiséry českého znění. Občas se stane, že na krátký časový úsek připadne hodně textu. To potom nezbude nic jiného, než krátit za pochodu.

Čím si myslíte, že by rekonstrukce katastrof mohly oslovit televizní diváky?

Přinejmenším tím, že si lidé uvědomí, že nejsou nesmrtelní. Když to řeknu hodně nadneseně.

Jak jste vnímala 11. září 2001?

Asi jako většina lidí. Když jsem tu nešťastnou událost viděla ve zprávách, tak jsem si říkala, že je to hodně dobře udělaný záběr. Trvalo mi minimálně minutu, než jsem si uvědomila, že to není bohužel film, ale smutná skutečnost. Nikdy bych nechtěla nic podobného zažít.

Jak byste se zachovala v případě poruchy letadla?

Troufám si tvrdit, že kdybych v takovémto letadle seděla sama, pravděpodobně bych nepanikařila. Vůbec ale nedovedu odhadnout, jak bych se chovala, kdyby se mnou na palubě byly moje děti. Raději na takové věci vůbec nemyslím. Miluji citáty a jeden z mých oblíbených zní: „Deštník otvírám, až když začíná pršet.“

Mezi holčicí sny patří i ten být třeba letuškou. Potkalo vás to taky?

Tak to se musím přiznat, že tohle mě v životě ani nenapadlo. Možná proto, že jsem měla do osmnácti let nadváhu a moc dobře vím, že letušky jsou krásné, vzdělané a šaramantní mladé dámy.

Jste cestovatelka nebo patriot, který miluje svůj domov?

Myslím, že za svůj život už jsem se najezdila dost. Dneska už mám ráda svoje zázemí a domov, kde se cítím nejlépe. Rozhodně je mi to milejší než věčné vybalování kufrů.

Když se bavíme o katastrofách, věříte na osud?

Nevím, jestli je to osud, ale věřím, že se věci dějí tak, jak mají.

Letecké katastrofy jsou vlastně rekonstruované hrané dokumenty. Jaký máte vztah k dokumentům?

Mám je ráda, ale když už si mám vybrat, jestli se budu dívat na dokument o zvěrstvech druhé světové války, nebo dokument o divadle, zvítězí pochopitelně to příjemnější.

Změnil se váš pohled na létání od doby, co namlouváte komentáře ke katastrofám?

Někde jsem četla nebo slyšela, že podle statistik je mnohem větší pravděpodobnost, že se vybouráte v autě, než že havarujete letadlem. Pesimista si samozřejmě myslí, že může patřit mezi to jedno procento. Optimista si myslí opak. Já jsem naštěstí spíš optimista. Ono je to nesnesitelně únavné přemýšlet, co by se vám všechno mohlo stát.

Která dabingová role vám v poslední době udělala největší radost?

O prázdninách jsem si odskakovala z chalupy dabovat své oblíbené herečky Sophii Lorenovou, Whoopi Goldbergovou a mladičkou Joan Colinsovou. To bylo takové milé pohlazení, které mi udělalo radost.

Rozhovor vedl Jiří Nedvídek