Kristýna Frejová: Máma se na mě pořád dívá

Před dvěma lety těsně před Vánocemi odešla po dlouhém boji s rakovinou do hereckého nebe Věra Galatíková. Vzpomínku na její divadelní, filmové i dabingové role přináší cyklus Příběhy slavných. Setkáte se v nich také s její dcerou Kristýnu Frejovou.

Klikněte pro větší obrázekDětství v herecké rodině mívá dvě podoby – buď se rodiče snaží udržet potomky od divadla dál, nebo je naopak odmala seznamují s tímto prostředím. „U mě a bratra Ládi to byl na sto procent ten první případ. Naši nás netahali s sebou po divadlech. Vychovávali nás k samostatným rozhodnutím, k tomu, abychom si životní cestu vybrali sami. Oba jsme sice měli sklony k předvádění, to nejspíš máme v genech, ale já jsem se vlastně o to, že existuje nějaká DAMU, začala zajímat, až když maminka na této škole učila,“ vzpomíná Kristýna Frejová, herečka Švandova divadla, známá rovněž z televize a filmu. „Maminka mě seznámila se studenty a já přihlížela, jak vzniká představení. Ten proces tvorby mě zaujal.“ Původně chtěla být Kristýna novinářkou, ale pak prožila okamžik při představení hry Hodina mezi psem a vlkem, kdy si uvědomila, že i z jeviště se dá promlouvat k lidem, škodit komunistickému režimu. „Oba rodiče nás vedli ke svobodnému myšlení, ale tenkrát jsem teprve pochopila, že člověk nemusí zrovna psát do samizdatu, aby mohl vyjadřovat svůj názor.“

Klikněte pro větší obrázek„Maminka patřila k těm pedagogům DAMU, kteří se studentům naplno věnovali. Když se rozhodli učit, odmítali kšefty, aby měli čas na náročnou práci s mladými lidmi. Takový byl i Jiří Adamíra, u kterého jsem studovala já, Boris Rösner, Jana Hlaváčová. Jejich studenti věděli, že je učitelé nikdy nenechají na holičkách, že s nimi prožijí tvorbu každé role. Přesně si pak pamatuji okamžik, kdy mi maminka řekla, že už nemá dost energie a musí přestat učit. Bylo to po první operaci plic. Byla přísná pedagožka, náročná, ale také studenty obdivovaná. Milovala mladé lidi, jejich energii, nezapšklý, otevřený přístup k věcem. Sama byla taková celý život.“

Klikněte pro větší obrázekVěra Galatíková zůstala aktivní až do poslední chvíle. Pečovala o domácnost, přijímala návštěvy z divadla, největší radost jí dělala vnoučata. „Moje Ráchelka se narodila krátce před maminčinou smrtí. To bylo jedinkrát, co jsem ji slyšela si na něco postěžovat. Se zvlhlýma očima zalitovala, že nikdy nepůjde s vnučkou na procházku. Pro ni už byl problém i kopeček za hostivickým domkem. Do té doby ale byla vstřícná všem rozhovorům, dovedla se i přes potíže s dechem rozhorlit, když k nám přijeli na návštěvu kolegové z divadla. Vždycky dlouho nabírala dech, ale pak spustila půlhodinový monolog o tom, že je ráda, že už u toho co se děje, nemusí být. To byla taková společenská hra. Samozřejmě že jí divadlo chybělo.“

Klikněte pro větší obrázekJak dcera vzpomíná na to, co se jí matka snažila předat? „Máminy připomínky k mé práci jsem někdy negovala, říkala jsem jí, že o věcech přemýšlím jinak. Až teď, když tu není, si uvědomuji, že jsem se jí na spoustu věcí nestihla zeptat. Třeba na poezii – ona byla vynikající recitátorka a já si teď uvědomuji, že přesně věděla, jak uchopit verše, jak se dostat k jejich technickému přednesu. Dnes vím, že její rady bývaly naprosto trefné. Už proto, že učila a znala tu cestu, jak se člověk propracovává ke konečnému tvaru, tak mi absolutně viděla do kuchyně a její poznámky byly vždycky přesné.“

Malá Ráchel má v pokojíčku babiččinu fotografii z mládí. Je jí hodně podobná. Není den, kdy by si Kristýna u této fotografie nepřipomněla maminčiny oči. Zůstávají vzpomínky, někdy bolestné uvědomění, jak moc maminka chybí, jak je smutné, že nevidí vnučku vyrůstat. Právě tyhle chvíle jsou ale stálou připomínkou silného a krásného vztahu, který matka a dcera spolu měly.

Text: Gabriela Koulová, foto: ČT+, archiv ČT+
Převzato z časopisu ČT+