Mír lovců lebek
4. 11. 2011
Jsou domorodé kmeny ničiteli posledních zbytků pralesa, anebo naopak jeho zachránci? Na tom se odborníci dosud nemohou shodnout. Tropické pralesy rovníkového pásu jsou pokladnicí celosvětové biodiverzity. Jejich zachování je globálním problémem. Čeští vědci měli unikátní příležitost přispět svou badatelskou prací k jejich ochraně. Bylo třeba zjistit, jakým způsobem obyvatelé těchto pralesů vyčerpávají přírodní zdroje původní, i to, zda jsou jejich strategie lovu trvale udržitelné. Vědci přitom zaznamenali rituály uzdravování, principy solidarity, jakými prostředky se šamani dostávají do transu či jak se z jater obětovaného prasete věští úspěšnost rituálu.
V indonéské části Kalimantanu dnes najdeme metropole s širokými bulváry a obchodními centry, ale také kmeny Dajaků žijící víceméně tradičním způsobem. V minulosti tato oblast proslula nebezpečnými lovci lebek, jimž není radno věřit, neboť v honbě za získáním co největšího počtu trofejí nepohrdnou ani hlavou náhodného turisty.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: V té oblasti, ve které jsme působili, byli Benuaqové zvyklí na práci výzkumníků, už se tam několik etnologů ukázalo, takže nás přijali velmi vřele a mile. Nabídli nám, abychom bydleli s nimi.
Český cestovatel Enrique Stanko Vráz o své návštěvě u Dajaků na konci 19. století napsal: „Na první pohled vypadají krvelačně, ve skutečnosti jsou ale mírumilovní. Hlavy zabitých nepřátel jsou jejich nejcennějším majetkem.“
Cestovatel měl nejspíš štěstí, neboť lov lebek v té době indonéská vláda zakázala. Každopádně nejlidnatější z Dajackých kmenů, Benuaqové, působí příjemně i dnes.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Jako by byli hrdí, že se o tu jejich kulturu někdo zajímá a že chceme znát jejich životní příběh, jejich postoje a dovednosti.
Ačkoli byli už dávno vystaveni kontaktu s moderní civilizací, někteří vlastní televize, auta, a jezdí do města, většina Benuaqů žije víceméně stejně, jako jejich předkové před stovkami let.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Benuaqy jsme si vybrali proto, že jednak je to nejvíce zastoupený kmen v té oblasti, a dále proto, že je to jeden z kmenů, který stále udržuje své dlouholeté tradice.
Středem dajacké vesnice je lamin, dlouhý dům na kůlech, ve kterém dřív bydlel celý kmen. Uvnitř je rozdělený na společnou místnost a na menší pokoje pro jednotlivé rodiny. Dnes však většina lidí žije ve vlastních domcích roztroušených v okolí a v laminu se odehrává společenský život. Většina Benuaqů nechodí do práce, živí se z toho, co jim dá příroda, a přivydělávají si výrobou tradičních produktů.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Záležitostí ženskou je samozřejmě vaření jídla, ale i pletení ratanových košíků, které slouží jednak jim, ale také jsou určeny pro trh, takže díky tomu domácnost získává další peníze. Činností spíše mužů je sběr kaučuku.
Benuaqové znají dokonale své prostředí a působení rozmanitých rostlin. Dříve užívali množství jedů, nejen pro své otrávené šipky, ale i k obživě. Be-nuaq znamená „ten, kdo používá nuaq“, což je toxické dřevo, které házeli do vody.Výsledek byl podobný, jako když se do rybníka hodí granát: omámené ryby bezvládně vyplavaly k hladině a mohly se bez námahy vylovit. Lovení pomocí omamných látek však vláda zakázala, a tak Benuaqové místo toho používají rozmanité druhy pastí.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Benuaci mají velký počet rybářských strategií, často však nejde o klasický prut jako v českých podmínkách. Většinou kladou pasti pod břeh a pak se druhý den jdou podívat, jestli se do nich chytila nějaká ryba. Pokud se ryba nechytí, Benuaci jedí rýži a k tomu nějaké to kapradí, co roste u cesty. Když jsme bydleli v chatrči u Benuaqů, nejčastějším jídlem byla rýže.
Dajakové se vyznačují propracovaným systémem zemědělství. Jsou mistry v pěstování rýže různých druhů podle odlišných typů půdy a polohy pozemku. Pro hlínu mají asi tolik výrazů, jako Eskymáci pro sníh. Když ale rýže nestačí a ryby neberou, ženy se vydávají na lov krevet.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Lovit krevety znamená brodit se bahnem ve vodě a doufat, že v tom košíku se zachytne jedna dvě krevetky, mít opravdu dobrý zrak, protože většinou jsou velice malé, a krevetky zandat do krabičky a doufat, že jich chytnete tolik, aby mělo význam je vařit, protože mně se podařilo chytit asi tři.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: No tak jedna z nepříjemností byl pochopitelně ten lehký nedostatek potravy, který jsme pociťovali po několika týdnech pobytu u Dajaků. Rýže vás zasytí na dvě hodiny, po dvou hodinách člověk začíná mít opět hlad a je potřeba se zase najíst a po několika týdnech už jsme byli opravdu vyhladovělí, měli jsme tak o deset kilo méně a museli jsme se rychle vydat do nejbližšího místa, kde se daly koupit vydatnější potraviny.
Dajakové se k velkému znechucení většinových muslimů živí i vepřovým masem. K lovu divokých prasat vousatých používají psy, kteří štvou prase tak dlouho, dokud se nepokusí zchladit ve vodě.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Je to adrenalinová zkušenost, protože běžet pralesem docela rychle, vůbec si nepamatovat kudy a potom neznat cestu zpátky, okolo sebe vidět nebo slyšet pobíhat psy, prase a lovce, je to zmatek.
Psí smečka je vycvičena k samostatnému lovu. Psi prase uženou, u vody ho obklíčí, a pak čekají, až se objeví lovec, aby mu zasadil smrtelnou ránu.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Pro mě osobně bylo velice zajímavé to terénní natáčení při lovu prasete, byla to opravdu terénní dokumentaristika, v jednom místě jsem stál nad řekou pouze na velice úzkém kmeni a balancoval jsem a bál jsem se, že se utopím i s tou digitální kamerou, kterou jsme měli jedinou… Potom jsem jel s tím Dajakem na takové velice úzké loďce, táhli jsme za sebou na ratanovém provaze to prase a byl to opravdu velký zážitek.
Prase se využívá také jako oběť při léčebném rituálu Belian Sentiu.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Úplně nejsilnější zážitek byly asi rituály, které u Benuaqů probíhají v původní verzi a atmosféra je neopakovatelná.
Benuaquové věří, že člověk má dvě duše: kelungan, která zahrnuje intelekt a emoce, a liau, duši těla. Když liau ukradne zlý duch, tělo onemocní. Vyléčit se může pomocí obřadu, při kterém šaman přesvědčuje zlého ducha, aby vrátil liau a vzal si nemoc zpět. Během rituálu se obětují slepice nebo prase a používají se léčivé rostliny.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Bylo to opravdu velice silné, protože před tím nás nenapadlo, že by podobný rituál mohl mít jakýkoli léčebný účinek, ale když jsme potom zažili tu atmosféru, tu sílu okamžiku, přehodnotili jsme naše názory.
Někteří z nemocných se psychologickým působením rituálu a díky přírodnímu léčitelství skutečně uzdraví. Bohužel vůči malárii a dalším nakažlivým chorobám jsou šamani bezmocní.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Jestliže člověk zemře, musí být pohřben většinou velmi rychle, protože v té oblasti nastává rozklad velmi rychle a rodina nemusí mít na nějaký bohatý pohřeb hned peníze.
Několik let po prvním pohřbu, kdy jsou tkáně již rozpadlé, nastává druhý pohřeb. Ostatky se vyjmou ze země, kosti se očistí a uloží v malované truhle při bohatém obřadu trvajícím tři týdny. Součástí velkého pohřbu jsou kohoutí zápasy. Část výhry hradí náklady na oslavu a nezřídka se při nich někteří hráči naprosto zruinují. Oblíbenou hazardní hrou je i tongok s pravidly podobnými ruletě.
Benuaqové jsou oficiálně křesťané, ale ve skutečnosti si uchovávají víru předků. Nevěří v peklo, předpokládají, že člověk je povinen vést normální slušný život, a pokud tak činí, vyhne se utrpení. Tragédii a nespravedlnost si způsobuje každý sám svými činy. Duše mysli a citu po smrti odchází mezi bohy, duše těla, která obsahuje pozemské potřeby a chtění, odejde do vesnice mrtvých na hoře Lumud.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Dajakové, protože jsou závislí na zdrojích svého přírodního okolí, snaží se ke svému prostředí chovat takovým způsobem, aby o něj nepřišli. Takže využívají znalosti terénu, třeba nevysoušejí bažiny přírodní, ale naopak zasadí do nich ratan, který potom využijí.
Dajakové jsou kritizováni, že vypalují les pro svá políčka. Mají však systém, který dlouhodobě prales neničí. I když pole získaná žďářením jsou přirozeně hnojená popelem, jsou úrodná jen krátce. Proto na nich první rok zasejí rýží, další rok vysadí zeleninu, a nakonec kaučuk. Po třetí sklizni pole nechají zase zarůst a prales se obnovuje.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Někdy dochází ke konfliktům o vlastnictví půdy mezi původními Dajaky a indonéskou vládou. Indonéská vláda se totiž snaží rozprodávat půdu nadnárodním koncernům a společnostem a Dajaci, pro které půda tvoří hlavní zdroj živobytí a také prostor pro lovená zvířata, pochopitelně nechtějí o ni přijít.
Deštný prales s hrozivou rychlostí likvidují firmy pěstující palmu olejnou. Aby se plantáž vyplatila, musí být velice rozlehlá. Palmová pole jsou pak jednotvárnou pustinou, kde většina zvířat žít nemůže. Přitom palmy produkují jen minimum kyslíku. To vše se děje kvůli výrobě palmového oleje, který se přidává do šampónů, mýdel, čokolád, margarínů a dokonce i biopaliv.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Ačkoliv se výroba biopaliva zdá na první pohled ekologická, na druhé straně dochází k devastaci původních ekosystémů primárního deštného pralesa.
Loni se Greenpeace velkou kampaní podařilo donutit společnost Nestlé, aby přestala spolupracovat s firmami ničícími pralesy a podílet se tak na hubení posledních žijících orangutanů. Další firmy však ve skupování palmového oleje pokračují. Evropská Unie, která je jeho třetím největším odběratelem na světě, letos schválila rozhodnutí, že do roku 2015 se bude muset na všech výrobcích označit původ oleje a certifikát udržitelného hospodářství. Evropané se tak přestanou na devastaci pralesa podílet.
Radek Trnka, Ph.D., antropolog, Fakulta humanitních studií UK, Pražská vysoká škola psychosociálních studií: Mně se líbili Dajaci tím, jak brali život s nadsázkou, s nadhledem, nesnažili se budovat nějakou velkou kariéru, nebo rámec, cíl, jak dneska slýcháme od českých manažerů, a to bylo velice příjemné.
Radmila Lorencová, Ph.D., antropoložka, Filozofická fakulta UK, Fakulta filozofická UPCE: Možná i jejich smysl pro rodinu, udržování mezilidských kontaktů právě pořádáním různých rituálů a oslav, možná to je věc, která by pro nás mohla být inspirativní.
Ostatní Indonésané Dajáky opovrhují a považují je za symbol primitivismu a zaostalosti. Přirozený vztah Dajaků k životu a přírodě však přináší udržitelný životní styl, který uchovává biodiverzitu prostředí. Je to více, než dnes dokážou i civilizované národy.
Autor: Bára Kopecká