Inspekce v Tarantuli
20. 5. 2011
Velké Magellanovo mračno je malá souputnická galaxie naší vlastní Mléčné dráhy. Můžeme ji vidět prostým okem jako slabou šedavou skvrnu v souhvězdí Mečouna. Je to oblíbené místo, kam astronomové zaměřují své dalekohledy. Nejdramatičtější končinu tu přestavuje mlhovina Tarantule, jasná oblast zářícího plynu a překotného zrodu hvězd. Název dostala podle svého vzhledu, připomíná totiž pavouka. Mlhovina Tarantule také hostí supernovu 1987 A, která vzplála na okraji hvězdokupy v roce 1987. Je to nejbližší supernova pozorovaná od vynálezu dalekohledu v 17. století.
Hubblův vesmírný dalekohled již více než dvacet let krouží u naší Země. Nedávno se zaměřil na jednu populární mlhovinu. Velké Magellanovo mračno je malá souputnická galaxie naší vlastní Mléčné dráhy. Můžeme je vidět prostým okem jako slabou šedavou skvrnu v souhvězdí Mečouna. Toto souhvězdí je ovšem viditelné pouze z jižní polokoule.
Tato galaxie je oblíbeným místem lovu pro astronomy. Nejdramatičtější část představuje mlhovina Tarantule, jasná oblast zářícího plynu a překotného zrodu hvězd. Název dostala podle svého vzhledu, připomíná totiž pavouka – tarantuli. Na mlhovinu Tarantule se nedávno zaměřili i astronomové na observatoři La Silla. Tato observatoř sídlí na poušti Atacama v Chile. Krásné obrázky pak poskytnul více než dvoumetrový dalekohled a tak doplnil pozorování svého vesmírného kolegy.
Mlhovina Tarantule je součástí rozsáhlého komplexu ionizovaného vodíku. Její skutečný rozměr dosahuje přibližně tisíce světelných let. Vodík v mlhovině je ionizován horkými a mladými hvězdami i modrými veleobry v jejím jádru. Součástí mlhoviny jsou také mladé hvězdokupy. Zdrojem většiny světla je ovšem superhvězdokupa RMC 136. Chomáčkovité výhonky plynu a prachu jsou jedinými viditelnými zbytky hvězdy, která kdysi explodovala. Po sfouknutí kouřových zbytků hvězdy se zformovala mlhovina. Jádro hvězdy se zhroutilo a vytvořilo pulzar, což je druh neutronové hvězdy.
Tarantule září jasně proto, že atomy vodíkového plynu jsou vybuzeny jasnými, nově zrozenými hvězdami. Tyto mladičké hvězdy září intenzivním ultrafialovým světlem, které ionizuje plyn, takže svítí červeně a zeleně. Toto světlo je nesmírně intenzivní. I když je tedy mlhovina vzdálená 170 tisíc světelných let, vidíme ji ze Země i bez dalekohledu.
Mlhovina Tarantule také hostí supernovu 1987 A, která vzplála na okraji hvězdokupy v roce 1987. Je to nejbližší supernova pozorovaná od vynálezu dalekohledu v 17. století. A je to první blízká supernova, kterou bylo možné pozorovat moderní technikou. Vřetenovitá ramena Tarantule omotávají hvězdokupu, která obsahuje jedny z nejjasnějších a nejhmotnějších hvězd. Když se trochu vzdálíme, je poměr velikosti Tarantule ke své hostitelské galaxii jasný.
Tarantule patří k nejjasnějším oblastem tvorby hvězd v blízkém vesmíru a k nejpřitažlivějším mlhovinám na noční obloze.
Autor: Šárka Speváková