Zárodky planet v Orionu
26. 5. 2010
Velká mlhovina v Orionu je viditelná prostým okem. Od Země je vzdálená pouhých 1500 světelných let a lidé ji znali již od starověku. Mlhovina proto představuje oblíbený cíl Hubblova vesmírného dalekohledu. Vědci v ní nyní zjistili 42 nových disků, které se mohou stát zárodkem nových planetárních systémů, podobných naší Sluneční soustavě.
Dr. Joe Liske, European Southern Observatory: V meči lovce v souhvězdí Orionu leží majestátná mlhovina, jedna z nejznámějších mlhovin, kde se tvoří hvězdy. Ve vířících oblacích prachu a plynu hvězdy začínají svou životní pouť. Na začátku devadesátých let minulého století tu astronomové odhalili takzvané proplydy – tedy protoplanetární disky, které se tvoří zároveň s novorozenými hvězdami. Ve středu vzniká hvězda a kolem ní se v kruhu shromažduje prach. Proplydy jsou tedy mladé planetární systémy ve stavu zrodu.
Stejně jako mnohé staré civilizace i Mayská kultura byla svázána s nebesy. Souhvězdí Orionu a Velká mlhovina hrály důležitou roli v jejich bájích o vzniku světa. Tři nejjasnější hvězdy v pásu Orionu představují ohniště, samotná mlhovina je pak oheň, který jej zahřívá.
Jedním z prvních cílů astronomů v 17. století hned po objevu dalekohledu byla právě tato mlhovina. Také se stala první mlhovinou, která kdy byla vyfotografována. V roce 1880 pořídil její obrázek astronom Henry Draper, průkopník astrofotografie.
Dr. Joe Liske, European Southern Observatory: Krása mlhoviny v Orionu není její jedinou předností. Astronomové se o ni zajímají, protože je to nejbližší oblast, kde se tvoří hvězdy, které jsou natolik masivní, že zahřívají okolní plyny, které pak září. Tento fascinující objekt je také oblíbeným cílem Hubblova dalekohledu. Nejostřejší obraz mlhoviny v Orionu, jaký kdy byl pořízen, byl publikován v roce 2006.
Tato fotografie z Hubblovy pokročilé průzkumné kamery ukazuje více než tři tisíce hvězd nejrůznějších velikostí. Některé předtím nebyly nikdy spatřeny ve viditelném světle. Uvnitř mlhoviny v Orionu je možné sledovat zajímavé děje. V plynových záhybech vědci identifikovali dva různé druhy disků. První jsou blíže k nejjasnější hvězdě ve skupině, ty druhé jsou od ní více vzdálené. Hvězda zahřívá plyny blízkých disků, které pak jasně září.
Excitovaný materiál vytváří mnoho zářících vrcholů, které míří k jasné hvězdě a jsou náhodně rozložené v mlhovině. Úchvatnou krásu ještě zvýrazňují odtékající ohony hmoty a obloukové rázové vlny. Tyto dramatické rázové vlny se tvoří, když sluneční vítr z blízké masivní hvězdy narazí na plyn v mlhovině. Vznikají tak zajímavé tvary protoplanetárních mlhovin, které někdy vypadají jako bumerangy nebo šípy, jindy jako medúzy.
Dr. Joe Liske, European Southern Observatory: Disky vzdálenější od hvězdy neobdrží dostatek energie, která by plyn rozzářila. Proto se zobrazují jen jako tmavá silueta na pozadí světlé mlhoviny. Plyn v disku pohlcuje světlo z pozadí. V těchto siluetách astronomové studují vlastnosti prachových částic, které se nejspíše shlukují a zřejmě tvoří planety podobné těm našim.
Jasná hvězda, které osvětluje některé protoplanetární disky, je zároveň jejich požehnáním i prokletím. Mocná radiace, která je zažehuje, také ohrožuje jejich existenci – jakmile se jednou materiál disku rozžhaví, nejspíše se časem rozptýlí, a tím zanikne jeho možnost stát se planetou. Některé jasné disky jsou odsouzeny k tomu, aby byly roztrhány. Jiné však přežijí a vyvinou se v planetární systémy.
Autor: Šárka Speváková