Mikroeseje Františka Koukolíka o vědě, světě a lidech (2007). Režie T. Kudrna

Z čeho je svět? No, to je přece dětská otázka. Odpověď zní: „Svět je z atomů a prázdnoty. Prázdnota je nekonečná, atomů je v ní nekonečný počet. Atomy jsou neviditelná, nedělitelná a tudíž nezničitelná tělíska, která jsou v trvalém pohybu. Z atomů je úplně všechno – lidi, bohové, hvězdy i duše. Atomy se mohou spojovat a podle toho, kolik a jak se jich spojí, vznikají různé předměty. Atomy se mohou rozlučovat. Jakmile se rozloučí, pokračují v pohybu, pak se mohou zase pospojovat a vznikne něco docela jiného.“ Pravil filozof Démokritos Abdérský před dvěma tisíci čtyřmi sty let.

Uplynulo dalších 21 století. V roce 1796 John Dalton, Angličan, jednoduchými pokusy dokázal, že atomy opravdu existují, že nejsou pouhou filozofovou spekulací. A co rok 2007? Atomů je 118 druhů, jsou v krásné tabulce a dají se dělit na spoustu nejrozmanitějších elementárních částic. Ale začala svízel.

Svět elementárních částic – atomových jader – popisuje kvantová teorie. Svět galaxií, svět vesmíru popisuje teorie relativity. Jak kvantový svět, tak relativistický svět jsou z týchž atomů, takže by obě teorie prokázané nespočetnými pokusy měly jít sloučit do jedné větší obecné teorie. Ale to se vůbec nedaří. Jak z toho ven? Elementární částice byly dlouho chápány jako hmotné body. Teprve později vědce napadlo, že by to nemusely být body, ale nepatrné kmitající struny při samém dnu fyzikálních možností. Elementární částice, které pozorujeme v obrovských srážkovačích, by tedy byly něco jako rezonance. Něco jako tóny vyluzované strunami kmitajícími pod gigantickým napětím. Jenže, svět, ve kterém žijeme, má čtyři rozměry. Ty tři a čas. Světy, které chtějí tyto teorie, potřebují 26, 11 nebo 10 rozměrů.

A tak začalo některé vědce napadat, že jde jen o matematickou nádheru, která může být slepou uličkou. Wolfgang Pauli, génius, Švýcar, nositel Nobelovy ceny, před mnoha lety kritizoval jistou práci slovy: „To není ani špatně.“ Měl na mysli, že se teze této práce dostala mimo vědu. Byla totiž neověřitelná, netestovatelná. Peter Woit, matematik Columbijské univerzity, vydal nyní knihu o teorii strun. Má stejný název: „To není ani špatně“. Void si myslí, že teorie strun se opírá o neověřitelné hypotézy, matematickou nádheru a proslulost svých tvůrců. Dostáváme se do situace, která připomíná spoustu čertíčků tancujících na špičce scholastikovy jehly. A matematici tam možná mají obrovskou spoustu andělíčků, kteří tam brnkají na superstruny. Co myslíte, podaří se vymyslet aspoň myšlenkový pokus, který otázku rozhodne?

Prameny a další informace

Univerzální vyhledavač

Obecné prameny

Pro veřejnost:

Náročnější prameny:

Stopáž5 minut
Rok výroby 2007
 ST 4:3