Příběh člověka, kterého ani ztráta zraku nezlomila (2000). Připravil L. Kaboš
00:00:21 Tady pod touhle vodní hladinou je vlastně moje dětství,
00:00:26 mých prvních pár let, které jsem prožil.
00:00:33 Pár metrů pod touhle vodou jsou zbytky mého rodného domu.
00:00:46 Když mi bylo 9 let, tak jsem zjistil,
00:00:48 že ve třídě už nevidím na tabuli z poslední lavice,
00:00:53 takže mě přesadili do první lavice,
00:00:56 ale ani to později nestačilo a do 5. třídy jsem nastoupil
00:01:02 do Speciální školy pro slabozraké v Opavě.
00:01:08 Doktoři řekli: Špatně vidí, musí do speciální školy.
00:01:15 Moji rodiče se do poslední chvíle snažili najít nějakou pomoc,
00:01:19 vyhledávali jsme všechny dostupné oční lékaře a kliniky,
00:01:23 ale víceméně ten výsledek byl vždycky stejný.
00:01:30 Moje vada je degenerace sítnice, to znamená, že sítnice,
00:01:35 což je nejdůležitější část oka, se postupně jakoby rozpadá
00:01:41 a tam se se sítnicí zatím moc dělat nedá.
00:01:50 Moje vada je progresivní, takže buď je naděje,
00:01:53 že se to v určité době zastaví, například v pubertě,
00:01:58 nebo se to bude zhoršovat až do naprosté slepoty.
00:02:04 Podobnou vadu má moje maminka a také můj bratr,
00:02:07 ale to byla ta lepší varianta, kdy se to zhoršování zastavilo.
00:02:25 Můj manžel měl velké psychické problémy,
00:02:29 aby vzal bílou hůl do ruky.
00:02:35 Já si nedovedu představit tento stav,
00:02:37 protože jsem ho v životě neprožila, ale prožila jsem stydět se za něco.
00:02:43 Taky jsem se styděla určitým způsobem,
00:02:46 že se musím dívat zblízka. Ale už je to pryč.
00:02:49 On chodil bez bílé hole a já jsem mu říkala:
00:02:52 Měl bys tu bílou hůl vzít...
00:02:58 Víceméně musím říct, že za bílou hůl jsem se styděl.
00:03:07 Člověk se v určitém okamžiku musí smířit s tím, že to lepší nebude.
00:03:17 To je kousek první skladbičky, kterou jsme se naučil
00:03:20 a kterou jsem rád hrával jako dítě.
00:03:23 Poté jsem přišel do hudební školy ve Frýdku Místku, právě v té době,
00:03:27 kdy se mi zrak začal horšit, a protože jsem na noty neviděl,
00:03:31 tak mě pan učitel poslal domů.
00:03:52 Ve škole, v Opavě, jsem hrál na klavír, na trubku
00:03:57 a taky už jsem začal hrát na kytaru a ta kytara se mi stala
00:04:00 celoživotní láskou, té jsem se nejvíc věnoval.
00:04:06 Tu jsem vystudoval na konzervatoři.
00:04:09 Po ukončení konzervatoře jsem nastoupil na zdejší hudební škole
00:04:13 a to je zatím moje jediné působiště,
00:04:17 kde působím přes 20 let.
00:04:40 Když v roce 1993 byl vypsán konkurs na místo ředitele zdejší školy,
00:04:44 tak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit.
00:05:03 Přispělo k tomu to, že se poněkud rozvíjely pomůcky pro nevidomé,
00:05:09 takže jsem tu odvahu našel.
00:05:14 Měl jsem i podporu zdejších zaměstnanců,
00:05:18 takže na ten konkurs jsem se přihlásil.
00:05:26 Říkala jsem mu, ať jde a hrozně jsem mu držela palce,
00:05:28 aby ten konkurs vyhrál.
00:05:32 U konkursu jsme byli celkem 3 a konkursní komise
00:05:34 se mě dotazovala na různé představy a postoje k této škole.
00:05:40 Třeba na záležitosti finanční, ekonomické,
00:05:44 protože my jsme právní subjekt s poměrně velkým finančním pohybem.
00:05:55 Usoudili, že moje plány jsou ty nejlepší - nevím.
00:05:59 Každopádně ten konkurs jsem tenkrát vyhrál a od ledna 94
00:06:02 funguji tady v této funkci.
00:06:14 Měla jsem z toho hroznou radost a myslím,
00:06:16 že i mnoho našich kamarádů mu to přálo.
00:06:19 Byli rádi, že člověk s takovýmto handicapem vyhrál konkurs
00:06:23 a dokázal se dostat na takovýto post.
00:06:39 Syn měl 10 let a tomu se to moc nelíbilo.
00:06:43 Pořád říkal, že neví, jestli jsem udělal dobře.
00:06:46 Když byl asi ve čtvrté třídě, nechtěli spolužáci věřit
00:06:49 a dokonce jednoho hocha dovedl až do ředitelny,
00:06:53 protože mu ve škole nechtěli věřit, že jeho tatínek je ředitelem.
00:06:57 Zaťukali a šel jim ukázat, že skutečně jsem tady ředitelem.
00:07:09 Velkým štěstím pro mne bylo, když se syn narodil
00:07:12 a přivezli jsme ho domů a začali jsme o něj pečovat.
00:07:19 Já jsem ho rozbalila a on byl strašně vyjevený,
00:07:22 protože na levé noze měl napsané Muroň.
00:07:29 A volala jsem tě, ať se jdeš podívat, co mu tam napsali.
00:07:39 První řekl táta, než máma, takže jsem byl velice rád
00:07:44 a byl to krásný okamžik pro mne a tenkrát jsem měl i to štěstí,
00:07:52 že jsem ho ještě viděl.
00:08:03 Já jsem jako dítě chtěla a byla jsem si vědoma,
00:08:07 že je to určité riziko, což nám taky potvrdili na genetice,
00:08:11 protože řekli, že je to 50 na 50.
00:08:15 Byl tam jakýsi předpoklad toho, že by mohl mít zrakové postižení.
00:08:20 Bohužel se to potvrdilo.
00:08:24 "V zemědělství se vytvářela rozhodující část
00:08:27 hospodářské produkce společnosti..."
00:08:31 Na gymnasiu toho učiva každým rokem přibývá, takže v těch předmětech -
00:08:35 dějepis, zeměpis, biologie se učím tím způsobem,
00:08:40 že mám učebnice naskenované na počítači
00:08:45 a on mi to mluví a čte mi tu látku...
00:09:06 "Dobrý den.
00:09:11 Jsme v Základní umělecké škole ve Frýdku Místku."
00:09:27 Napsal jsem: Dobrý den, jsme v Základní umělecké škole
00:09:30 ve Frýdku Místku.
00:09:32 Tento text si můžu přečíst, opravit.
00:09:43 Pracovní smlouvy, kupní smlouvy, nájemní a takové záležitosti -
00:09:47 ty si můžu buď sám napsat anebo pokud jsou napsané
00:09:51 na počítači, tak si je můžu i zkontrolovat a vím,
00:09:57 co podepisuji.
00:10:02 Já nejen, že můžu důvěřovat svým spolupracovníkům,
00:10:05 ale v některých případech i musím důvěřovat,
00:10:09 ale v podstatě to funguje dobře a zase mám i já určité nástroje,
00:10:18 kterými si věci zkontroluji.
00:10:25 Jsou věci, které nemohu dělat a jsou věci,
00:10:28 které můžu dělat s pomocí pomůcek nebo i bez nich.
00:10:35 Jsem poměrně ctižádostivý člověk už od dětství a myslím si,
00:10:42 že to byla taková dobrá příležitost k tomu,
00:10:44 abych třeba to učitelské povolání trošku pozměnil
00:10:49 a vzal na svá bedra zodpovědnost za školu
00:10:53 a dělal zase práci mnohem zodpovědnější.
00:11:01 Tak tady máme digitální varhany, které jsme při rekonstrukci sálu
00:11:06 zakoupili. Mají docela pěkný zvuk.
00:11:13 Toto je náš koncertní sál, je v secesním slohu
00:11:16 a v poslední době se nám jej podařilo zrekonstruovat
00:11:19 do této pěkné podoby.
00:11:21 Má pěknou akustiku a v tomto sále probíhá většina
00:11:24 vystoupení našich žáků, souborů a orchestrů.
00:11:29 Důraz na první, pozor je tam předtaktí,
00:11:31 takže důraz je až na první době. Je to tanec, trošku zrychlíme.
00:11:37 Vznikl i z velké části na můj popud pěvecký sbor.
00:11:40 Na škole pracuje několik orchestrů, např. smyčcový žákovský orchestr,
00:11:45 potom orchestr menších dětí, akordeonový orchestr,
00:11:51 dokonce máme i taneční kapelu pod názvem Šubadubabend
00:11:56 a řadu komorních orchestříků a souborů,
00:12:01 také 2 cimbálové muziky.
00:12:06 Když máme koncert, například ke dni dětí,
00:12:10 tak máme vůbec co dělat, abychom zájemce,
00:12:13 kteří chtějí vystupovat, vůbec umístili na ten koncert.
00:12:20 Seznámili jsme se v Praze na konzervatoři,
00:12:22 kde jsme oba studovali.
00:12:44 Moje zraková vada je vrozená, tudíž jsem nikdy neprožila situace
00:12:48 ani lepší, protože jsem nikdy neviděla na 100 %,
00:12:54 a ani horší, protože můj zrak je prostě pořád stejný.
00:13:00 Když zapomenu kukátko, nebo jakoukoli optickou pomůcku,
00:13:03 tak zuřím, mám vztek.
00:13:06 Samozřejmě zuřím i na ty, kdo mi to nepřipomněli,
00:13:09 což je má rodina a je všechno mnohem horší,
00:13:13 protože když kukátko mám, tak se mohu dívat do prostoru
00:13:18 z větší vzdálenosti a zjišťuji všechno mnohem líp a rychleji.
00:13:25 Nevím jak to vypadá, když někdo ztrácí zrak.
00:13:28 Nedovedu posoudit, co člověk prožívá.
00:13:35 V hudbě jsem mu pomáhala. Četli jsme noty pod televizní lupou.
00:13:41 Já jsem ho kontrolovala a on se tím učil číst noty,
00:13:44 aby nedělal hudbu jako diletant. To jsem si nepřála.
00:14:00 Na klavír jsem začal hrát asi ve 4 letech.
00:14:07 Ten nástroj tady vždycky byl a byl pro mne
00:14:10 mnohem dostupnější než kytara.
00:14:13 Kytaru jsem si nezvolil právě proto, že na ni hrají rodiče.
00:14:21 Já jsem docela rád, že jsem si zvolil klavír,
00:14:26 protože zase nemusím poslouchat z obou stran nějaké poznámky,
00:14:32 jako to máš dobře, to máš špatně.
00:14:45 Nemůžu hrát z listu, musím se všechno učit nazpaměť.
00:14:50 Jedna těžší skladba mi trvá asi 5 měsíců,
00:14:54 než ji vycvičím do rychlého tempa
00:14:57 a pak měsíc na údržbu, aby získala potřebnou jistotu.
00:15:11 Tak ideální to nebylo, ale šlo to.
00:15:19 Ačkoli náš Láďa má vidění o kus horší než já, tak si myslím,
00:15:25 že se naučil se zrakem pracovat velmi dobře.
00:15:29 Do poslední kapky dokáže využít toho, co vidí.
00:15:34 Tady byly stromy veliké. Ještě tu něco z toho zbylo?
00:15:38 Tady zbyl akorát ten jeden obrovský strom.
00:15:43 Teď jdeme kolem něho a potom už je to prakticky holé,
00:15:46 akorát zarostlé vysokou travou.
00:15:49 Po tom stromě jsem možná kdysi lezl.
00:15:52 Tady byl potůček Olešná. To údolí se zalilo přehradou.
00:15:58 To už je všecko pryč.
00:16:19 Jaké máte, Andreo, dneska téma? Co malujete?
00:16:23 Dnešní téma je podzimní obloha, takže máme barvy podzimu,
00:16:27 děti pracují suchým pastelem, potom budou hledat mraky a mráčky,
00:16:33 tvary mraků, takže to je takový dvojúkol.
00:16:42 Dnes máme asi 1 330 žáků ve 4 různých oborech.
00:17:13 Učí se u nás 4 obory základů umění a to je hudební, který je největší,
00:17:20 kde je kolem 800 žáků, potom 2. největší je výtvarný obor.
00:17:26 Pak učíme taneční obor, tam máme kolem 120 žáků.
00:17:31 4. je literárně-dramatický obor.
00:17:39 Našim cílem není jenom vychovávat profesionály a žáky,
00:17:43 kteří potom třeba studují na konzervatoři a vysokých školách.
00:17:47 Našim úkolem je vychovávat to gró dětí, aby získaly vztah k umění.
00:18:02 Tohle je pravá hruška a tohle je hruška z hlíny.
00:18:11 To se potom rozřízne, dají se tam kuličky
00:18:15 a kdo bude mít pěknou hrušku, tak ta se vypálí
00:18:18 a bude to štěrchátko pro nějakého bráchu nebo ségru.
00:18:43 I takové období bylo, kdy se něco nedařilo, nebo kdy jsem uvažoval,
00:18:49 že od toho půjdu, ale to bylo období velmi krátké a to přešlo.
00:19:08 Myslím si, že v životě může každý potřebovat toho druhého,
00:19:13 že já na tom mohu být hůř, než někteří lidé, ale i ti lidé,
00:19:21 kteří jsou na tom líp, se mohou dostat do takové situace,
00:19:24 že já jim mohu pomoci.
00:19:32 Pokud chci něco zvážit, tak tady máme mluvící váhu,
00:19:35 která nás přivítá: "Dobrý den".
00:19:40 A kolik to maso váží: "118 gramů."
00:19:47 Největší štěstí?
00:19:48 Především je to rodina a zaměstnání.
00:19:52 Jsem rád, že můžu dělat své zaměstnání,
00:19:54 protože ne každému postiženému člověku je dopřáno,
00:19:59 aby měl zaměstnání, které dělá rád.
00:20:11 "Vnější teplota 14,7 st. Celsia, vnitřní teplota 21,5 st. Celsia."
00:20:22 Mohu si rozhodovat o sobě, o svém životě,
00:20:24 jsem svéprávný člověk.
00:20:26 Já vždycky říkám, že opravdu jsou lidé,
00:20:28 kteří jsou na tom mnohem hůře.
00:20:32 A někdy na tom můžou být hůře i zdraví lidé,
00:20:35 kteří jsou chudáci, třeba že...
00:20:39 Ano, nejsou tolerantní, nejsou chápaví, jsou zlí.
00:20:42 To jsou větší chudáci.
00:20:46 Tady je koník, kterého vyrobili žáci našeho výtvarného oboru.
00:21:32 Život má takový smysl, jak si ho každý člověk udělá.
00:21:36 I handicapovaný člověk má svou šanci
00:21:39 a záleží na tom, jak se jí chopí.
Ladislav Muroň je zřejmě jediným nevidomým ředitelem školy v České republice. Jak je vůbec možné řídit chod školy, která má 1300 žáků s takovým hendikepem? Kdo a proč rozhodl, že tuto funkci svěří zrakově postiženému učiteli? Jak žijí zrakově postižení dnes ve světě techniky a počítačů? Nahlédnutí do soukromí rodiny Muroňových, kteří oba dva zrakově postižení, vychovávají stejně postižené dítě. Tento vhled do rodiny nevidomých mění hranice našich představ o rodinném a životním štěstí. Příběh Ladislava Muroně je příběhem nezlomné vůle, každodenního úsilí překonat sám sebe i hranice možného a nemožného.
