Jak dlouho se věnujete psychologii?
Od roku 1972. Vystudovala jsem psychologii a filozofii na UK. Chtěla jsem se věnovat filozofii, což ale v té době nebylo možné a tak jsem se vrhla na psychologii.
Vždycky jste pracovala v psychologické poradně?
Začínala jsem v psychiatrické léčebně jako klinický psycholog. Dělala jsem i dětského psychologa a pak v manželské poradně. V současné době mám vlastní psychoterapeutickou praxi.
Jak jste se daly s Věrou Chytilovou dohromady. A kdy vznikl nápad inspirovaný Vašimi zkušenostmi z poradny?
Známe se dlouho, ale nestýkaly jsme se. Kamarádila se už s mými rodiči. Věra si se mnou přečetla v Lidových novinách rozhovor, který ji zaujal. Zavolala mi. Sešly jsme se, protože Věra chtěla točit dokument o týraných ženách. Pak jsme se začaly stýkat, začaly psát scénář, kde hlavní postavou byl muž, asi v půlce jsme se ale shodly, že to není to pravé a tak začal vznikat tenhle náš scénář, kde je centrální postavou psycholožka.
Jak společné psaní probíhalo?
Povídaly jsme si o všem možném, co se týkalo tématu. Strávily jsme spolu opravdu hodně času. Vycházely jsme z různých situací z mé praxe a šly jsme po smyslu těch příběhů. Postupně jsme je samozřejmě modifikovaly. Jsem vázaná profesionální mlčenlivostí, ale jsem přesvědčená, že se v jednotlivých příbězích může najít každý z nás.
Jsou to všechno příběhy, se kterými jste se ve své praxi potkala nebo jste si i vymýšlely, některé zní dost neuvěřitelně.
Jsou modifikované nebo dotažené. Příběh má stejný smysl, ale neodehrál se např. na lodičce, ale v lese. Setkala jsem se i s trestným činem apod.
Je postava psycholožky Vaše autobiografie?
Život se mi nevyhnul, ale není to autobiografie.
Chodila jste na natáčení? Co vše s Vámi paní režisérka chtěla konzultovat?
Většinu času jsem na natáčení trávila. Samozřejmě hlavní slovo má Věra jako režisérka, konzultovala se mnou odborné věci. Ta hlavní postava psycholožky sice v určité fázi povolí ve své profesionalitě, ale to je součást příběhu, život se jí dotýká.
Zasahovala jste i do hereckého obsazení?
Navrhla jsem některé herce např. Janu Krausovou, na kterou jsem si už trochu myslela při psaní scénáře nebo Jiřího Ornesta.
Také ve filmu hrajete. Proč zrovna Vy?
Vůbec jsem s tím nepočítala. Věra chtěla, abych tam hrála v každém případě a tak jsem si tuhle postavu vymyslela. Protože ale nejsem herečka a neumím hrát, tak se mi zdálo dobrý, že mluvím rusky. Ruština je totiž můj rodný jazyk a já se v něm cítím nejlépe a nestydím se v něm hrát.
Prý jste si mohla vybrat hereckého partnera, proč jste si vybrala zrovna Jiřího Ornesta?
Je to vynikající a kreativní herec.
Tenhle film, ale není Vaše první herecká zkušenost.
V roce 1960, když mi bylo třináct, jsem hrála ve Vláčilově Holubici. Vláčil chystal natáčení a hledal symbol holubice. V konkursu si dlouho nemohl vybrat dívku, která by odpovídala poezii filmu. Přišel k nám na návštěvu za mým otcem, který tam měl hrát. Vláčil u nás zazvonil, já mu otevřela, on na mě chvíli koukal a najednou řekl: „Ty jsi ona.“ A tak jsem získala tuhle roli - bez konkursu. Pak jsem ještě dostala nějaké nabídky, ale nechtěla jsem být herečka.
Prý teď chystáte další scénář?
Pustili jsme se do dalšího scénáře s mou dcerou. Je to tragikomedie, jejíž tématem je životní zkouška - „když vás život srazí na kolena a přitom vám připraví nové životní podmínky a dá vám novou šanci“.