Tomáš Vorel

režisér

narozen 2. června 1957

Režisér, scenárista a herec Tomáš Vorel se narodil v roce 1957 v Praze do rodiny neuroložky Aleny Vorlové a loutkáře a divadelníka Jiřího Vorla, jednoho z největších sběratelů marionet u nás. Má mladšího bratra Jana, který se později stal lékařem. Celá rodina bydlela v Praze-Braníku. Díky otcově zálibě si Tomáš od dětství mohl hrát s loutkami, a je přirozené, že byl později zaangažován do rodinného loutkového divadla Zvoneček. To ho velmi ovlivnilo i směrem do budoucna: nejenže vodil loutky, ale také je vyráběl z moduritu. Zároveň ovšem otce moc nevídal – ten měl své loutkářské zájmy, které ho často odváděly od rodiny – a citlivý, až přecitlivělý syn to těžce nesl: už od dětství trpěl depresivními stavy. S okolím moc nekomunikoval, nehrál si s ostatními dětmi a vyhledával spíše samotu. Během studia na gymnasiu Ohradní byl dokonce nucen brát antidepresiva, což bylo důsledkem nešťastné lásky. Zamiloval se do dívky, a když tato začala chodit s někým jiným, měl pocit, že je „nevhodným pro tento svět“ a pokusil se spáchat sebevraždu vyhladověním sebe sama. Naštěstí ho matka odvezla do nemocnice, kde ho zachránili podáváním umělé výživy. Další léta pak strávil na lécích. Zároveň se ale na gymnasiu seznámil s Davidem Vávrou, a později s Tomášem Hanákem a Evou Holubovou, budoucími členy divadla Sklep. To s Vávrou už v roce 1971 založil Milan Šteindler, přičemž první představení, zpočátku jen recitace a krátké scénky pro kamarády probíhaly ve sklepě u Vávrů. Později se – už rozšířený – ansámbl Sklepa přesunul do KD Dobeška a do Divadla pantomimy v Braníku (zde také v osmdesátých letech Vorel vytvořil s Vávrou divadlo Mimóza).

V roce 1977 začal Tomáš studovat – stejně jako David Vávra – stavební fakultu ČVUT. Na běžkařském soustředění pak oba sepsali hru O založení soc.dem aneb Jak to bylo u Kaštanů, kterou pak spolu i nastudovali a zahráli ve Sklepě. Čímž se vlastně Vorel stal plnohodnotným sklepákem. Všichni toto období svorně označují jako jeden divoký alkoholický mejdan, a aby také ne, když hospoda se stala jejich druhým domovem. Ještě na stavební fakultě, zhruba na přelomu 70. až 80. let začal Vorel točit amatérské filmy, jakési hříčky, do kterých angažoval své kamarády sklepáky, a občas si zahrál i sám. Jednalo se o snímky Zákon samurajů (1978), Rychlé šípy zakládají klub (1979), Kašpárek (1980, To můj Láďa (1982). Mezitím úspěšně dokončil ČVUT, a pracoval jako asistent produkce v ČST. V roce 1982 se hlásil na FAMU, kam byl na obor hraná režie na druhý pokus přijat – jeho přestříhaný film To můj Láďa získal famáckou cenu Maxim. A jako jedno z prvních školních cvičení natočil satirický snímek Je dobrá, slaďoučká (1983). Jeho absolventským filmem byl „úřednický muzikál“ ING. (1985), který se stal jakýmsi předobrazem pozdějšího snímku Kouř. Další absolvenťák, tentokrát „chemický muzikál“ neboli Chemikál (1986) byl posléze adaptován v tragikomedii Věry Chytilové Kopytem sem, kopytem tam. V pětaosmdesátém se Tomáš oženil s přítelkyní Pavlou a v roce 1986 se jim narodil syn Tomáš mladší. V tom čase také dokončil FAMU (1987), a krátce nastoupil jako asistent režie ve FS Barrandov.

Vorlovým celovečerním debutem byla Pražská pětka (1988), dnes už legendární dílo, skládající se z pěti částí, přičemž v každé z nich hraje jiné divadlo – Pantomimická skupina Mimóza, Výtvarné divadlo Kolotoč, Recitační skupina Vpřed, Baletní jednotka Křeč a pak samozřejmě i Sklep (v kultovní komedii Na brigádě) – které uvádí v roli moderátora Milan Šteindler. Vorel si zde v povídce Směr Karlštejn zahrál roli zlého Skřítka bezdomovce. Následoval již zmíněný komediální „rytmikál totalitního věku“ Kouř (1990), satira o trampotách mladého inženýra v socialistické chemičce, vedené nekompetentními, ale o to víc ideologicky zaměřenými šéfy. Uvedení filmu mělo mnohaměsíční prodlevu, neboť režisér v devětaosmdesátém podepsal dokument Několik vět, a ředitel FS Gottwaldov se rozhodl natáčení stopnout. V první polovině devadesátek se dal Vorel s různými tvůrci (Radomil Uhlíř, Vladimír Körner, Josef Viewegh, Lenka Zvěřinová) do psaní filmových scénářů – vznikly čtyři, ale ani jeden z nich nebyl realizován. Pro televizi tedy do cyklu Historky od Krbu natočil krátkometrážní apelativní komedii Tak dělejte něco! (1994), a objevil se v mini rolích ve snímcích jiných režisérů – coby Mack v kafkovském filmovém dramatu Amerika (1994) a jako Tomáš v komedii Díky za každé nové ráno.

V pětadevadesátém inicioval režisér vznik divadla Akropolis, a založil si i produkční společnost VorelFilm: jejím prvním snímkem byla generační a částečně autobiografická zpověď, drama Kamenný most (1996), o režisérovi, procházejícím tvůrčí i životní krizí, která vrcholí odchodem od rodiny, bezdomovectvím, alkoholismem a vztahem s jinými ženami. Film zůstal nepochopen. K jeho neúspěchu (kritice se nelíbil, pro diváky i pro sklepáky byl příliš depresivní) se přiřadilo rozvodové řízení s manželkou Pavlou, takže Vorel znovu začal přemýšlet o sebevraždě. Mezitím Kamenný most vyšel i jako román (1997), opět mimo zájem širšího čtenářstva, a stejně dopadla i literární podoba Kouře (1998). Nakonec Tomáš odjel z Prahy a usadil se na venkově v Rabštejně nad Střelou – překrásná příroda mu přišla vhodná pro ukončení života. Naštěstí tak neučinil. Z jeho depresí ho vysvobodila známost se sportovkyní a pedagožkou Bárou Nimcovou, a divácky úspěšná komedie Cesta z města (2000), ve které právě Bára hrála jednu z výrazných rolí. Tématem filmu je návrat člověka k přírodě a kritika uspěchanosti doby: vypráví story o městském programátorovi, který se synem vyrazí na víkendový výlet do podhorské vesničky, a po počátečních nedorozuměních si zde pobyt nakonec prodlouží až do zimy. Bohužel následoval rozchod s Bárou a tím další nálož depresí na Tomášovu hlavu. Tentokrát byl však varován bleskem, který vedle něj udeřil v lese, a režisér se rozhodl, že už smrt raději nebude pokoušet. V roce 2002 natočil dokument o předchozím filmu s názvem Z města cesta.

Přibližně od té doby pracoval na dalším projektu, grotesce Skřítek, kde byly dialogy a řeč nahrazeny citoslovci: film byl dokončen v roce 2005, a jde v podstatě o komediální drama o rozpadu rodiny. Vorel si v něm střihl drobnou roli policisty. Poté vznikl mezi mládeží oblíbený a celkově velmi úspěšný Gympl (2007), o partě gymnazistů, fanoušků hip hopu, kteří po nocích vyrážejí do ulic, do metra a vlastně kamkoliv, vytvářet graffiti – v tomto filmu se režisér objevil v další malé úloze, a to školníka. Následně Vorel šlápl poněkud vedle, když natočil satirickou komedii Ulovit miliardáře (2009), v podstatě karikaturu o cílené diskreditaci úspěšného podnikatele: kritiky film ztrhaly, a ani diváky nebyl přijímán příliš nadšeně. Aby se trochu uklidnil, učinil návrat do lesa, respektive natočil volné ekologické pokračování komedie Cesta z města s návodným názvem Cesta do lesa (2012). V něm jsou hrdinové původního snímku o něco starší: městský programátor se usadil v podhůrské vesničce, oženil se, povil potomky, kteří se pak zaplétají do vztahů s potomky jeho venkovských přátel, občas se dostane do rauše z magických houbiček – tématem snímku je prostě oslava české krajiny a všeho, co člověku přináší. A aby těch „dvojek“ nebylo málo, v roce 2014 vznikla Vejška, logické pokračování Gymplu: hlavní hrdinové postoupili na vyšší studentský level, ale láska k hip hopu a k vytváření graffiti je neopustila. Ve stejném roce Česká televize natočila dokumentární 13. komnatu Tomáše Vorla. Zatím posledním režisérovým filmem je komedie Instalatér z Tuchlovic (2016).

V současné době režisér a herec Tomáš Vorel připravuje další film s pracovním názvem Cesta domů.

Odkazy