Saša Rašilov

herec

* 6. září 1891

† 3. května 1955

Narodil se v Praze ještě za Rakousko-Uherska. Rodem byl šlechtic, ale vyrůstal jako obyčejný žižkovský kluk. Majetek se průběhem let rozplynul a rodině zbylo jen jméno. To jeho znělo honosně. Wenzel Rasch Ritter von Hessen. Václav Rasch, rytíř Hessenský.
Otec působil jako správce šlechtického kasína v Celetné ulici. Když bylo malému Venclovi deset, tatík zemřel. Václav se vyučil typografem, ale táhlo ho to k divadlu. Hrál i v civilu, byl neskutečný mystifikátor. Za první světové války dokázal lékařům zahrát vážnou nervovou chorobu tak věrně, že byl superarbitrován. Asi ne náhodou mu režisér Martin Frič v roce 1931 svěřil roli „dobrého vojáka Švejka“. To už si Vencl dávno říkal Saša Rašilov.
Saša Rašilov už v patnácti letech chodil po žižkovských hospodách s dřevěnou bedničkou pod paží. To bylo jeho pódium. Vyskočil na ni a bavil štamgasty zpěvem kupletů. Po první světové válce se stal hvězdou pražských kabaretů. Tam ho v roce 1921 objevil režisér Karel Hugo Hilar a přivedl do Národního divadla. Chtěl z klauna udělat charakterního herce. Povedlo se, jako Polonius v Hamletovi byl Rašilov oceněn diváky i kritikou. Ve filmu režiséři využívali spíše jeho komický talent.
Saša se během let vypracoval na jednoho z nejžádanějších herců. Měl raději divadlo než film, ve filmu mu chyběl kontakt s diváky. A on je potřeboval. Rozuměl si s nimi. Měl úžasné charisma. Stačilo mu vyjít na scénu a ještě než stihl něco říct, už mu tleskali. Jako většina klaunů byl i Saša Rašilov melancholik. Bylo však něco, co dokázalo i mimo jeviště či filmové studio prozářit jeho měsíčkovitou tvář štěstím a radostí. To když sehnal další sloupkové hodiny. Miloval je a sbíral. Měl jich doma více než stovku. 3. května 1955 mu odměřily čas naposledy.

Odkazy