Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jiří Kylián — Lidé — Česká televize

choreograf

narozen 21. března 1947

Český taneční a baletní choreograf, tanečník a fotograf Jiří Kylián se narodil v roce 1947 v Praze. Jeho otcem byl právník Václav Kylián, matkou tanečnice Markéta Kyliánová-Peštová, má ještě o dva roky staršího bratra Jana. Pohybový talent zdědil Jiří po matce, která mezi světovými válkami proslula jako tanečnice s uměleckým jménem Rita Rita – vystupovala po kabaretech i v Národním divadle, byla sólistkou pražské Velké operety, jezdila světová turné. S tancem začal už v devíti letech v baletní přípravce Národního divadla. Po základce byl v roce 1962 přijat na taneční oddělení pražské konzervatoře – tam se jeho učitelkou klasického tance stala bývalá tanečnice Zora Šemberová, která byla též vynikající pedagožkou a velmi ho podporovala i v choreografické tvorbě. Jeho prvotina na jazzovou hudbu měla název Devět osmin. Po absolvování konzervatoře v sedmašedesátém získal Jiří roční stipendium na londýnské Royal Ballet School, kde mu už tehdy choreograf John Cranko nabídl angažmá v západoněmeckém souboru Stuttgart Ballet. Jiřího emigraci pak následně uspíšila okupace Československa vojsky Varšavského paktu v čele se SSSR v roce 1968.

Jeho první exilovou štací byl tedy soubor Stuttgart Ballet pod Crankovým vedením. Tam Kylián zjistil, že asi nebude tak skvělým tanečníkem, jakým chtěl být, a tak se zaměřil na kariéru choreografa: zahájil ji v roce 1970 díly ParadoxKommen und Gehen. Přibližně v té samé době se seznámil s tanečnicí Sabine Kupferberg a oba se rozhodli pro společnou cestu životem. Po Crankově smrti začal Jiří jezdit do nizozemského Haagu: v roce 1973 tu získal angažmá v Nizozemském tanečním divadle (Nederlands Dans Theater – NDT), nejprve ovšem jako hostující choreograf. Prezentoval se dílem Viewers – Diváci, jež vzbudilo mezi publikem i kritiky slušný ohlas, stejně jako následná Stoolgame – Hra se sedačkami (1974), která v repertoáru divadla vydržela až do milénia. Na základě uvedených úspěchů (a s podmínkou, že v souboru bude tančit i jeho družka Sabine), byl pak Kylián v roce 1975 jmenován uměleckým ředitelem NDT. V této funkci vydržel až do devětadevadesátého a svými choreografiemi divadlo proslavil po celém světě.

Mezinárodní uznání získal v roce 1978, když na Spoleto festival v americkém Charlestonu přijel s choreografií Sinfonietta na hudbu Leoše Janáčka. Jeho věhlas stoupal s tanečními díly Psalemsymfonie – Žalmová symfonie na muziku Stravinského (1978), Forgotten Land – Zapomenutá země (1981, hudba Benjamin Britten) a Svadebka (1982, opět Igor Stravinskij). Další chorea Stamping Ground (1983, hudba Carlos Chávez) a Dream Time (1983, hudba Toru Takemitsu) byla inspirována Jiřího výlety do domorodé Austrálie a sledováním slavnostních tanců Aboriginů, o čemž režisér Hans Hulscher natočil dokument Road To The Stamping Ground. Z dalších Kyliánových prací lze připomenout choreografické zpracování opery Maurice Ravela L´enfant et les sortiléges – Dítě a kouzla (1984), které získalo na MTE Zlatá Praha hlavní cenu v kategorii hudebních děl. Od přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pak Jiří s NDT jezdil po celém světě velká turné.

Od poloviny osmdesátých let se autorovy choreografie stávaly stále více abstraktní. Patří sem jeho „černo-bílé“ balety, jako například No More Play – Konec hry (1988, hudba Anton Webern), Falling Angels – Padající andělé na hudbu minimalisty Steve Reicha (1989) či Sweet Dreams – Sladké sny (1990, opět Webern). Většina autorových choreografií se časově vešla zhruba do třiceti minut, ale nakonec to přišlo – prvním černobílým „celovečerákem“ bylo taneční zpracování staré japonské pohádky Kaguyahime (1988, hudba Maki Ishii). Z Kyliánových dalších abstraktních choreografií je možno připomenout Sarabande (1990, hudba Johan Sebastian Bach) nebo Petite mort (1991, Wolfgang Amadeus Mozart). V roce 1991 rozšířil Kylián NDT na další dvě podsekce nebo spíše komorní společnosti: NDT II (tanečníci junioři ve věku sedmnáct až dvacet dva let) a NDT III pro tanečníky nad čtyřicet let, což částečně vyplynulo z faktu, že i jeho manželka Sabine se pomalu blížila k tomuto věku. Pro obě samozřejmě vytvářel choreografie: pro NDT II například Un ballo (1991), pro NDT III zase Obscure temptations (1991) či No Sleep Till Dawn Of Day –Žádný spaní do svítání (1993). A pro všechny tři dohromady pak opulentní taneční hody v podobě vícehodinové choreografie Arcimboldo (1995).

V devadesátých letech choreograf hojně jezdil do Československa potažmo České republiky, kde pracoval na mnoha projektech: v pražském Divadelním ústavu založil v roce 1992 Kyliánovu nadaci, v tomtéž roce uvedl na scéně Národního divadla představení s názvem „Choreografie z Nizozemí“ sestávající mj. i z jeho ztvárnění hudby Leoše Janáčka (Návrat do cizí země) a Bohuslava Martinů (Polní mše). Pomohl i našemu tanečnímu školství, neboť se zasadil o stáže studentů taneční konzervatoře v Nizozemí, a na konzervatoř zase přivedl výborné holandské pedagogy. Jak bylo uvedeno, v roce 1999 skončil ve funkci ředitele NDT, ale nadále v něm dalších deset let působil jako umělecký poradce a choreograf.

Ocenění získal mnoho – například v Kodani Cenu H. Ch. Andersena pro nejlepšího choreografa roku 1987, ve Francii mu byl zase propůjčen titul Rytíř umění a literatury. V roce 1995 se stal díky Arcimboldovi Rytířem nizozemského královského Řádu Oranje – Nassau (1995), získal i Cenu Angelz Edinburského divadelního festivalu (1996, 1997). V roce 1997 mu president Václav Havel udělil státní vyznamenání Medaili za zásluhy I. stupně, v Nizozemsku ve stejný rok dostal Cenu Joosta van den Vondela (1997), v Barceloně od Institutu del Teatre zase Čestnou cenu za tanec a choreografii (1998). Ve Velké Británii získal cenu Laurence Olivier Award for Outstanding Achievement in Dance (2000), v tomtéž roce v Monte Carlu Cenu Nižinského. U nás dostal v rámci MK medaili a diplom Artis Bohemiae Amicis (2000), který se dává umělcům, již přispěli či přispívají k šíření dobrého jména české kultury v tuzemsku i v zahraničí.

V roce 2001 vznikla publikace Dany Pasekové Jiří Kylián, o deset let později, v roce 2011 pak o umělci Elvíra Němečková napsala rozsáhlou monografii Různé břehy aneb Choreograf Jiří Kylián mezi Haagem a Prahou, v roce 2015 byl pak uveden dokument režiséra Martina Kubaly „Jiří Kylián“ o jeho rozlučce s NDT.

Odkazy

Fotografie