Kde jsem:

Cestujte s Českou televizí

Jaroslav Papoušek — Lidé — Česká televize

režisér, scenárista, prozaik, malíř, karikaturista a sochař

* 12. dubna 1929

† 17. srpna 1995

Režisér, scenárista, prozaik, malíř, karikaturista a sochař Jaroslav Papoušek se narodil v roce 1929 ve Velkém Bočkově v Podkarpatské Rusi, která byla tehdy součástí Československa. Léta dětství a dospívání pak prožil v jihočeských Čimelicích. Zpočátku se učil v obchodní škole (nesnášel to), poté pracoval jako pomocný stavební dělník a následně jako ladič harmonik v harmonikárně. Jelikož ho ale nejvíce bavilo malířství, přihlásil se na přelomu 40. a 50. let na uměleckou školu – paradoxně na sochařinu; AVU (kterou studoval u profesorů Karla Pokorného a Jana Laudy) také nakonec v roce 1957 zdárně absolvoval. Měl tak papír k tzv. svobodnému povolání – byl sochařem, malířem i karikaturistou. A byl také docela nadaným literátem. V roce 1963 dokončil novelu Černý Petr, kterou následně podle společného scénáře zfilmoval režisér Miloš Forman. Takto pojatá spolupráce Papoušek-Forman (ještě s přispěním Ivana Passera a Václava Šaška) se ukázala prospěšnou i v dalším Milošově majstrštyku Lásky jedné plavovlásky z roku 1965. V téže době pak trojka Papoušek-Passer-Šašek napsala předlohu k filmu Intimní osvětlení, který natočil Passer. Vrcholem Papouškovy spolupráce s Formanem a Passerem je společný scénář k nejznámějšímu tuzemskému Milošovu snímku Hoří, má panenko (1967).

V osmašedesátém Papoušek konečně natočil svůj autorský debut Nejkrásnější věk. Děj se odehrává v jemu dobře známém prostředí sochařského ateliéru, ve kterém si mladá maminka přivydělává jako nahý model. Poté už následovala jeho nejslavnější (byť krátká) režisérská éra – natočil totiž sérii tří ironických komedií o trampotách rodiny Homolkových: Ecce homo Homolka (1969), Hogo fogo Homolka (1970) a Homolka a tobolka (1972). Papoušek – stejně jako Forman či Passer – dával často dohromady profesionální herce s neherci, takže veškeré filmové dialogy hrdinů v sobě mají jakousi nehranou lidskou přirozenost, kořeněnou určitou dávkou trapnosti. Trilogie je dodnes velmi úspěšná, cestu k jejímu humoru a „hláškám“ si nacházejí další a další generace. Ke všem snímkům režisér pochopitelně napsal i scénáře. Poslední díl o Homolkových ale natočil již v čase rozběhnuté normalizace, která ho zbavila kouzla volnosti. V jednom z rozhovorů kdysi uvedl: „Beru jen Nejkrásnější věk a první dva Homolky. Dál je to… Prostě jsem si myslel, že musím dělat dobrý filmy, jenže už to nešlo…“

Papoušek se v dalším průběhu 70. let prezentoval třemi nevyrovnanými autorskými filmy: příšernou „družstevní“ komedií Televize v Bublicích aneb Bublice v televizi (1974), průměrným filmem pro mládež Konečně si rozumíme o nástrahách dospívání (1976), a jen o málo lepší sociální komedií Žena pro tři muže, o hledání té správné manželky a matky pro rozvedeného sochaře a jeho syna (1979). V osmdesátých letech se Papoušek věnoval spíše malování – byl po infarktu a potřeboval určité životní zklidnění. Však měl také několik výstav svých impresionistických olejomaleb krajin a portrétů, a také karikatur (Praha 1980, Zlín, Praha, Příbram – všechny 1987, Praha 1989). Autorský a režisérský návrat si odbyl v podstatě v jednom (orwellovském) roce 1984, kdy natočil hned dva filmy: průměrnou komedii Všichni musí být v pyžamu, o kontrolorovi nemocných zaměstnanců, napsanou a natočenou dle divadelní hry Vlastimila Venclíka, a vcelku solidní komediální snímek Cesta kolem mé hlavy o středoškolském profesorovi, který trpí chorobnou nerozhodností a jde se léčit do psychiatrického sanatoria. Poté s filmovou režií nadobro seknul a věnoval se pouze paletě, štětcům a plátnu. Vlastně po sametové revoluci došlo ještě k jednomu Papouškovu pokusu o návrat, který se ale vůbec nezdařil – jednalo se o televizní seriál Pomalé šípy, který v roce 1993 natočil společně s Vlastimilem Venclíkem.    

Jaroslav Papoušek zemřel na infarkt v Čimelicích v roce 1995 ve věku šestašedesáti let. Byl ženat s Jindrou Schwarzovou; jejich dcera Petra Vlčková-Papoušková je učitelkou, překladatelkou z angličtiny a kurátorkou výstav. Od otcovy smrti až dodnes se stará o jeho umělecký odkaz.

Odkazy