Poslední slovo Charlotty Garrigue Masarykové

Polohraný dokumentární příběh osudového setkání dvou osobností, které zásadně ovlivnily běh českých dějin: Charlotty Garrigue a Tomáše Masaryka. Hlavní snahou tvůrčího týmu bylo představit rodinu Charlotty Garrigue jako lidi z masa a kostí řešící obyčejné lidské problémy, a ne jako neživotné idoly nebo ikony na piedestalu.

Charlotta se narodila v Brooklynu 1850 jako třetí z jedenácti dětí. Otec, bohatý americký obchodník, pocházel ze staré jihofrancouzské hugenotské rodiny, která v době jejich pronásledování odešla do Dánska. Matka pocházela z chicagské rodiny, která se hrdě hlásila k předkům, kteří mezi prvními evropskými přistěhovalci přistáli na lodi Mayflower. Měla sociální cítění a patřila ke stoupencům zrušení otroctví černochů, z nichž mnohé učila číst a psát.

Sama Charlotta se pilně vzdělávala, četla eseje Francise Bacona a Williama Shakespeara, zajímala se rovněž o výtvarné umění a hudbu. V 17 letech odjela studovat hru na klavír do Lipska, protože se chtěla stát profesionální klavíristkou, ale po třech letech si cvičením poškodila ruku natolik, že nemohla ve studiu pokračovat, a tak se vrátila domů. V USA pak studovala matematiku a vyučovala hru na klavír, ale do Lipska se vracela. Při jedné z návštěv zde v roce 1876 potkala Tomáše Masaryka, který bydlel ve stejném podnájmu a pobýval v Lipsku po svém doktorátu na vídeňské univerzitě. Spřátelili se, spojoval je společný zájem o filosofii.

Zasnoubili se a 15. 3. 1878 uzavřeli v New Yorku civilní a unitářský sňatek. Novomanželé pak společně odjeli do Vídně, kde se Charlotta Masaryková začala učit česky. Jejich manželství bylo harmonické, Masaryk po svatbě z úcty k ženě přijal její jméno a postupně se jim narodilo pět dětí – Alice (*1879), Herbert (*1880), Jan (*1886) a Olga (*1891), dcera Hanička umřela po několika měsících.

Charlotta zásadně formovala klíčové názory TGM a jeho klíčové názorové postoje – vštípila mu přesvědčení sloužit vlasti a dvakrát zabránila emigraci TGM do Ameriky. Zasadila se také o to, aby v první ústavě Československa z roku 1920 byla žena ve všech oblastech postavena na úroveň muži a v témže roce se zúčastnila voleb. Podpořila svého manžela v bojích o pravost rukopisů i za hilsneriády. TGM svůj vztah k Charlottě vyjádřil těmito slovy: „Rodina – to byl hrad. Má žena byla v Praze cizí, z počátku nemluvila česky. Byla to žena velmi nadaná, které děkuju za mnohé… Už od počátku měla rovnováhu, které jsem se já musel teprv hodně těžko dobývat. Byla podivuhodně nadaná – matematika, šachy, hudba, literatura. Při tom velmi náboženská, unitářka. Velký vliv na děti. Byla to nejlepší, čím může být žena muži v rodině. Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol.“

Dokument Josefa Císařovského sleduje historické stopy Charlottina života, nechybí dosud nezpracované hrané epizody ze života Charlotty a TGM, například seznámení díky Charlottině hře na klavír, Masarykova cesta za Charlottou do Ameriky v bouři na staré lodi Herder, která se brzy nato potopila, či vídeňské vězení, kam Charlotta posílala 8 měsíců dopisy své dceři Alici během Masarykova exilu za 1. světové války. Film přináší též autentické svědectví pravnučky Charlotty Kotíkové a s lehkým humorem připomíná dnes zapomenuté etické samozřejmosti života Charlotty a TGM: věrnost a vnitřní poctivost.