19. března 2006

Tak české slovo, jakým je Vltava, má prý svůj původ ve starogermánštině. Co je však zcela určitě naše české, jsou pověsti. Jedna z nich také vysvětluje, jak a proč osídlili naši prapředci vyvýšené místo nad touto řekou. Vyšehrad. My jsme sem zavítali, abychom se dozvěděli něco z jeho pestré historie. Nikdy neproslul tak jako jeho majestátný „bratr“ na protějším břehu, přesto i on vstoupil do našich dějin a pověstí. Jak? O tom nám bude vyprávět naše průvodkyně Eva Morávková a historik-spisovatel Bohumil Vurm.

Velmi opatrně a téměř bez dechu se budeme pohybovat ve druhé reportáži. Národní knihovna v Praze totiž vloni získala latinský překlad Dalimilovy kroniky a navíc vlastně náhodou objevila ve svých prostorách Gutenbergův odpustkový list. Jde o naprosté světové unikáty. Na to, aby mohly oficiálně spatřit světlo světa, musejí projít složitými restaurátorskými procesy. Ty vdechnou těmto tiskům druhý život, odstraní z nich plísně i různá poškození. A my se podíváme, čím vším vládnou takové šikovné restaurátorské ruce, aby se tyto památky uchovaly dalším generacím, i na to, jak vypadá taková restaurátorská precizní piplavá práce.

V předešlé reportáži jsme proti vlhkosti bojovali, v téhle vám ukážeme, jakou krásu dokáže vytvořit v podzemí. Blíží se Velký pátek, kdy prý země otvírá své nitro, a my tedy s předstihem využijeme této příležitosti a u novojičínského Potštátu si zahrajeme na televizní speleology a podíváme se do starých břidlicových lomů měnících se v tuto dobu rok co rok v krápníkové jeskyně plné stalagnitů. A na závěr pak přijměte pozvání na doušek zázračné léčivé vody.

Ve čtvrtém povídání si přijdou na své majitelé čtyřnohých přátel. Řeč bude totiž o psech. Za těmi jsme se rozjeli do Uherského Brodu. Nepřivítali nás však jen tak nějací voříšci. Blek, Fin, Bery a Kim totiž tvoří sehranou skvadru huskyů. Tahle smečka patří mašerům Dědákovým. A kdože jsou to ti mašerové? Říká se tak těm, kteří dokážou takové psí spřežení zvládnout a závodit s ním. Pojďme se tedy podívat, jak vypadá život těhle lidí milujících své psy.

Pak se vypravíme na Litoměřicko. Tady jsme narazili na jedno městečko, které se pyšní jednou raritou. Zatímco jiná města vznikala pod už postaveným hradem, v tomhle se jezuité rozhodli zasadit hrad už do vystavěného města. To město se jmenuje Úštěk a se svou raritou, tedy hradem, který sloužil i jako skladiště, má své plány. O těch ale mluvit nebudeme, raději vám ještě ukážeme, že v této nekonečné zimě se dá jít i tady na severu Čech kam se podívat – kromě hradu mají Úštěčtí ještě židovskou synagogu.

A skončíme v malebné západočeské obci Koloveč. Na tu narazíte na Chodsku. Slávu si vydobyla už v patnáctém století – proslula totiž výrobou keramiky. Ještě v devatenáctém věku bychom zde narazili na víc než čtyřicet hrnčířských dílen. Pak se řemeslu dařit přestalo. A jak to vypadá v Kolovči dnes – o tom nám poví Rudolf Volf, dědic hrnčířského řemesla a udržovatel této řemeslné tradice. Co všechno tedy musí ovládat šikovný hrnčíř? S čím a jak pracuje? A jak vypadá výsledek jeho práce? To všechno uvidíte právě v posledním zastavení.

Několik málo kilometrů od Turnova směrem na Semily stojí Klokočské skály označované za jednu z perel náhrdelníku Českého ráje. Na jejich okraji se nachází obrovská pískovcová jeskyně, v níž byly objeveny pozůstatky nejstaršího osídlení v oblasti. Jižní okraj skal zdobí zřícenina hradu Rotštejn, který byl založen ve 13. století, ale už od 15. století neměl žádného majitele. Legenda praví, že byl dobyt za husitských válek, pravděpodobnější ale asi bude, že zchátral vlivem geologických procesů. V podstatě se dochovalo jen jeho jádro.