iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
3. 10. 2010
20:00 na ČT2

1 2 3 4 5

93 hlasů
12844
zhlédnutí

Oldřich Mikulášek, bard moravský

Kolegové, spolupracovníci a lidé z nejbližšího okolí vzpomínají na významného moravského básníka

25 min | další Dokumenty »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...

Oldřich Mikulášek, bard moravský

  • 00:00:00 .
  • 00:00:01 -Vy jste tady pořád?
  • 00:00:02 Já jsem myslela, jestli
    jste se třeba nepřestěhovala?
  • 00:00:05 -Ne.
    -Jéžišmaria.
  • 00:00:07 -Tak se pojďte podívat,
    paní Mikulášková.
  • 00:00:09 -Já tedy půjdu.
    -Nemáme sice uklizeno, ale . .
  • 00:00:11 -Tak to tady bylo vždycky,
  • 00:00:13 když Oldřich chodil o berlích,
    tak musel vždycky tohle vyjít.
  • 00:00:20 -No horší je to s kočárkem.
  • 00:00:22 -V tom bytě on měl
    svůj pokoj a já svůj,
  • 00:00:24 protože já bych se vůbec nevyspala.
    On, když ho to popadlo,
  • 00:00:27 a když dělal nějakou dlouhou báseň,
    jako třeba Agogha,
  • 00:00:31 a on nemohl spát,
    takže on vstal a psal v noci.
  • 00:00:37 On vždycky zhubl
    tak o dvě, nebo pár kil.
  • 00:00:41 A bylo to na něm vidět.
  • 00:00:44 -V půlce 90.let jsem
    pro Mladou frontu připravoval
  • 00:00:48 výbor z básní Oldřicha Mikuláška.
  • 00:00:53 A prošel jsem kompletně všechny
    jeho sbírky, které napsal.
  • 00:00:59 A také jsem si půjčil v Národní
    knihovně jeho první sbírku,
  • 00:01:02 která se jmenuje
    Černý, bílý, ano, ne.
  • 00:01:06 A tu on vydal ve dvaceti letech
    a pokládal ji za hřích mládí.
  • 00:01:10 Narazil jsem tam
    na neuvěřitelnou báseň,
  • 00:01:12 která se jmenuje Talent dervišů.
  • 00:01:15 A tam je popsaný
    atomový výbuch nad Nagasaki.
  • 00:01:19 Patnáct let před tím
    atomovým výbuchem.
  • 00:01:24 Jednak je tam verš.
  • 00:01:26 Ó, věrný kordon vojínů
    tam v zemi hvězd a pruhů.
  • 00:01:29 Co že tedy Amerika.
    A pak tam je.
  • 00:01:32 Na protkávaném koberci ples faunů
    v bílém kaki, ne sfingy, ani mumie,
  • 00:01:40 pod hvězdnou šachovnicí,
    ach ne, ne.
  • 00:01:44 Ples kostlivců a plachých
    gejš nad městem Nagasaki.
  • 00:01:52 -Oldřich Mikulášek působil
  • 00:01:54 v Lidových novinách
    společně s Čapkem.
  • 00:01:58 A ten mu tehdy radí, jakým způsobem
    se tehdy umělecky profilovat.
  • 00:02:03 A jakým způsobem psát a proč.
  • 00:02:05 Chcete-li psát verše,
    hledejte v tom sebespásu
  • 00:02:08 a nedělejte tím kulturu.
  • 00:02:10 Zbavit se ctižádosti
    a ponechat si vysoká měřítka,
  • 00:02:13 je jedinou školou
    osobnosti opravdu umělecké.
  • 00:02:17 Alespoň dnes, kdy se dá velmi
    mnoho na školy a na úspěch.
  • 00:02:21 Pamatujte na to,
    že na ničem tak nezáleží,
  • 00:02:24 jako na vlastním životě.
    Jestli ten život něco obsahuje.
  • 00:02:31 -No, já jsem se
    s Oldřichem Mikuláškem
  • 00:02:34 vlastně seznámil přes noviny.
  • 00:02:37 Kdysi dávno Lidovky tiskly
    na první stránce nějakou báseň.
  • 00:02:45 No a já jsem
    jako student básně četl,
  • 00:02:48 až jsem se dostal
    k tomu Mikuláškovi,
  • 00:02:51 který mě velice upoutal.
  • 00:02:55 Ale pokud si vzpomínám,
    ale je to strašně dávno,
  • 00:02:58 tak to ani nemusí být pravda,
    ta báseň se jmenovala Láska.
  • 00:03:05 A jsou v ní, jak jsem se teď
    přesvědčil, skoro všechny způsoby,
  • 00:03:10 které do té Mikuláškovy
    poezie patří.
  • 00:03:15 Takže ono to zní takto.
  • 00:03:20 Báseň začíná trojverším.
  • 00:03:24 Ukáži na něho prstem.
    Toť on, rubášný člověk.
  • 00:03:29 A zatím se trápí pro stvořeníčko.
  • 00:03:33 A ta báseň potom končí takovým
    krutým, dramatickým zjištěním.
  • 00:03:39 Tvůj každý krok mi chodí na pohřeb,
  • 00:03:42 a když si vzpomenu,
    něco mi zmáčkne srdce.
  • 00:03:46 Mé srdce, které má
    pořád někdo v hrsti.
  • 00:03:50 A tváří se, že je to rukojeť hole,
    nebo držadlo v tramvaji.
  • 00:03:55 Také já jedno svírám,
    také já na jednom visím,
  • 00:03:59 a všichni svíráme
    a všichni visíme na této nitce.
  • 00:04:08 Ty jeho milostné verše,
    ty jsou plné pochybností.
  • 00:04:13 Ty pochybnosti málem
    vedou až k tomu,
  • 00:04:16 když člověk miluje
    prostě až k nenávisti.
  • 00:04:21 -Jéžišmane, tady jsme
    prožili krásný léta.
  • 00:04:27 Teda, to bylo bezvadný
    Tady Oldřich říkal, nakonec,
  • 00:04:31 když už nemohl
    vycházet ten jeden čas,
  • 00:04:35 tady jsem šťastnej.
  • 00:04:44 Já jsem byla v Praze
    a z Prahy jsem pak přišla sem,
  • 00:04:48 kde jsem studovala.
    Do Brna, kde jsem nikoho neznala.
  • 00:04:52 A už jsem psávala do různých
    studentských časopisů,
  • 00:04:55 tak jsem nastoupila do Rozhlasu.
    A pak nastoupil Oldřich Mikulášek.
  • 00:05:00 Jako můj šéf. To pak říkali,
    Mikulášek tě dostal do rádia.
  • 00:05:04 On mě tam houby dostal,
  • 00:05:06 já už jsem tam pracovala,
    když přišel on.
  • 00:05:09 A já jsem nevěděla vůbec,kdo to je.
    A verše jsem nečetla v té době.
  • 00:05:14 Takže jsem netušila, že je básník.
    Mě to bylo úplně jedno.
  • 00:05:18 No ale předcházela ho pověst,
    jaký přijde bohém.
  • 00:05:23 No, to bude něco strašnýho,
    ten se nebude o nic starat.
  • 00:05:28 Jo! První byl v práci,
    my jsme přicházeli po něm.
  • 00:05:33 Všecko, kde byly pravopisné chyby,
    hlášení, všechno vracel.
  • 00:05:38 A ten tam zavedl pořádek!
  • 00:05:49 -Tahle ta cesta, tady na Myslivnu,
    tady jsme také mockrát chodívali.
  • 00:05:54 Tak ta ho jednou
    inspirovala k básni Les.
  • 00:05:58 Protože jsme tady šli a tady byly
    čerstvě pořezané stromy a pařezy
  • 00:06:03 a krásně to tady vonělo dřevem.
  • 00:06:05 Tak se otec takhle zastavil
    a bylo ticho. Neřekl ani slovo.
  • 00:06:11 Až teprve nahoře, když jsme došli
    na Myslivnu, tak řekl, už to mám.
  • 00:06:17 Mám rád les,
    že toho nenamluví, ani zaživa.
  • 00:06:22 Po smrti pouhé pařezy
    světélkují dušičkami zemřelých
  • 00:06:27 a obrůstají václavkami,
    svými sirotky.
  • 00:06:32 Tak voní, že musíš pokleknout
  • 00:06:34 a sehnout hlavu
    k těm popravčím špalkům,
  • 00:06:37 abys vdechl alespoň
    něco z osudu těch,
  • 00:06:41 co stojí celý život zpříma.
  • 00:06:48 -Otec miloval les.
    A ještě byl vášnivým houbařem.
  • 00:06:53 No a houby sbíral buďto sám,
    anebo se takhle podíval, a řekl.
  • 00:07:00 Ondro, bedla. Tam, bedla, klouzek.
  • 00:07:05 No a já jsem mu ty houby
    sbíral a donášel do košíku.
  • 00:07:14 -Za mnou je pohled,
    který děda viděl,
  • 00:07:17 když se podíval ze svého
    pokoje mnoho a mnoho let.
  • 00:07:22 Je to taková stará zeď tady
    ve dvoře na Mášové ulici, kde žil.
  • 00:07:27 Tak ta zeď mu nějak
    utanula v paměti,
  • 00:07:29 a myslím si, že nějakým způsobem se
  • 00:07:31 musela, když ji každý večer,
    každé ráno, skrz to okno viděl,
  • 00:07:35 že se mu musela nějakým způsobem
    až prosáknout, řekl bych, do duše.
  • 00:07:40 Ta nálada prostě nějak koresponduje
    s tím, co měl děda v sobě.
  • 00:07:44 Taková zvláštní bolestná nostalgie.
  • 00:07:50 -Pak přijdou deště a krev divokého
    vína s dešťovou vodou
  • 00:07:54 začne trpně splývat
    v pláči u zdi nářků
  • 00:07:58 dokud hrobový klid všechny
    smutné listy nezutíná.
  • 00:08:02 Co ještě, ptáte se, tam u té zdi,
  • 00:08:04 jakýsi ptáček, zřejmě zpozdilý
  • 00:08:06 v řídnoucím listí
    břízy začne zpívat.
  • 00:08:10 Však o čem, nikdo,
    ani já, se nikdy nedovím.
  • 00:08:18 -Nejvíc mně zůstávají
    v paměti dvě jeho podoby.
  • 00:08:22 Jedna královsky klidná.
  • 00:08:25 S úsměvem povzneseným
    nad všechny trapnosti kolem.
  • 00:08:29 Druhá zranitelná,
    zraněná, ostře se bránící.
  • 00:08:35 Ta patřila k jeho neklidným básním.
  • 00:08:37 K těm, co jsou nabity
    dramaty lásky i nelásky.
  • 00:08:42 Dramaty jak intimními,
    tak civilizačními.
  • 00:08:47 V těch neutěšoval.
    V těch rozrušoval.
  • 00:08:51 Jednou napsal,
    že umění tu není proto,
  • 00:08:54 aby nabízelo spásu, nebo úlevu.
  • 00:08:59 A že pravý básník si nehledá
  • 00:09:01 místo ani na kazatelně,
    ani na obvazišti.
  • 00:09:05 Ale přímo v konfliktnosti života.
  • 00:09:08 Jednu báseň z tohoto rodu
  • 00:09:10 nazval počátkem 60.let
    Cosi je ve vzduchu.
  • 00:09:15 A taky že bylo.
    Zdánlivý pořádek zakrýval otrlost,
  • 00:09:20 která byla schopna šlapat
    po životech i po hrobech.
  • 00:09:28 Oldřich Mikulášek vycítil
    tento nepřiznaný rozpor
  • 00:09:33 a dokázal ho vyslovit.
  • 00:09:39 -Už je těch mrtvých zbůhdarma,
  • 00:09:41 co škrábou nehtem na zeď
    poslední vzkaz matce.
  • 00:09:46 Že přepáchli čerň tisku
    a obcházejí psi.
  • 00:09:51 Je to však vždycky
    o nějakou tu verstu,
  • 00:09:54 takže pak děje slábnou na zprávu.
    A zprávu možná ruka smutně zmačká.
  • 00:10:02 Ale nezatne se.
    Míjejí doby a je jen počasí.
  • 00:10:09 Co jenom bude dneska k obědu?
  • 00:10:12 A každý na podnosu
    si vlastní hlavu nese.
  • 00:10:17 Všechno je nějak příliš v pořádku.
  • 00:10:27 -Samozřejmě mezi námi
    byl rozdíl těch dvaceti let.
  • 00:10:33 Takže my jsme se spolu
    nemohli bavit o ženských.
  • 00:10:37 To jaksi nějak nešlo.
    Ale právě proto o to víc
  • 00:10:41 jsme v těch hospodách
    více mluvili o poezii a literatuře.
  • 00:10:48 A najednou já jsem tam viděl,
  • 00:10:50 jak velmi pečlivě a uvědoměle
    ty svoje básně dělá.
  • 00:10:58 On nebyl takový ten lyrik,
    ze kterého to jaksi vypadne.
  • 00:11:04 On to musel mít
    velice opodstatněné.
  • 00:11:07 Všecko rozmyšlené.
  • 00:11:10 -Vzpomínám si, že občas
    si k nám přisedli studenti
  • 00:11:13 buď gymnázií,
    nebo filosofické fakulty
  • 00:11:16 a jakmile Mikulášek pochopil,
  • 00:11:18 že jejich zájem
    o tu českou poezii je,
  • 00:11:20 oni si přisedli, objednal jim
  • 00:11:22 a v podstatě spolu začali
    jakékoliv literární téma otevírat.
  • 00:11:28 A jelikož rád se smál,
    tak jim dal jednou hádanku.
  • 00:11:32 Proč si myslíte, že básníci
    tak často statisticky umírají
  • 00:11:37 na anginu pektoris.
    A studenti, nikotin.
  • 00:11:41 A on, to také. Ale to není
    zdaleka to nejvýznamnější.
  • 00:11:45 Alkohol?
  • 00:11:45 On říkal, podléhají přílišnému
    vzrušení při četbě veršů.
  • 00:11:50 Vlastních.
  • 00:11:52 -Jdeme se podívat do kuchyně.
    No, kuchyň stejná.
  • 00:11:57 Lampu takovou jsme měli také.
    Ta byla ještě z Krásné jizby.
  • 00:12:03 A tady pak byl pokojíček syna. Jo.
  • 00:12:10 -Já jsem měl z něj strach,
    musím říct.
  • 00:12:12 Protože on byl
    velice silná osobnost,
  • 00:12:15 která měla kolem sebe,
    řekl bych, takovou stěnu,
  • 00:12:18 do které si nenechal
    jen tak někoho vstoupit.
  • 00:12:25 A řekl bych, že měl rád svůj klid
  • 00:12:28 a svoji náladu a nějaké
    rozverné děcko, si myslím,
  • 00:12:31 že ho ani nezajímalo.
  • 00:12:34 Ale vyzařovala z něj určitě síla
    a všechno to, čím si musel projít.
  • 00:12:40 Bylo to naskládané v něm
    a to jsem cítil už jako dítě.
  • 00:12:50 -Tady u těch kolejí byla inspirace
    Oldřichovy známé básně
  • 00:12:57 Balada o smrtelné ulici v Třebíči.
  • 00:13:03 Tady byly takové bytelné šraňky,
    víte. Ty se otevíraly ručně.
  • 00:13:10 A ještě k tomu klinkal zvoneček.
    Takový rozkošný zvuk to mělo.
  • 00:13:20 -Bloudíce dlouho letním městem,
    jak chtěli bychom najít se.
  • 00:13:27 Jak chtěli bychom
    dojít někam ještě,
  • 00:13:30 došli jsme až do smrtelné ulice.
  • 00:13:36 Tou ulicí totiž musely
    projít všechny pohřby.
  • 00:13:42 Já si ty pohřby ještě pamatuju.
    To jeli černí koníci,
  • 00:13:47 táhli zasklený vůz,
    ve kterém byla vidět rakev.
  • 00:13:55 -Kopyt klopýtavých
    zněl tam umíráček,
  • 00:14:00 a mrak každé hlavy
    zanechal tam mráček.
  • 00:14:05 My jsme však tak šťastni živí byli,
    i když varoval nás zvonek stanice,
  • 00:14:11 vprostřed trati jsme se políbili,
    blízko smrtelné té ulice.
  • 00:14:20 -To je on, ten zvoneček.
    Slyšíte ho?
  • 00:14:35 ZPĚV
    První verš od Boha,
  • 00:14:42 Druhý verš pro tebe. .
  • 00:14:48 -Já jsem jednou neodolal,
  • 00:14:52 když jsem se setkal
    s Mikuláškem v Brně,
  • 00:14:56 na nějakém večírku, tak já jsem mu
    říkal, pane Mikulášek,
  • 00:14:59 ta Orébé, kdo to byl?
    To byla nějaká antická figura?
  • 00:15:05 A on mně povídal, prosím vás,
    to jsem si vymyslel,
  • 00:15:08 aby se mně to rýmovalo
    s tím pro tebe.
  • 00:15:12 ZPĚV
    To je má sloka ubohá
  • 00:15:19 má Orébé
  • 00:15:25 a pláču.
  • 00:15:34 -Tak já teď sedím
    v hledišti divadla,
  • 00:15:37 od kterého mě otec zrazoval.
  • 00:15:40 On říkal, nedělej to divadlo.
  • 00:15:43 To se ti nebude líbit,
    to není pro tebe.
  • 00:15:45 Ale nakonec, později,
    byl rád, že to divadlo dělám.
  • 00:15:50 Zvlášť, když mě viděl.
    Po představení říkal,
  • 00:15:52 to bylo nádherný,
    mně se to moc líbilo.
  • 00:15:55 Ale co si ti režiséři
    všechno vymyslí!
  • 00:15:57 Ty jsi tam šplhal po konstrukci,
    pět metrů vysoko a tam jsi zpíval.
  • 00:16:01 Potom jsi chodil po rukách,
    potom jsi byl zavřený v sudu.
  • 00:16:06 V sudu!. No, Ondro,
    za ty prachy, já bych to nedělal.
  • 00:16:14 -Ze všech lamp jen
    jedna ještě svítí.
  • 00:16:19 Mám rád toto kvítí hedvábných můr.
  • 00:16:24 Nakonec i ona zhasla.
    A její vlákna prasklá,
  • 00:16:30 ztrhané struny chmur, je němé,
    slepé vytí, v tmu ponořených ramp.
  • 00:16:45 -Rok 1969, 1970, tehdy pořád
  • 00:16:48 visela ve vzduchu otázka,
    co s námi bude.
  • 00:16:53 A každý si na ni
    tak nějak odpovídal po svém,
  • 00:16:56 a Mikulášek také.
    On s takovou urozeností.
  • 00:17:01 A zdálo se, že si ty starosti
    ani nijak zvlášť nepřipouští.
  • 00:17:08 I když v něm byly také jakési
    polemické struny, a bylo zřejmé,
  • 00:17:13 že v některých těch
    jeho náladách bylo
  • 00:17:15 dobré chodit okolo
    něho po špičkách.
  • 00:17:20 Ale vždycky v něm bylo cosi
    takového jako velkorysého.
  • 00:17:23 Že on byl, řekl bych,
    ne maloměstská mentalita.
  • 00:17:28 S přesahem přes ten brněnský obzor.
  • 00:17:35 -Po letech Oldřich Mikulášek
    přijel do Prahy.
  • 00:17:38 A říkal, že by se také
    podíval do klubu spisovatelů.
  • 00:17:40 Tak jsme ho doprovázeli.
    A hned u vchodu seděl jeden takový,
  • 00:17:44 v tu dobu hodně známý básník,
    který tam vysedával neustále opilý.
  • 00:17:49 A ten na něj vykřikl,
    Mikulášku, co ty tady děláš!
  • 00:17:53 A Oldřich Mikulášek jen mávl
    tou francouzskou berlí a šel dál.
  • 00:17:57 Zajímavé bylo, že skoro
    nikdo se k němu nehlásil.
  • 00:18:00 Z těch bývalých kamarádů.
    Dělali, že ho nevidí.
  • 00:18:03 Tak jsme ta vypili sklenku
    vína a pak jsme šli do Violy.
  • 00:18:09 Zde proběhl krásný pořad.
  • 00:18:11 Recitoval Radovan Lukavský
    jeho verše.
  • 00:18:14 Pořad byl nazvaný Noční pětiden.
  • 00:18:16 Také nemohl být nazvaný
    podle sbírky Agogh,
  • 00:18:19 kterou Oldřich Mikulášek
    napsal koncem 70.let
  • 00:18:22 a vlastně nemohla vyjít.
  • 00:18:24 Pořad měl velký úspěch,
    skončilo to tím, že Oldřich
  • 00:18:27 támhle na to podium vystoupil
  • 00:18:29 a těmi francouzskými holemi
    tak kynul tady těm posluchačům.
  • 00:18:38 -Mikulášek mě uchvátil
  • 00:18:40 tou úžasnou barokností
    a takovou tou metaforičností,
  • 00:18:44 která snad je jedině u Holana.
    Takže teď, až na stará kolena,
  • 00:18:47 až jsem vzal několik básní
    a z těch dělám písničky.
  • 00:18:52 A tady pro Alici jsem napsal
    píseň na text Žena ve vaně.
  • 00:18:56 Je to velice pěkný text.
  • 00:18:58 ZPĚV
    Horká voda, duní v koupelně
  • 00:19:06 horká tak pekelně,
    že dusí soli vonné
  • 00:19:15 a vana bílá hrobka nahých žen
  • 00:19:22 sálá tím obrazem rozsvíceného těla
  • 00:19:31 na které černá noc
    s milencem zapomněla.
  • 00:19:40 -Po pořadu ve Viole
    jsme se přesunuli sem,
  • 00:19:42 k nám do bytu, s přáteli.
    Sedělo tady asi patnáct lidí.
  • 00:19:46 Oldřich Mikulášek si nalil
    další sklenici vína.
  • 00:19:49 Že ten den už jich bylo povícero!
  • 00:19:50 A zpaměti začal recitovat
    krále smutku a lítosti Agogha
  • 00:19:55 a recitoval asi hodinu a půl.
  • 00:19:58 A naprosto bez chyby,
    bez zaškobrtání.
  • 00:20:01 A my jsme tady seděli
    zkoprnělí a dojatí.
  • 00:20:04 A pak jednoho kamaráda
    jsem našel v koupelně,
  • 00:20:08 jak u umyvadla mu tečou slzy.
  • 00:20:10 A říkal, kam se na tohohle
    básníka všichni hrabeme.
  • 00:20:18 -Odněkud slétne sova.
    Valná schůze ticha na větvi.
  • 00:20:23 Až se zavře všechno hebké peří
    s jejíma očima
  • 00:20:27 a větev dosáhne mě do spánku,
    odlétnou slova.
  • 00:20:32 A v jejich šumu, skoro smrtelném,
    zachvěje se chvíle,
  • 00:20:36 kdy báseň sotva dodýchá
    plna bázně ze zrození svého.
  • 00:20:42 A ze surových úst.
  • 00:20:49 -Je to hezky zelené, ta zeď teď.
  • 00:20:51 -Tehdy byl menší ten strom, že?
  • 00:20:53 -Ten strom byl menší?
  • 00:20:55 -A nebyla ta zeď i tady dál?
  • 00:20:56 -Jo, tam byla zeď. To máš pravdu.
  • 00:20:59 Pamatuješ si to dobře.
  • 00:21:02 -Když jsem odcházel po první
    premiéře sezóny zářijové,
  • 00:21:06 tady přes atrium našeho klubu,
    my říkáme pod vínem,
  • 00:21:09 tak už tady seděli
    jenom dva poslední hosté.
  • 00:21:13 Oldřich Mikulášek a Jan Skácel.
  • 00:21:15 Oldřich Mikulášek
    tehdy chodil o berlích
  • 00:21:18 a Jan Skácel při pohledu na to víno
    mu dal provokativní otázku.
  • 00:21:23 Zdali by nechtěl ochutnat.
  • 00:21:26 Ale Oldřich byl zpupný
    a nechtělo se mu,
  • 00:21:29 aby mu to někdo trhal.
  • 00:21:31 A tak Jan Skácel mu nejdříve
    pomohl na židli,
  • 00:21:34 potom mu pomohl na stůl
    a takto ho chytil kolem nohou.
  • 00:21:38 A Oldřich Mikulášek, jako satyr
  • 00:21:40 ozobával svými ústy
    to víno přímo shora.
  • 00:21:46 -Skácel za ním často
    chodíval se radit.
  • 00:21:50 To bylo přátelství
    vlastně až do smrti.
  • 00:21:53 Mezi tím vlastně, co se hádali.
    On stál a řekl.
  • 00:21:57 Už sem nikdy nepřijdu
    a práskl dveřmi.
  • 00:22:00 A vydržel tak tři dny.
  • 00:22:08 -Skácel je v současnosti
    mnohem populárnější, než Mikulášek.
  • 00:22:16 Skácel byl v zásadě
    básník monotematický.
  • 00:22:19 Básník přírody,
    básník něžný a lítostivý.
  • 00:22:28 Kdežto Mikulášek
    prostě byl bouřlivák
  • 00:22:32 a byl to prostě člověk,
  • 00:22:33 který dovedl oba dva ty póly.
  • 00:22:37 Ten pól té obrovské živočišnosti
    i ten pól té nicoty.
  • 00:22:43 Fakt je, že jak to znám
    od svých studentů, že se moc nečte.
  • 00:22:50 Veliká škoda.
    Ne pro Mikuláška, ale pro nás.
  • 00:22:56 -Už tichý jsem.
    Strom, který vzdává se všeho listí.
  • 00:23:03 Nešumím. Nezpívám.
  • 00:23:07 Ničím už nespasen, jen se sebou
    tak sám, jak na vlastní větvi hýl.
  • 00:23:15 A nahý na pahýl
    do posledního slova budu se jísti.
  • 00:23:22 Každým z nich požírán
    znova a znova.
  • 00:23:28 -Mikulášek vlastně posledních
    dvacet let svého života
  • 00:23:31 strávil v takové
    nedobrovolné klauzuře.
  • 00:23:33 Zraněný.
  • 00:23:34 A v těch sedmdesátých letech
  • 00:23:36 byl vlastně režimem naprosto
    potlačován a zadupáván.
  • 00:23:40 Až po revoluci se mu
    zase dostala ta pozornost,
  • 00:23:43 která se mu měla dostat už dříve.
  • 00:23:46 -Když nikam nevyjdu,
    tak v tomto bytě jsem šťastný.
  • 00:23:53 A budu tady i po smrti. Řekl.
    Ale zatím ho tady nevidím.
  • 00:24:03 -A když zemřel Oldřich Mikulášek,
    tak jsem se chystal na jeho pohřeb.
  • 00:24:07 A šel jsem na dvorek a tam vykvetla
    ten den jediná žlutá růže.
  • 00:24:14 A mně se to hned nějak
    spojilo s veršem,
  • 00:24:17 který on má v básni
    Utrpení starého Werthera.
  • 00:24:21 Tam je ten verš..
  • 00:24:23 Zdalipak koupíte
    žlutou růži na mou rakev.
  • 00:24:26 Napadne to vůbec někoho?
  • 00:24:29 -Takže jsem tu růži ustřihl
    a vezl jsem ji do Brna.
  • 00:24:37 Tam jsem pak stál v tom krematoriu
    vzadu a pak mi to přišlo hloupé,
  • 00:24:41 jako dávat chlap chlapovi kytku.
    Tak básnířka Jiřina Salakvardová,
  • 00:24:46 které jsem tu růži dal,
    tak ji na tu rakev donesla.
  • 00:24:54 -Možná bych si přál,
    a bych po něm něco dědil.
  • 00:25:04 Protože to byla osobnost,
    která se neobjevuje každý den.
  • 00:25:10 Byl to člověk silný
    a nekompromisní.
  • 00:25:15 A je těžké se
    s takovýmhle vzorem srovnávat.
  • 00:25:37 Skryté titulky M.Vrbská
    Česká televize Brno 2010
  • 00:25:38 .

Související