iVysílání

stránky pořadu
Premiéra:
14. 6. 2013
20:00 na ČT1

1 2 3 4 5

428 hlasů
5049803
zhlédnutí

Vyprávěj 22/22

(V. řada)

Něco končí, jiné začíná

Oblíbený český retro seriál

51 min | další Seriály »

upozorňovat

do playlistu

Přehrávač videa

Načítám přehrávač...
odkaz na video zhasnout pomoc zvukový popis
  • Uplynulo čtvrtstoletí od založení muzea Klementa Gottwalda

    do playlistu

    Uplynulo čtvrtstoletí od založení muzea Klementa Gottwalda

    V období tzv. normalizace se veřejný život vrátil do běžného koloběhu nejrůznějších oslav a výročí. Roky s devítkou na konci však na tom byly po žních roků s číslovkou 8 (zde se připomínal samozřejmě především tzv. Vítězný únor 1948) či s číslovkou 7 (výročí VŘSR 1917) trochu problematicky. Ne že by se nedalo nic najít – například se připomínalo výročí založení Pionýrské organizace v roce 1949 či IX. Sjezd KSČ. Zmínit se dal určitě i tzv. bolševizační V. sjezd KSČ v roce 1929, během kterého se do čela komunistické strany dostal pozdější prezident Klement Gottwald. Jeho sláva přitom zůstala nedotčena. Nikdo si už v Československu v roce 1979 oficiálně nepřipomínal výročí narození jeho velkého vzoru Josefa Vissarionoviče Stalina. A přitom třicet let předtím se údajné 70. narozeniny (ve skutečnosti se Stalin patrně narodil zhruba o rok dříve) generalissima slavily s nebývalou pompou. Klement Gottwald ale zůstával stejně jako třeba Vladimír Iljič Lenin bezpečně součástí československého komunistického panteonu jako „první dělnický prezident“ a „moudrý Kléma“. Když nebylo zrovna po ruce nějaké výročí jeho narození, mohlo se připomínat alespoň datum spojené s jeho muzeem, založeným krátce po Gottwaldově smrti v roce 1954 v novorenesančním bankovním paláci v Rytířské ulici v Praze, kde dnes sídlí Česká spořitelna. Bylo to zvláštní muzeum. Dobrovolně ho asi navštívil asi málokdo, sály obvykle bloudily nějaké zoufalé delegace nebo ještě zoufalejší školní třídy. Ani Honzík návštěvě této expozice ve školních letech neušel, stejně jako musel absolvovat Muzeum V. I. Lenina v Lidovém domě v pražské Hybernské ulici (nyní sídlo ČSSD). Starý Franc zase znal důvěrně prostředí Národního památníku na Vítkově, kam se mockrát musel táhnout s delegacemi ze zemí východního bloku, kteří zde navštěvovali hrobku Klementa Gottwalda. Ještě že aspoň Gottwald na rozdíl od V. I. Lenina nebo G. Dimitrova již řadu let neležel v nabalzamovaný v mauzoleu.ČSFT 1979/23; Krátký film

  • Na letních olympijských hrách v Moskvě získal zlaté medaile československý fotbalový tým a vzpěrač Ota Zaremba

    do playlistu

    Na letních olympijských hrách v Moskvě získal zlaté medaile československý fotbalový tým a vzpěrač Ota Zaremba

    Letní olympijské hry v Moskvě měly zvláštní pachuť. Kvůli sovětské invazi do Afghánistánu, která začala v roce 1979 se jich totiž odmítly zúčastnit výpravy řady západních států v čele s USA. Chyběly také například sportovci ze Západního Německa, Japonska, Kanady nebo Izraele. Sportovního klání se nezúčastnila ani Čína, jejíž vztahy s pořadatelskou zemí byly v té době mimořádně chladné a také mnoho muslimských zemí. Celkem se účastnilo pouze 81 států, což znamenalo velký propad. Navíc sportovci z některých dalších zemí (Francie, Velké Británie, Itálie, Španělska) demonstrovali svůj odpor k sovětské mocenské politice tím, že nenastupovali pod svou národní vlajkou, ale pod vlajkou olympijského hnutí. Zmenšení konkurence posilovalo šance na úspěch českých a slovenských sportovců, nakonec však výsledkem byly pouhé dvě zlaté medaile. Jednu vybojovali fotbalisté, když ve finále olympijského turnaje porazili mužstvo Německé demokratické republiky. Jediným triumfem československých barev v individuálních disciplínách pak bylo zlato Oty Zaremby ve vzpírání v kategorii do sto kilogramů. I díky tomuto úspěchu se Ota Zaremba stal také sportovcem roku. Až později se ukázalo, že jeho úspěch měl také svoji odvrácenou tvář – sám Zaremba přiznal, že si pomáhal i nedovolenými podpůrnými prostředky a zničil si tak zdraví. Ve vzpěračských kategoriích byly podobné praktiky v té době ostatně asi spíše pravidlem než nějakou výjimkou.ČSFT 1980/52; TN2-1980-07-28 (Medaile); TN1-1980-08-02; Krátký film; ČST

  • Zemřel jugoslávský prezident maršál Josip Broz-Tito

    do playlistu

    Zemřel jugoslávský prezident maršál Josip Broz-Tito

    Josip Broz-Tito patřil bezpochyby mezi nejpozoruhodnější evropské politiky poválečné éry. Již v meziválečném období nastoupil dráhu odborového předáka a komunistického funkcionáře. Za druhé světové války stál v čele prokomunistických partyzánů a dokázal s nimi ve spolupráci se sovětskou armádou osvobodit zemi od nacistů. Po vítězství se Tito rychle chopil moci v Jugoslávii a dokázal razantně potlačit všechny své oponenty. Jako první z komunistických předáků se vzepřel i sovětské moci. Roztržka mezi Jugoslávií a Sovětským svazem naplno propukla v roce 1948 a v následujícím období byl v SSSR a zemí sovětského bloku (včetně Československa) označován Tito přídomky jako krvavý pes nebo fašistická stvůra. V roce 1950 byl v Jugoslávii formulován model tzv. samosprávného socialismu, který se později jevil přitažlivým mnoha reformním komunistům. Po smrti Stalina a nástupu N. S. Chruščova k moci v SSSR došlo k určitému oteplení vztahů mezi východním blokem a Jugoslávií, i když koncem padesátých let např. v Československu opět rezonovaly určité protijugoslávské tendence v rámci kampaně proti revizionismu. Jugoslávie pod vedením Tita už zůstala trvale oddělená od sovětského bloku symbolizovaného mj. Varšavskou smlouvou a samotný Tito se velmi intenzivně angažoval v tzv. Hnutí nezúčastněných zemí, které mělo vyrovnávat bipolaritu rozděleného světa. Na rozdíl od jiných „socialistických“ zemí, Jugoslávie v šedesátých letech zcela otevřela své hranice a mnoho jejích občanů mohlo vydělávat v západní Evropě. Jugoslávie se také stala jednou z nejatraktivnějších turistických lokalit pro občany západní i východní Evropy. K dalšímu ochlazení vztahů mezi Titovou Jugoslávií a SSSR došlo ke konci šedesátých let v souvislosti s Titovou podporou tzv. Pražského jara v roce 1968. Reformní hnutí v Československu podpořil Tito i svou návštěvou v Praze, která proběhla 9. – 11. srpna 1968. V sedmdesátých letech byl Tito jmenován doživotním prezidentem i předsedou Svazu komunistů Jugoslávie. V tomto období se však již zvyšovalo národnostní napětí v Jugoslávii, které bylo dlouhodobým problém tohoto víceméně umělého státního útvaru. Josip Broz-Tito, který byl sám Chorvat, dokázal působit jako silný integrující faktor. Po jeho smrti však země podobně charismatickou osobnost nenašla, což nepochybně přispělo k eskalaci konfliktů, která vyústila až v občanskou válku na počátku devadesátých let a definitivní rozpad Jugoslávie.TN2-1980-05-04 (Tito, komentář Nývlt); TN1-1980-05-08; ČST; zahr. archiv RZ

  • V prezidentských volbách v USA zvítězil republikán Ronald Reagan

    do playlistu

    V prezidentských volbách v USA zvítězil republikán Ronald Reagan

    Přelom sedmdesátých a osmdesátých let přinesl na západě nástup výrazných osobností, rozhodující měrou se podílejících na vývoji ve světě v dalších letech, do nejvyšších politických funkcí. Vesměs se jednalo o spíše pravicově orientované politiky jako byla Margaret Thatcherová, která se stala ministerskou předsedkyní v roce 1979, nebo právě americký prezident Ronald Reagan (1911-2004). Tento bývalý herec, prezident hereckých odborů a později též úspěšný guvernér Kalifornie ve volebním klání v roce 1980 porazil drtivým způsobem dosavadního demokratického prezidenta Jimmyho Cartera. Ten ztratil v očích veřejnosti nejenom svými neúspěchy ohledně krize s americkými rukojmími v revolučně rozbouřeném Íránu, ale také kvůli neschopnosti řešit problematiku inflace, nezaměstnanosti a nestability na trzích. Reagan se profiloval jako výrazně konzervativní a zároveň dostatečně razantní kandidát. Zároveň exceloval v televizních debatách, ve kterých dokázal na svoji stranu získat řadu voličů. V samotných volbách, které se konaly na začátku listopadu, zvítězil Ronald Reagan celkem ve 44 státech, zatímco jeho konkurent se dokázal prosadit pouze v šesti státech a v Districtu Columbia. Poměr volitelů tak byl jednoznačný – skoro 91 % bylo pro Reagana. Pokud jde o samotné hlasy, získal jich R. Reagan 50,7 %, jeho demokratický protikandidát 41 % a zbytek připadl na různé další kandidáty (především na Johna B. Andersona). Svého úřadu se Ronald Reagan ujal v lednu následujícího roku a od počátku v nové funkci jednal velmi energicky. Výrazně zvýšil investice do resortu obrany a zcela opustil politiku détente se Sovětským svazem. V nově rozpoutaných závodech ve zbrojení Spojené státy Sovětský svaz jednoznačně porazily, což významně přispělo k zásadním geopolitickým změnám. Ve vnitřní hospodářské politice se Reagan zaměřil na výrazné snižování daní z příjmu. Podařilo se mu zkrotit inflaci i nezaměstnanost, přes snahu o přiškrcení státních výdajů však za jeho vlády i vlivem investic do obrany narůstal rozpočtový deficit. Svoji funkci Ronald Reagan obhájil i v roce 1984 a prezidentem USA byl až do počátku roku 1989, kdy se jeho nástupcem stal dosavadní viceprezident George Herbert Walker Bush.TN2-1980-11-05 (USA-volby-Vejvoda); TN-1981-01-20; ČST

  • Státní cenou Klementa Gottwalda byli oceněni mj. Zdeněk Smetana a J. Švorcová

    do playlistu

    Státní cenou Klementa Gottwalda byli oceněni mj. Zdeněk Smetana a J. Švorcová

    Státní cena Klementa Gottwalda byla pravidelně udělována v předvečer svátku 1. máje vědcům a umělcům za mimořádné tvůrčí výkony. Samozřejmě do výběru vstupovaly vedle odborných hledisek též politické aspekty. Směs oceněných bývala v některých letech až překvapivě pestrá. Nejinak tomu bylo i v roce 1980. Z oceněných vědců určitě stojí alespoň za zmínku genetik Jan Svoboda. Veřejnost však i tehdy znala především umělce, i když u nich býval výběr obvykle spornější. V roce 1980 jasně ilustroval rostoucí význam televizního vysílání – ze sedmi Státních cen v tomto oboru byly tři uděleny za televizní aktivity. Oceněni byli tvůrci ideologicky silně podbarveného televizního seriálu Třicet případů majora Zemana i výtvarník Zdeněk Smetana jako tvůrce velmi populárního večerníčkového cyklu Rákosníček a hvězdy. Státní cenu Klementa Gottwalda spojenou s nemalou finanční odměnou obdržela i Jiřina Švorcová. Ne však jako Žena za pultem, ale za svou nejproslulejší divadelní roli – Matku ve stejnojmenném dramatu Josefa Čapka. Jako Čapkovu Matku Jiřinu Švorcovou přitom ocenila i recenze v exilovém časopise Svědectví, kde se rozhodně nedalo čekat, že by si je herečka získala svou politickou angažovaností. Příznačné pro tehdejší význam televize však bylo, že cenu Švorcová nedostala za výkon na divadle, ale za ztvárnění role v televizní inscenaci vytvořené podle divadelního představení. Ze spisovatelů se Státní ceny Klementa Gottwalda dočkal autor Honzíkovy cesty Bohumil Říha, jemuž však byla udělena za jeho v prorežimní linii napsaná díla pro dospělé, a angažovaný komunistický autor Josef Rybák. Samozřejmě zapomenuti nemohli být ani Slováci, kteří zároveň reprezentovali další druhy umění. Státní cenu Klementa Gottwalda tak dostali sólista Slovenské filharmónie klavírista Peter Töperczer a malíř František Kudláček. Jejich dílo však zůstalo Dvořákovým prakticky neznámé, zatímco majorovi Zemanovi či Rákosníčkovi se snad ani vyhnout nedalo.TN1-1980-04-30 (Vyznamenání na Hradě); TN1-1980-04-30 (Rozhovory s vyznamenanými);TN2-1980-04-30 (Rozhovory Hrad II.); ČST

Související