Půlnoc

Půlnoc (zleva Petr Kumandžas, Josef Janíček,Tomáš Schilla, Karel Jančák, Michaela Němcová Pohanková, Mejla Hlavsa, Jiří Kabeš, 1989)

(1988 – 1992 a 2011 - dodnes) Praha

Když se na jaře 1987 členové Plastic People Of The Universe přesvědčili, že i přes proklamované vládní žvásty o otevřenější společnosti a „svěžím větru“ sovětské perestrojky, tedy „glasnosti“, i nadále nemůžou svobodně vystupovat a to ani pod nic neříkajícím názvem PPU, znamenalo to pro kapelu vlastně jediné - rozchod. Baskytarista, zpěvák a hlavní autor hudby Milan „Mejla“ Hlavsa už nehodlal trávit čas neustálým zkoušením, měl snahy přímo působit na publikum, tedy koncertně, a ono uzavřené společenství, toto jakési „undergroundové ghetto“ mu v té době začínalo být dosti úzké. Mezitím už hrál (zatím jen na nahrávkách) se spřízněnou kapelou Garáž, pro kterou psal písničky, snad kromě jejího pub-punkového rozjezdu, po celé období její existence. Všechno jakoby začínalo být možné, krom jediného – veřejného vystoupení Plastiků. Bolševik se androšské legendy prostě bál jako čert kříže. Tyto okamžiky popisuje bubeník PPU Jan Brabec ve Vokně (1990): „Zkoušeli jsme v tý době čtyřikrát týdně. Ale pro Mejlu to začalo být už nepřijatelný. On má rád exhibici. Je bytostně šťastnej, když je někde vidět a je ´tisíci vočima vočumovanej´. Pro něj to byla tragédie.“

V kapele začaly hádky o tom, co dál. Když už se zdála být situace neudržitelná, dohodlo se  alespoň to, že skupina uspořádá svůj poslední koncert (pod názvem Maskovaní bandité rytmu – jméno pochází z jedné Škvoreckého knihy) a rozejde se. Veškeré věci se tehdy dohadovaly v košířské hospodě Klamovka, kam všichni dotyční chodili a jejíž výhodná poloha k tomu byla přímo uzpůsobena (15 minut od zkušebny). Příležitost ke koncertu přišla vzápětí. Asi týden po zákazu vystoupení v pražské Lucerně přijela za napůl rozklíženým souborem z Brna organizátorka koncertů alternativní hudby Lenka Zogatová a nabídla mu hraní v moravské metropoli, ovšem s tím, že na plakátech by se kvůli utajení objevilo jen „Koncert pražské skupiny“. Mejla byl nadšen a považoval to za skvělou „indiánskou lest“, ale starší část PPU byla najednou rozhodně proti, a chtěla se uvést jedině pod plným názvem „Plastic People Of The Universe“. Hlavsa tuto historku popisuje v knize Bez ohňů je underground: „Brabcovi jsem řekl, že mě mrzí, jak během několika dní dokáže nenávidět věc, pro kterou byl nadšenej. Kábovi jsem oznámil, že když je to tak, s Plastikama končím a dál hrát nebudu. Jestli chtějí pokračovat, ať si nechají název, na kterým tak trvají. Kába se dlouho nerozmejšlel a jednu mi natankoval. Asi by se strhlo něco většího, ale bylo tam pár rozumnejch lidí, který nás oddělili. Spadl mi balvan ze srdce, cítil jsem obrovskou úlevu, ale zároveň mi bylo smutno…“

První Hlavsovou myšlenkou bylo postavit jakousi truc kapelu, aby svým bývalým spoluhráčům ukázal, že to jde bez nich. Jako prvního zkontaktoval bubeníka Babaletu, kamaráda z Klamovky, Petra Kumandžase a také počítal se zpěvačkou poslední sestavy PPU Míšou Pohankovou. Když však zavolal violloncelistovi Tomáši Schillovi, ten mu odpověděl, že sice pracuje na Brabcově projektu s Pepou Janíčkem, ale že to snad bude stíhat. To Mejlu ohromilo – předtím se snažil dát Plastiky dohromady a část z nich už zatím dávno pracovala bez něj v kapele „plastikovského“ bubeníka. Tehdy mu bylo jasné, že je totální konec.

Z nejhlubší krize ho nakonec vytáhl jeho kamarád Ivo Pospíšil, když mu nabídl veřejné vystupování s Garáží, v níž působil na postu baskytaristy. A tak se Hlavsa zatím vykašlal na sestavování nové kapely a začal jako kytarista koncertovat s Garáží. Později dal dohromady s druhým „garážním“ kytaristou Janem Macháčkem skupinu, která oživovala staré hity „sametového podzemí“ – Velvet Underground Revival Band.

V říjnu 1987 se mu podařilo na pozvání Jana Pavelky navštívit USA, kde se setkal se všemi svými starými přáteli z undergroundu, které Moc přinutila emigrovat nebo je vyhostila – s Pavlem Zajíčkem, Vráťou Brabencem a Paulem Wilsonem – a také navštívil newyorskou agenturu, která se starala o distribuci desek PPU v Americe. A tam se také upeklo možné turné Plastiků po USA, aniž by ovšem představitelé agentury tušili v jakém stavu se v současné době kapela nachází.

Když se tedy Hlavsa vrátil zpátky, začal nenápadně sondovat, jestli by nebylo možné Plastiky dát znovu dohromady a nazkoušet onen rok starý materiál. V březnu 1988 se nakonec všichni inkriminovaní opět sešli na jedné zkoušce, která však ani nezačala, neboť bubeník Jan Brabec oznámil, že dokud nedodělá svůj vlastní projekt – Z jedné strany na druhou - s Plastiky hrát nebude. A tím veškeré snahy o resuscitaci slavné undergroundové legendy skončily.

Hlavsa se tedy opět vrátil k možnosti postavit nový soubor (zpočátku se měl jmenovat Černý ponožky) a nabídl v něm některé posty i bývalým plastikům. Pod příznačným názvem Půlnoc  („po půlnoci umírá cosi starého a rodí se cosi nového“) měla skupina premiéru v červnu 1988 v klubu Na Chmelnici v této sestavě: Milan „Mejla“ Hlavsa (bg, voc), Michaela Němcová-Pohanková (voc, ex-Agon), Petr „Komanč“ Kumandžas (ds, zároveň Egypt), Tomáš Schilla (vcl), Jiří „Kába“ Kabeš (g), Josef Janíček (ks, voc) a Karel Jančák (lg, zároveň Michael´s Uncle, Egypt). K tomu se váže ještě jedna historka. Když se Ivan „Magor“ Jirous doma ve Staré Říši dozvěděl, že bývalí Plastici vystoupí oficiálně a pod jiným názvem, nechal se slyšet, že na premiéru „přijde se železným řetězem a zabije Mejlu“. V seriálu Bigbít s úsměvem popisuje běh věcí takto: „Večer předtím přijeli do Starý Říše Mejla s Martinem Paloušem, přinesli flašku jak se sluší, a Mejla říká: ´Slyším všude, že sháníš železnej řetěz a že mi chceš rozbít držku, tak jsem tady´. Tím mě samozřejmě odzbrojil.“ A v tomtéž seriálu Jiří Kabeš dodává: „Magor změnil názor, protože vono to po hudební stránce nebylo tak špatný. Bylo to zezačátku trošku ještě o Plastikách.“

Sound skupiny skutečně nepostrádal onu plastikovskou hypnotickou temnost – Mejlovy „kolovrátkové“ figury na baskytaru a jeho zastřený deklamovaný zpěv se výrazně podepisovaly na celkovém vyznění skladeb a navíc tu smutně bzukalo Schillovo violoncello, které svojí „sametově chmurnou“ barvou jejich výraz ještě více dramatizovalo. Kábovým úkolem pak bylo náladu písní podbarvovat svoji zdánlivě jednoduchou monotónní hrou na kytaru a zároveň zdůraznit jejich rytmickou složku. Janíčkův syntetizér pak jemným podmalováváním jenom dolaďoval jejich atmosféru. Od Plastiků se Půlnoc lišila jen rovným, razantním bubnováním Petra Kumandžase a vynikající kytarovou ekvilibristikou (ale do zvuku souboru zapadající) Karla Jančáka. A Míša Němcová-Pohanková? Ta svým hlubokým altem jakoby evokovala krutá vyznání bývalé undergroundové ikony Warholovy továrny – zpěvačky Nico.

Texty byly opět zhudebněnými básněmi okruhu přátel skupiny: Jiřiny Zemanové, Martina Palouše, Egona Bondyho, Petra Lampla a dalších. I ony víceméně spodobňovaly typická plastikovská témata, a možná tak trochu navazovaly na písně z desek PPU natočených v  80. letech -  „Hovězí porážku“ a „Půlnoční myš“.

V září 1988 zahrála Půlnoc před čtyřmi tisíci diváky na bratislavském festivalu Čertovo kolo ale vzápětí už opět zlovolná Moc uchvátila Ivana „Magora“ Jirouse a za jeho text „Tak dost!“ ho vsadila do vězení. V New Yorku se mezitím  stále domlouvalo turné Plastiků, ale i tam se posléze objevily zprávy, že PPU už neexistují a že Magor je opět za katrem. Zmatky vyvrcholily dobročinnou akcí na podporu I.M. Jirouse v lednu 1989 v newyorském klubu „Kitchen“, kde bývalý manager Rolling Stones Giorgio Gomelsky spolu s českým emigrantem Bobem Krčilem a ex-Plastikem Vráťou Brabencem, chtěli původně představit Plastiky, ale po prosáknutí informace, že se jedná o Půlnoc, jejíž turné po USA produkuje Pavelka společně s manažerkou Hope Carry, od tohoto upustil. Navíc při společném setkání si obě strany (Gomelsky – Hope Carry) příliš nepadly do oka. Gomelsky ji totiž podezíral, že na podniku chce jen a jen vydělat, protože skupinu Půlnoc chce vydávat před nic netušícím americkým lidem za Plastiky, přičemž ona mu oponovala, že skupina bude na plakátech samozřejmě uváděna jako Půlnoc, ale že je zcela přirozené, aby tam byl také uveden odkaz na její „plastikovskou“ minulost. Na koncertě tedy vystoupili většinou emigranti – V.Brabenec si zahrál s Pepou Karafiátem v jeho Joe Carnation bandu, Pavel Zajíček s „Bowím“ Ungerem resuscitovali pro onen večer newyorskou verzi DG 307, v závěru se objevil na pódiu i beatnický básník Allen Ginsberg a odrecitoval svoji báseň „Majáles“, kterou napsal v pětašedesátém při své návštěvě Československa…

K prvnímu turné československé rockové skupiny po USA nakonec došlo.  Proběhlo na přelomu dubna  a května 1989 a obsahovalo deset koncertů po celé Americe (např. New York, Chicago, Washington, Boston, San Francisco, Seattle). Některá vystoupení Půlnoci nebyla  nic moc (M. Němcová byla v té době v šestém měsíci těhotenství), některá se ovšem mimořádně vyvedla. Jako hosté si s kapelou zahráli kupříkladu kytaristé Elliot Sharp a Gary Lucas. Slavný newyorský kritik John Christgau začal recenzi jejich koncertu slovy: „Nedá se nic dělat, nesměl jsem je zmeškat, protože to by bylo stejné jako bych zmeškal Sex Pistols…“ Ve Frisku jim nadšeně aplaudoval bývalý frontman Dead Kennedys Jello Biafra a na závěrečné party v New Yorku se sešli jak s Ginsbergem tak i členy někdejšího NY-undergroundu The Fugs.

Když se Půlnoc vrátila do Prahy, byla nucena se poohlédnout po novém kytaristovi, neboť Karel Jančák zůstal v New Yorku. Na červnovém velkém koncertě na hokejovém stadionu v Edenu na Slávii, na který přišlo přes 9000 diváků, a kde si zahráli kromě Půlnoci ještě Garáž, The Blech a Copernicus, post kytary obsluhoval mladý a talentovaný Tadeáš Věrčák, jenomže toho si hlídal I. Pospíšil v Garáži. Nakonec tedy v Půlnoci skončil u šesti strun cestovatel mezi rockovými skupinami, český „flying Dutchman“ a kytarový mág Jiří Křivka (zároveň Toyen), dřívější opora slavného Zikkuratu. A s touto jedinou změnou také skupina proplula do následující dekády.

Skupina Půlnoc se na začátku 90. let stala jakýmsi hudebním mostem mezi najednou svobodným Československem a Západem (nejvíce Amerikou), protože její členové tam byli stále spojováni se svým  předchozím působením v Plastic People. A to bylo jméno, které jakožto symbol boje nezávislé a svobodné kultury proti totalitní moci, otvíralo dveře. Půlnoc pak odehrála ještě další dvě americká turné, natočila v New Yorku desku a v roce 1992 se rozešla. Mejla poté spunktoval svůj vlastní projekt Fiction.

V souvislosti s Půlnocí se na stránkách androšského magazínu Vokno rozhořela zákopová válka o to, jaký je vlastně pravý underground a co je jeho smyslem. Zejména západní emigrantské kruhy (+ bubeník Honza Brabec) vytýkaly košířské partě z Klamovky nejen příklon ke komercionalizaci ale i jakousi „zradu“ samotné podstaty androšského boje proti establishmentu, ať už totalitnímu nebo kapitalistickému. Útočily zejména na Hlavsu, že tím, že skupinu přejmenoval, vlastně přiznal „porážku“ a spořádaně se tak zařadil k oficiálním, a tedy Mocí tolerovaným umělcům. Mejla se snažil oponovat tím, že Plastic People jako takoví prostě skončili a Půlnoc je kapela zcela nová, sice na písňové tradice Plastiků navazující, ale jinak svým charakterem působení na publikum zcela odlišná. A k poznámce, že formace funguje s tichým souhlasem Moci, dodával, že (jak se dozvěděl později) od začátku jejího působení se ji naopak bolševik snažil zlikvidovat a že v jednu chvíli na případu Půlnoc pracovalo až 40 policajtů. Tyto slovní přestřelky však postupně řídly a utichaly, až se ztišily úplně.  Stejně jako skupina Půlnoc…

Pozn.: Skupina Plastic People Of The Universe se dala dohromady znovu v roce 1997. Její frontman Mejla Hlavsa o čtyři roky později podlehl zákeřné chorobě. 

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

Fotografie + video – ČT

Audio:

Půlnoc: „Studio – demo“ (1988, možná 1989)
Půlnoc: „Live“ (1989)
Půlnoc: „Live 30.3. 1989“ (1989)
Půlnoc: „Live NYC“ (1989)
„Sanitka pro Rumunsko“ (1989, EP-sampler, Globus, Půlnoc píseň „Podivná je podivná“, vyšlo 1990)
V seriálu BIGBÍT písně: „Přízraky“ (1989) a „Je to nebezpečný“ (1989)