Záře

Záře

(1983 – 1989) Hradec Králové

Když se v létě 1983 odchodem frontmana Dušana Kubce rozpadla hradecká novovlnná skupina Elektrickej šok, spojili se pozůstalí členové bandu s jinou hradeckou partou Masox a dali tak vzniknout zatím bezejmennému souboru, který si vzhledem k povolovačce zatím ponechal název druhé jmenované kapely. Ze „šoku“ přišli Petr Martínek (voc, g) a Ivan Záliš (bg, voc), z Masoxu zas Milan „Bob“ Novák (ks, voc) a Stanislav Pavel (g, voc). Zajímavým způsobem pak přišel nový ansámbl ke svému jménu. S. Pavel tak dlouho sháněl zkušebnu, až ji našel v Plotišti nad Labem v místní požární zbrojnici. S náčelníkem požárníků, panem Petrem se pak domluvil, že by pod nimi kapela mohla i hrát. Ten na to kývl – užší spolupráce s hasičským sborem byla tak navázána. A když se pak po několika zkouškách na jednu z nich přišel náčelník podívat a zjistil, že kapela je stále beze jména,  „zahleděl se kamsi do dálky a řekl: ´My jsme vaši zřizovatelé, tak proč by jste se nemohli jmenovat třeba… skupina Záře!´ Velký smích následoval – a název zůstal.“ (S. Pavel). Formace se tedy stala jednou z mála českých undergroundových kapel, které měly svého zřizovatele. 

Záře ve své tvorbě částečně vycházela z repertoáru Elektrickýho šoku (některé písně i převzala), ale kromě nové vlny přibyly i vlivy americké alternativy typu Pere Ubu či Residents, dále hnutí kapel Rock In Opposition a byl tu patrný i vliv Franka Zappy. O hudbu se starali hlavně Novák a Martínek a také Pavel. Co se týče verbální stránky – kapela vyrukovala s obvyklou androšskou výzbrojí, tedy depresivními a existenciálními texty, plnými „absurdit plebejců života“.

Svojí veřejnou předpremiéru si soubor odbyl jako trpěný host lokální hvězdy, skupiny Genese v březnu ´84 na zábavě v Sendražicích. Skutečná koncertní premiéra Záře byla vskutku netradiční. V té době už občas šlo udělat tzv. „veřejné přehrávky“, to znamená, že v sále neseděla jen přehrávková komise jako v 70. letech, ale na kapelu se mohli podívat i její příznivci. Ti ovšem pochopitelně neměli žádný poradní hlas, pouze povzbuzovali kapelu psychicky svojí pouhou přítomností. K něčemu podobnému došlo i v dubnu ´84 v hradeckém sále Střeláku, tzv. „Boudě“. Záři přišlo povzbudit kolem stovky fanoušků, krátké vstoupení mělo prý báječnou atmosféru.  Přehrávky sice neudělala (její sound zřejmě neodpovídal představám porotců o rockové hudbě – to už byla taková tradice) ale alespoň na přehrávkách získala hard&heavy bubeníka Oldřicha Ženatu.

Následuje absolutně ulítlá (ovšem skvěle vystihující dobu) historka o akci v Pilníkově u Trutnově (květen ´84), skvěle sugestivně popisovaná ve sleevenote k CD Záře odborníkem na východočeský underground Zdeňkem „Krepindlem“ Fikarem (zkráceno): „Standův spolužák Jirka Prokopec se potřeboval nechat vyloučit z SSM a osnoval nějaký malér. Pod záštitou sbližování požárnických sborů si Záři do Pilníkova pozval… Malý hospodský sálek zaplněn rejechtivou mládeží, stůl místních hasičů, šlo přece o družbu sborů. Několik zvláštních mužů v kožených bundách. Nikdo z Hradce netušil, že jde o dobře střeženou lokalitu poblíž chalupy Václava Havla. Zásah se ale žádný nekonal, bigbít se díky omšelosti putyky s obrovskými kamny a skladbě publika odehrál v těžké orwellovské atmosféře. Zatuchlost provinční totality. Krepindl s Alešem Perchem opouštěli obec nočním vlakem. V deštivé chmurné atmosféře se na zastávce přimotal jeden z koženáčů a vlezle vyzvídal. Na dotaz, jestli není estébák, překvapivě přitakal. Dvojice cestujících nevěřila, počala se chlámat, že to by jistě musel mít sebou pistoli a jala se jej dobírat a ještě více se popadat za břicha. Dotyčný však na podporu svého tvrzení osobní zbraň ihned ochotně vytáhl a předvedl. Spolužák Jirka byl nato ze svazu úspěšně vyloučen.“ Srpnovou akci v Lochenicích však již VB s pomocí StB rozehnala.

V únoru pětaosmdesátého se Záře opět pokusila neúspěšně o přehrávky. To už s kapelou začal mezitím bubnovat bývalý hráč Elektrickýho šoku Tomáš Suchánek. V té době také S. Pavel „zdědil“ po P. Martínkovi byt, což byl vlastně divadelní sklad kulis, nazvaný „Škvíra“. Do něj se pak pravidelně stahovala rozjařená  společnost a spříznění muzikanti po zavření „Hradu“ či jiných přilehlých putyk. V dubnu si kapela zahrála doma v HK, ve známém sálu Koruna, a v  létě ´85 proběhla první undergroundová akce v Hrádku u Nechanic, na níž se s formací rozloučil právě kytarista S. Pavel (odchod na vojnu), takže Záře dál  pokračovala ve čtyřech. Pak následovalo několik koncertů v roce 1986 (znovu Koruna v HK - o koncertu dokonce kladně referoval místní plátek Nové Hradecko, - Brozany, Hrádek U Nechanic No. 2, Březhrad) a výměna bubeníka – místo Suchánka od poloviny roku začal hrát Petr Štochl (ds, aut ds).

V letech 1986 a 1987  je ale znát, že aktivity Záře poněkud poklesly, přestože fungovala dál.

Do roku 1988 pak vstoupila Záře v osmičlenné sestavě: Milan „Bob“ Novák (ks, voc), Petr Martínek (voc, g), Stanislav Pavel (g, voc), Jiří Franc (ds), Jaroslav (nebo Petr?) Štochl (perc), Jiří „Voráč“ Valášek (bg), Roman „Bob“ Horák (sax, zároveň zároveň Houpací křesloHudební hluch) a Joska Vinař (tb, zároveň Houpací křeslo). Kapela se zúčastnila tradičních androšských akcí v Hrádku u Nechanic (No. 3 – květen a No. 4 – prosinec), se známými Z kopce pak v létě ´88 v hradeckém Střeláku odehrála jedno ze svých nejlepších vystoupení.

Začátkem roku 1989 si Záře zahrála na plese kulisáků, ale vnitřní rozpory pak vedly k odchodu kytaristy Stanislava Pavla, který ještě s basistou „Voráčem“ Valáškem založili první „zářiovou“ odnož s divadelním názvem Propadliště. Záře pak už vlastně absolvovala pouze dva koncerty s jednou humornou vložkou -  v létě odehrála koncert na akci v Kunčicích, poté konečně za fraškovité získala přehrávky .

Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):

Fotografie + video z koncertu v Chotěnicích (1989, vlastní L. „Zilvar“ Sokol).