(1987 - dodnes) Praha
Je to poněkud zapeklité. Kdys, v temných dobách roku 1986, vystupovala pár měsíců po Praze jakási skupina Lucie, jejíž novoromantické barvy hájili Robert Kodym (g, voc, ex-Prášek, zároveň Omnibus), Petr Chovanec, též známý jako P.B.CH. (bg, ex-Prášek, zároveň Omnibus), Tomáš Waschinger (ds, ex-Dejvickej nářez), Petr Franc (ks, ex-Faktor), a občas se na koncertech jako host objevil i klávesista Michal Dvořák (ex-Pant, v té době hrající v souboru ZOO). A zpěvákem v ní byl, světe zboř se, pozdější blonďatý enfant terrible Štaidlovy popové stáje Michal Penk.
Ve stejné době bubeník David Koller, působící jak v ZOO, tak v momentálně hodně do popu ponořeném Žentouru, zjistil, že díky vzrůstající popularitě kapely, by z této mohl odejít a založit si sám vlastní těleso, které by reflektovalo jeho hudební názory. Navíc se mu hudba Žentouru přestala jaksi "pozdávat". Ale vůbec nepočítal s tím, že by v něm zpíval, dokonce proběhlo pár sezení s jeho bývalým spoluhráčem ze souboru Jasná Páka, zpěvákem Vladimírem "Dádou" Albrechtem.
Obé pak na čas usnulo. P.B.CH. v říjnu 1986 a pár měsíců nato i Kodym vzali lano u Bossanovy, Dvořák se zatím realizoval v "kelťárně" ZOO. Koller dál bubnoval s Žentourem a také se objevoval právě v ZOO, kde dokonce odzpíval dvě písničky. A ty se líbily zas Robertu Kodymovi. Tehdy (v létě 1987) se členové již bývalé Lucie sešli v hospodě Na Žofíně s Kollerem a dohodli se na spolupráci s tím, že si kapela nechá svůj původní název. Koller se proti tomu postavil, ale byl přehlasován. Ve snaze využít popularity svého jména pak ale ostatní přesvědčil, aby se alespoň oficiálně nazývali David Koller & Lucie, což by mohlo daleko lépe působit na klubové dramaturgy ohledně pozvánek ke koncertování. Těchto hospodských sezení proběhlo ještě několik, a dokonce i několik zkoušek, ale stále jakoby se nic nedělo, krom toho, že místo Waschingera, který v říjnu musel narukovat, začal s Lucií bubnovat Tomáš Kapek.
V listopadu 87 si ale Kollera jako zpěváka všimli studioví "disco-kouzelníci", říkající si ORM, a nabídli mu odzpívat dvě písničky vyloženě popové provenience. Koller se nechtěl dostat do stejné situace, do jaké se dostal v Žentouru a tak nabídku odmítl. Nakonec byl ale přemluven a první strana singlu (který po průtazích nakonec vydal Supraphon), písnička "Pár fíglů" se stala hitem. Onen singl sice vyšel pod názvem Lucie, ale z kapely se na ní podílel jen Koller, všechno ostatní bylo dílem Ormů.
Nicméně Lucie jako skupina celý začátek roku 1988 poctivě zkoušela a v dubnu téhož roku si odbyla svoji premiéru jako předkapela Krausberry v klubu Na Chmelnici. Neznámý soubor totiž všude odmítli (ani Kollerovo jméno nepomohlo a singl zatím nebyl v prodeji), takže členové formace jsou dodnes dramaturgu Chmelnice Luboši Schmidtmajerovi vděční za to, že je vůbec nechal zahrát. Kapele trpící trémou se koncert příliš nevydařil, ale všichni její muzikanti se dodnes shodují, že právě tímto vystoupením byla skupina Lucie takříkajíc "počata". V samotném roce 1988 toho moc nenahrála (většinou po Praze, jednou v Plzni), přesto se o ní začalo mluvit a také začal bodovat již vydaný singl.
Formace, tehdy zkoušející v Mikulandské ulici, se na svých vystoupeních prezentovala více méně nevzrušivým kytarovým popem, který možná bezděky vycházel ze stylu již jmenovaného singlu. Tehdejší baskytarista Hudby Praha Jan I. Wünsch o jednom z koncertů Lucie napsal do Gramorevue (1988, zkráceno): "Stručně řečeno: myslím si, že David Koller je především bubeník a ne sólový zpěvák. Jistě, v písničkách se tu a tam objeví nápad, v kapele jsou i dobří hráči, ale celé mi to připadá jako lehký podvod, nebezpečně mířící do kalných vod našeho pseudobigbítu, kde jde spíš o populartitu za každou cenu, slušný výdělek a slastně přimhouřené oči mladých děvčátek…"
Lucie se prostě do hlav rockových fandů zapsala jako "ti veksláci v mrkváčích", a přitom někde v jejím skrytu zatím dřímal obrovský potenciál, který se ale vyjevil až v následující dekádě. David Koller v seriálu Bigbít konstatuje: "Lidi vždycky na Lucii koukali trochu skrz prsty, že hrajem pro holčičky a podobný modely. Ale za prvé - mě ženský vůbec nevadí a za další - za těma holkama začali chodit na koncerty i kluci a pak si třeba poslechli i ty písničky. A nakonec na nás chodila spousta lidí." V tomhle má Koller pravdu. Tam kde se to hemží lepými děvami je vzápětí i spousta nadržených sokolíků a vzájemným souzněním a společným prožíváním hudby je tak zaděláno na solidní posluchačskou základnu. Hudba musí být šlapavá, uvolněná, trochu přidrzlá, ale ne příliš tvrdá.
Onu počáteční popovost Lucie se snažili kompenzovat dva členové skupiny R. Kodym a P.B.CH. tím, že dali dohromady jednorázový (alespoň zpočátku) projekt pro dokument režiséra V. Kvasničky o českém punku. Tento projekt nazvali Wanastowi Vjecy, natočili s ním šest skladeb, stylově vycházejících z punku a hard core, ale koncertně se projevili do konce roku 1989 asi jen dvakrát.
Ale zpět k Lucii: po roce hraní a zkoušení přece jen kapela opustila ony ormovské vlivy a jemně přitvrdila (že by větry vanoucí směrem od "wanastowek"?), takže začala být přijatelná i pro čistě rockové fandy. Tehdy se ukázalo, že dvoje klávesy jsou zbytečné, takže se Petr Franc musel v srpnu 1988 poroučet (mezitím hrál v kapele Jižní pól). Navíc David Koller zjistil, že může zpívat i za bubny, což zapříčinilo odchod Tomáše Kapka. A tak soubor dostal nynější personální podobu: David Koller (voc, ds), Robert Kodym (lg, voc), P.B.CH. (bg), Michal Dvořák (ks).
Ambice Lucie byly vysoké, ale zároveň se jí nechtělo táhnout káru s tehdejším režimním popovým cirkusem. Tento trochu paranoidní postoj zcela otevřeně popisuje Robert Kodym v rozhovoru pro Rock & Pop (1998): "V tý době jsme byli stoprocentně popová kapela, chtěli jsme stoupat vzhůru a vytlačit ten třicet let starý pop, který tehdy plnil televizi a rádia, ale zároveň jsme do žádnýho z těch médií vlastně chodit nechtěli. Ono to všude smrdělo pěticípou hvězdou a my jsme odmítali někomu prolízat prdelí. Naštěstí David byl o nějakých pár let zkušenější než my a tyhle věci dokázal vždycky docela dobře ohlídat. My ostatní jsme byli podstatně zkaženější, takže by nám asi zas tak nevadilo být v kdejaký televizní estrádě."
V roce 1989 vydal Supraphon druhý singl s áčkem "Dotknu se ohně", kapela vyhrála soutěž Mladá píseň Gottwaldov a vítězná píseň "Troubit na trumpety by se nám líbilo" opět začala bodovat jako singlovka. A jen o chloupek Lucii uniklo vítězství na Bratislavské Lyře. Hostování Kollera za bubny legendárního Výběru, spousta koncertů, fámy a chýry, rock´n´rollové třeštění. Půda pro slavný a vítězný průjezd devadesátými roky byla připravena…
Lucie skvěle zvládla přechod z totality do počínajícího českého kapitalismu a stala se zdaleka nejúspěšnější rockovou kapelou u nás. Chytře napsané písničky, mix šarmu, rozevlátosti a jemného rebelantství, kvalitní management, mediální přitažlivost (Kodym a Koller sexysymboly) a skutečná profesionalita samotných hudebníků, tyto všechny aspekty rozhodly o tom, že až se jednou bude odpovídat na otázku komu v tuzemské populární hudbě patřila 90. léta, nezbude než říci - skupině Lucie.
Pozn.: David Koller se v letech 1988-90 stal zároveň bubeníkem ve znovu obnoveném souboru Blue Effect, ale činnost této kapely se definitivně uzavřela právě v roce 1990.
Co se zachovalo do roku 1989 (včetně):
- Fotografie + "Obrazohled" (1987, 8mm film Miloše Kabyla), TV klipy (většinou TKM, Pódium mladých, Klubparáda, Triangel): "Pár fíglů" (1988), "To jsem já" (1988), "To znám z filmu - New York City" (1988), "Klece" (1988), "V kolotoči dnů a nocí" (1988), "Troubit na trumpety by se nám líbilo" (1989), "Nech to stát" (1989), video z koncertu v Litochlebech (1989, vlastní Tomáš Procházka)
- Audio:
Lucie: SP (Supraphon) - "Pár fíglů"/"To jsem já" (1988), "Dotknu se ohně"/"Nech to
stát" (1989), "Troubit na trumpety by se nám líbilo" (1989)
- V seriálu BIGBÍT písně:
"Pár fíglů" (1988)
"To jsem já" (1988)
