Underground v Anglii, Evropě a Německu

Pink Floyd, zleva Nick Mason, Syd Barrett, David Gilmour, Roger Waters, Rick Wright, 1968

Anglický (londýnský) underground se od amerického lišil v jediné věci – skupiny zde takto označované se nesnažily být nějakými politickými pamfletisty (až na jednu výjimku), takže textová výplň jejich skladeb byla prosta satiry, sarkasmů a obscénností, spíše využívala poetiku surrealismu a dada s tématy sci-fi a fantasy. O co šlo ale hlavně - kapely se pouštěly do hledání nových zvuků, nových hudebních postupů.

Toto hledání vycházelo z atmosféry vrcholného období swingujícího Londýna v letech 1965 - 1967, kdy se britská metropole proměnila ve město mladých. Za jeden z kořenů zrodu undergroundové scény v hlavním městě se považuje čtení poezie v Royal Albert Hall v červnu 1965. Tehdy se na Ferlinghettiho, Ginsberga a Corsa přišlo podívat několik tisíc posluchačů. V centru intelektuálního dění stálo knihkupectví Indica a umělecká galerie v Mason´s Yard, přičemž někteří lidé z obou společenských středisek mladých byli napojeni na London Free School. To byla nezávislá instituce sídlící v Nothing Hillu, která se snažila poskytovat tzv. alternativní vzdělání komukoliv, kdo bude mít zájem. Vydržela sice jen něco přes rok, ale její vliv na londýnskou youth culture lze považovat za značný. Spoluprácí těchto intelektuálů s dalšími umělci vznikly od ledna 1966 akce, které byly zaštiťovány názvem „Spontaneous Underground“ a na nichž se propojovala rocková, folková a jazzová hudba s výtvarným uměním, divadlem a výstavami a prodejem nových módních oděvů. Tyto akce probíhaly v klubu Marquee a vystupovali na nich Donovan, Graham Bond Org., duo Poison Bellows, Soft Machine, Pink Floyd, AMM a další.

Dalším, kdo přispěl svou trochou do mlýna – a nebyla to trocha, ale přímo pytlů halda, byl rozhlasový DJ John Peel – v tom čase se stal moderátorskou ikonou řekněme alternativního rocku. Ještě v polovině 60.let zněl Anglií nekomerční rock pouze z pirátského hudebního Radia Carolina, které se nacházelo na stejnojmenné lodi v mezinárodních vodách. Ono a některá další (pochopitelně opět na lodích) začala ubírat posluchače veřejnoprávnímu radiu BBC. Tomu pak samotná vláda nařídila, ať vytvoří svou vlastní hudební stanici, orientující se na bigbít, by získala mladé posluchače zpět. Tak vzniklo pod patronací BBC londýnské Radio One a jeho hlavním hlasem se stal právě John Peel, jenž měl za sebou dýdžejskou zkušenost (a úspěch) v Americe a také pořad „The Parfumed Garden“, který jel z pirátského „lodního“ Radia London. Na „jedničce“ si Peel vymyslel pořad „Night Ride“, kde pouštěl jak americký, tak anglický underground. Později ho proslavily tzv. Peel Sessions, v nichž mu kapely donášely své horké novinky ještě na pásu ze studia, anebo mu zahrály naživo přímo ve vysílání.

V té době se snad každý mladý člověk, žijící v megapoli na Temži, chtěl nějak umělecky vyjádřit, realizovat. Navíc spousta lidí přijížděla z jiných měst i států západní Evropy nebo Ameriky. Proto byla metropole zavalena výtvarníky, sochaři, fotografy, amatérskými filmaři, básníky, prozaiky, scénáristy, herci, vzdělanci, módními návrháři, modelkami a samozřejmě muzikanty. Tak obrovská koncentrace umělců a jejich agentů a mecenášů se od té doby v Londýně už nikdy nevyskytla. Tento bláznivý mumraj samozřejmě doplňovaly happeningy, večírky, na nichž jely drogy, sex, prostě velmi nevázaný život. Přirozenými centry toho všeho se staly kluby Marquee a hlavně UFO (Underground Freak Out), kde to obvykle začínalo žít až po půlnoci. Londýnský underground měl i svůj časopis International Times, který vedl jeden ze šéfů klubu UFO John "Hoppy" Hopkins a podporoval třeba Paul McCartney. Náklad premiérového čísla byl rozprodán na podzim roku 1966 během obrovského večírku v opuštěném domě, zvaném Roundhouse - navštívilo ho přes dva a půl tisíce lidí a ku smažení hráli Pink Floyd a Soft Machine. O rok později IT doplnil psychedelicky pojatý Oz Magazine vydávaný Richardem Nevillem, v letech 1969-73 časopis Friends.

Vrcholným momentem londýnského undergroundu byla velká party „Technicolor Dream“, která se konala v dubnu 1967 v londýnském Alexandra Palace. Uspořádal ji šéf International Times J. Hopkins na podporu svého časopisu, neboť redakce byla přepadena a vyrabována policií a veškeré materiály i tisky zabaveny. Na Technicolor Dream přišel skoro každý, kdo v rocku a popu v Anglii něco znamenal. Plus asi ještě dalších 10 000 lidí. Celá akce, která trvala asi čtrnáct hodin a hrály na ní různé podzemní soubory (Pink Floyd, Soft Machine, Crazy World Of Arthur Brown, Alex Harvey), byla jedním obrovským halucinogenním tripem. Rozhlasový DJ John Peel později prohlásil, že do té doby nikdy neviděl tolik lidí sjetých LSD najednou. Inu, Woodstock se konal až za dva roky.

K dotvoření si obrázku uvolněného atma té doby je možné využít některých postřehů, které ve své knize Motörhead píše sám král fetu Lemmy Kilmister, v té době Hendrixův bedňák: „Celý náš tým bedňáků jel po celou dobu turné v LSD, ale práci jsme všichni odváděli na sto procent. Mimochodem, orgasmus při LSD je vynikající, opravdu neuvěřitelný, takže jsem si ho dopřával v hojné míře. Navíc v té době bylo LSD stále ještě legální a až do konce roku 1967 proti němu neexistoval žádný zákon. A co se týče marihuany, mohli jste se zapáleným jointem minout běžného policajta na obchůzce a on neměl potuchy, co to je. Kamarád jednou policajtovi řekl, že je to bylinná cigareta, a ten chlap tomu uvěřil. Celý Londýn byl tehdy šílený! Sjížděli jsme se, chodili jsme do parku mluvit se stromy a stromy někdy v té diskuzi vítězily!“

Největší hudební atrakcí uměleckého undergroundu byla skupina Pink Floyd, byť její členové tvrdili, že do jeho tvrdého jádra nepatří. Rozhodně se ale vezli na jeho náladové vlně. Kapela tehdy hrála v sestavě Syd Barrett (voc, g), Roger Waters (bg, voc), Rick Wright (ks) a Nick Mason (ds) a její ranná tvorba stála čistě na psychedelických vjemech umocněných halucinogeny a vizuálně velice působivými light shows. Background koncertů obstarávali lidé z Free School Sound-Light Workshop (manažéři Peter Jenner a Andrew King), kde také floydi často vystupovali – na kapelu se rozlívala záplava světel, za ní se promítaly diapozitivy a ulítlé filmy, vystupovaly tanečnice, vonělo kadidlo a muzika šla s hlasitostí nadoraz. Tato multimediální vystoupení probíhala v letech 1966-67 nejvíce právě v klubech Marquee, All Saints Hall a UFO a podle některých kritiků byla v té době zcela nepřekonatelná. Podle jiných kouzlo koncertů PF spočívalo zejména v podivných kompozicích neustále sjetého vedoucího kapely Syda Barretta i s jeho kytarovou nedokonalostí. Rozhodně ale floydi hráli tak netradičně, že pokud nekoncertovali před „svým publikem“, často se stávali terčem nenávistných kritik a přesných vrhů flaškou či zeleninovými výpěstky. Jak se tvrdí v dokumentu „Seven Ages Of Rock“, dílu druhém, Pink Floyd „definovali novou hudební odnož – psychedelický rock, rozšiřující duševní obzory. Byl to rock v Alenčině říši divů.“

Právě z tohoto ranného období pochází slavné singly „Arnold Layne“, „See Emily Play“ a nadčasové album „The Piper At The Gates Of Dawn“ (1967, skladby jako např. „Astronomy Domine“, „Lucifer Sam“, „Flaming“, „Interstellar Overdrive“, „Matilda Mother“). Jestli něco snese označení avantgardní rock, tak je to právě jmenované LP – podivně strukturované skladby, předtím neslyšené zvuky, surrealistické texty. V roce 1968 pak bláznivého Barretta, který se z mohutného požívaní LSD legitimně zcvokl, vystřídal kytarista a zpěvák David Gilmour. Careful With That Axe, Davide! Floydi s ním do konce sixties natočili další skvělé desky „A Saucerful Of Secrets“ (1967/1968, s hudební koláží „A Saucerful Of Secrets“ plus např. „Corporal Clegg“, „Remember A Day“, „See-Saw“, „Let There Be More Light“), napůl koncertní double „Ummagumma“ (1968, s novými skladbami „Sysyphus“, „Grantchester Meadows“, „The Narrow Way“, masakrózní verzí „Careful With That Axe, Eugene“, a tou muhou, co ji po několika pokusech nakonec trefí plácačka) nebo „Atom Heart Mother“ (1970, suita „Atom Heart Mother“,  dále např.„If“, „Summer ´68“). Skupina napsala i muziku k filmům jako byly např. „Committe“ (1968) či hippie movie Barbet Schroeder, nazvaný „More“ (1969, např. skladby „The Nile Song“, „Cymbaline“, „Crying Song“, „Green Is A Colour“) a částečně k Antonioniho  „Zabriskie Point“ (1969, mj. „Crumbling Land“, „Love Scene Version 6“).. O dalších pinkflojdích osudech se dočtete v kapitolách Art a progressive rock a Přehlídka veteránů.

Vyjetý Syd Barrett prakticky skončil, kyselina mu úplně rozvrátila osobnost. Když se to tak vezme, tak jako jediný z PF ji bral pravidelně – Waters, Wright a Mason si sice LSD také zkusili, ale pouze výjimečně, většinou popíjeli pivko. Zato Syd do toho spadl, a když si uvědomíme, jak velké dávky se tehdy používaly a jak byla droga silná (desetkrát víc než dnes), pak tu ani není nic k podivení. Barry Miles v knize „Pink Floyd 1964-1974“ cituje Nigela Gordona: „Všichni jsme chtěli dosáhnout do vyšších sfér, mysleli jsme, že by tuhle neuvěřitelnou drogu měl zkusit každý. Syd byl velmi upjatý a posedlý sám sebou, tak jsme si řekli, že to bude dobrý nápad. Zpětně mám za to, že nebyl na takový zážitek připraven, protože neměl tolik síly. Syd byl hodně jednoduchý člověk, který věci moc prožíval, než aby se s nimi vyrovnal.“ Barrett se pokusil o sólovou dráhu, ale stačil nahrát pouze dvě psychedelické desky – lepší „The Madcap Laughs“ (1969/1970, např. „Octopus“, „No Man´s Land“, „No Good Trying“, „Golden Hair“) a průměrnou „Barrett“ (1970, např. „Baby Lemonade“, „Gigolo Aunt“, „Waving My Arms In The Air“, „Rats“). Poté už se jeho kroky a hlavně mozek ubíraly zcela jiným časem a prostorem.

„Psychedelilo“ se ale i jinde. Např. čiré experimentátorství Soft Machine z Canterbury skončilo vyhoštěním vedoucího kapely, australského, básníka Daevida Allena (g) z Anglie. Skupina se v letech 1966-67 stala společně s Floydy základním souborem londýnského undergroundu, prominentně kupříkladu hrávala a chodila do klubu UFO. Vyšel také její první singl „Love Makes Sweet Music“/„Feelin´ Reelin´ Squeelin´“. Dobrou pozici si vybudovala i na kontinentu, zejména ve Francii - což se právě stalo osudným pro Allena, kterého nepustili zpět do Velké Británie. I zůstal tedy v zemi galského kohouta, kde si založil alternativní soubor Gong.  Soft Machine tak od podzimu sedmašedesátého reprezentovalo jen osiřelé trio Robert Wyatt (ds, ks, voc), Kevin Ayers (g, bg, voc) a Mike Ratledge (ks, fl). V tom čase předvádělo jakýsi kompozičně bohatý, psychedelický free rock s častými improvizacemi, možný předchůdce pozdějšího prog rocku. To je dobře slyšet na albu „Soft Machine“ (1968, např. skladby „ Why Am I So Short?“, „So Boot If At All“, „Save Yourself“, „We Did It Again“, „Joy Of A Toy“, „Why Are We Sleeping“), kde se objevuje ve dvou skladbách baskytarista Hugh Hopper.

V roce 1968 skupina absolvovala turné po severní Americe s nikým jiným než Jimi Hendrixem. Poučena, že bez kytary dobrý, ale s kytarou lepší, se po návratu domů posílila o kytaristu Andy Summerse (později The Police) a vyjela na další americké turné. Ovšem nějak to neklapalo, dost se to pohádalo, a nejdříve odešel Andy a vzápětí po něm Ayers. Na začátku devětašedesátého dal Hopper rozloženou kapelu zase dohromady a vystřídal chybějícího Ayerse, takže na poněkud zappovském albu „Volume Two“ (1969, songy „Pataphysical Introduction“, „Hibou Anemone And Bear“, „Dada Was Here“, „Pig“, „As Long As He Lies Perfectly Still““, „Dedicated To You But You Weren“) už hraje basu on. Vzápětí skupina postoupila ještě o krok dopředu a začala vytvářet hudbu, která se posléze stala jedním z kořenů jazz-rocku, viz. kvalitní double-album „Third“ (1970), obsahující čtyři téměř dvacetiminutové skladby: „Slightly All The Time“, „Facelift“, „Moon In June“, „Out-Bloody-Rageous“. Další osudy kapely si můžete přečíst v textu o jazz-rocku a fusion music.

Odšedší člen SM, kytarista, baskytarista a zpěvák Kevin Ayers se cítil být unaven a chtěl z rockového kolotoče odejít úplně, ale po domluvě Jimi Hendrixe nakonec pokračoval ve skládání a hraní. A držel se psychedelického experimentu i na své sólové dráze, byť jeho tvorba je poněkud nevyrovnaná. Měl v hlavě nacvakanou jak kmenovou kapelu (pomáhala mu písničky nahrát), tak třeba barrettovské floydy, nakonec sám kyselinový Syd (mimochodem jeho velkej kámoš) mu párkrát bouchnul do kytary na jednom jeho singlu. Ayers v letech 1968-70  vyplodil několik zajímavých skladeb, jako například „Religious Experience“, „The Lady Rachel“, „Girl On A Swing“, „Song For Insane Times“, „Eleanor´s Cake (Which Ate Her)“, „Rheinhardt And Geraldine“, „Shooting At The Moon“, „Lunatics Lament“ či „Butterfly Dance“, které se převážně objevily na elpíčkách „Joy Of A Toy“ (1969) a „Shooting At The Moon“ (1970), na němž si zahrál i mladičký Mike Oldfield.

Ayers, Wyatt a Hopper s bráchou Brianem začínali v první půli sixties canterburské kapele The Wilde Flowers, a v různých obdobích v ní působili třeba bří Richard a Dave Sinclairové, Pye Hastings, Richard Coughlan. Tito muzikanti posléze založili skupiny jako Soft Machine (viz výše) či Caravan (viz níže), a posléze se zhruba od začátku 70. let realizovali i v dalších projektech – většinou se jednalo o party produkující progresivní rock nebo jazz rock – a tomu celému se postupně začalo říkat Canterbury scene. Patřily sem kupříkladu kapely  Matching Mole, Egg, Hatfield And The North, National Health, Isotope, Gilgamesh, a publicisté do ní počítali třeba R.I.O. soubor Henry Cow, nebo francouzský Gong, jelikož ho založil „softmašiňákDaevid Allen.  

Naopak ulítlý blázen Arthur Brown, který velel happeningové formaci Crazy World Of Arthur Brown, byl právě tím chlapíkem, který se s věcmi příliš nemazal a nebral je vážně. Využíval teatrálně dramatického vokálního projevu a v jeho divadelním bigbítu měla hlavní slovo opět vizuální stránka - pyrotechnické efekty, fosforeskující obleky a obličejové masky (maskami vlastně předznamenal glamovou éru Alice Coopera a Kiss). Celé to prostě bylo psychedelicky ujeté a divoké. Na druhé straně je nutno podotknout, že Brown zpíval velmi dobře – způsob vokalizace kdy z civilního tenoru (barytonu) vyletí v křičené poloze do nadoblačných výšek, později využívali třeba Gillan z „párplů“ nebo Byron u „uriášů“. Samotná muzika „šíleného světa“ pak stála na klávesovém soundu Vincenta Cranea. Jediným albem, které po kapele zbylo, je eponymní deska z roku 1968, obsahující hit „Fire“ (dále např. „Prelude – Nightmare“, „Time/Confusion“, „Come And Buy“, plus covery „I Put A Spell On You“ od Screamin´ Jay Hawkinse a „I´ve Got Money“ od Jamese Browna). Pak došlo k určitým změnám v sestavě (přišel například mladý bubeník Carl Palmer), nicméně kapela se následně rozpadla na americkém turné v půli roku 1969. Crane s Palmerem založili Atomic Rooster, Brown nejdřív trochu experimentoval, ale poté vytvořil space rockovou skupinu Kingdom Come.

Když už jsme u bombastické pyrotechniky a velmi trhlého rocku, nemůžeme nezmínit ani partičku Bonzo Dog Doo-Dah Band (respektive od roku 1968 The Bonzo Dog Band), vedenou Vivem Stanshallem (voc, tp) a Neilem Innesem (voc, g, p). Orientovala se hlavně na parodické písně a bláznivý humor, přičemž se kámošila třeba s členy The Who, The Beatles nebo Monty Python´s Flying Circus. Kupříkladu P. McCartney ji pod jménem Apollo C. Vermouth produkoval její největší hit „I´m The Urban Spaceman“ (který nejspíš velmi pozorně poslouchali taliánští Oliver Onions). A hudba? Někde mezi Zappou, Beefheartem, Floydy a Beatles. Pokud jste dostatečně střelení, zkuste alba „The Doughnut At Granny´s Greenhouse“ (1968, např. skladby „Kama Sutra“, „Humanoid Boogie“, „Can Blue Men Sing The Whites?“, „Beautiful Zelda“, „Postcard“, v reedici např. ještě „Canynons Of Your Mind“), „Tadpoles“ (1969, kromě výše zmíněného největšího hitu mj. „Mr. Apollo“, „Hunting Tigers Out There In ´Indiah´“, v reedici ještě např. „Readymades“) nebo „nejnormálnější“ LP „Keynsham“ (1969, např. „The Bride Stripped Bare By ´Bachelors´“, „What Do You Do?“, „I Want To Be With You“, „You Done My Brain In“, „Quiet Talks & Summer Walks“). Z pozdějších songů je možné uvést třeba „Fresh Wound“ či „Don´t Get Me Wrong“.

V roce 1970, kdy se BDD-DB rozešel, založil Neill Innes společně s ex-basákem Bonzos, Dennisem Cowanem partičku The World. Po té zbyly singlovka „Angelina“, a jediné, výborné, nápady a stylem takřka beatlesovské album „Lucky Planet“ (1970, např. „Things I Could Have Said“, „Godzilla´s“ Return“, „Not The First Time“, „9-5 Pollution Blues“, „Sail Away“). Byla to možná Innesova přípravka na „broučí“ parodickou skupinu The Rutles. Mezitím hudebně spolupracoval i se slavnou humoristickou skupinou Monty Python. Za tři roky po vydání „šťastné planety“ bohužel zemřel nadějný basák Dennis Cowan…

Ideologií hippies byla prodchnuta tvorba kapely The Move, která kombinovala agresivitu The Who, melodičnost Beatles a do soundu vnášela i prvky soulu. Občas používala i smyčcových nástrojů, což se ji stalo hudebně osudným (viz níže). Vedl ji multiinstrumentalista Roy Wood (voc, g, ks, fl, sax) a důležitými hudebníky v ní byli ještě Bev Bevan (ds, voc) a Carl Wayne (voc, g). Hodně se střídali baskytaristé (postupně Ace Kefford, Trevor Burton, Rick Price, Richard Tandy). Skupina se uvedla jedním z vůbec prvních hardrockových singlů vůbec: „Night Of Fear“ (1966), později se chytlo i SP „I Can Hear The Grass Grow“, (1967). Následně natočila jemně psychedelické debutní album „The Move“, (1968, hity „Fire Brigade“, „Flowers In The Rain“, dále např. „Yellow Rainbow“, „/Here We Go Round/ The Lemon Tree“, „The Girl Outside“) a postupně na jejím kontě přibylo i několik singlových hitů jako „Wild Tiger Woman“ a zejména „Blackberry Way“ (to je ta s tou nápodobou bondovského motivu), pak nějaké songy z épéčka jako třeba covery „Stephanie Knows Who“, pův. od Love, nebo „Sunshine Help Me“, pův. od Spooky Tooth.

The Move byli známi i svými netradičními koncertními shows (rozbíjení televize na pódiu od nich převzali pankáči cca o deset let později). Po singlovém období ještě skupina natočila dobré, creamovsky tvrdé desky jako „Shazam“(1969/1970, např. „Hello Suzie“, „Cherry Blossom Clinic Revisited“, „Beautiful Daughter“ plus covery - „Fields Of People“, pův od Ars Nova, a tin-pan-alleyovský „Don´t Make My Baby Blue“ z repert. Frankieho Laineho), a „Looking On“ (1970, např. „Brontosaurus“, „Looking On“, „Turkish Tram Conductor Blues“, „When Alice Comes Back To The Moon“, „Feel Too Good“, v reedici ještě „Something“ či „Lightnin´ Never Strikes Twice“). Když v roce 1970 vedle Wooda a Bev Bevana (ds) začal v kapele působit ještě Jeff Lynne (voc, g, ks, bg), a neoficiálně i Richard Tandy (bg, ks), zároveň tím byl de facto utvořen základ nového tělesa, které po roce dostalo název Electric Light Orchestra. A smyčci doslova přetékalo. Posledními hity Move jsou pak písničky „Message From The Country“ a „California Man“.

K hippiesovskému psychedelickému rocku se hlásili britští Blossom Toes, kteří v devětašedesátém navštívili Československo. Vedli je zpěváci a kytaristé Brian Godding a Jim Cregan. Zkuste desku „We Are Ever So Clean“ (1967, např. „Look At Me I´m You“, „Mister Watchmaker“, „Love Is“, „I Will Bring You This“, „I´ll Be Late For Tea“), o níž se tvrdí, že je určitým předstupněm k pozdějšímu prog-rocku. Druhé album je naopak hodně hardrockové - má název „If Only For A Moment“ (1969) a obsahuje mj. skladby „Peace Loving Man“, „Kiss Of Confusion“, „Listen To The Silence“, „Indian Summer“. Kapela se rozešla v sedmdesátém - Godding se posléze zúčastnil bigbandového projektu Centipede, na čas se objevil u Magmy, pak doprovázel Kevina Coyneho, Cregan hrál v triu Stud, zhruba rok ve Family, pak se Stevem Harleyem & Cockney Rebel, až zakotvil u Roda Stewarta. Pokud si někdo vskutku se sloní pamětí ještě dnes vzpomene na londýnskou, raně hardrockovou kapelu Andromeda, nejspíš se mu vybaví její vedoucí, zpěvák a kytarista John Du Cann. Po skupině zůstala spousta nahraných písní, ale oficiálně natočila pouze jeden singl („Go Your Way“/„Keep Out ´Cos I´m Dying“, 1969) a  jediné album „Andromeda“ (1969, např. „Too Old“, „Day Of The Change“, „Turns To Dust“, „Reason“, „I Can Stop The Sun“). V roce 1970 Du Cann posílil Craneovou kapelu Atomic Rooster

Skupina Edgar Broughton Band pocházela se středoanglického Warwicku a původně hrála na způsob Animals nebo Yardbirds normální rhythm & blues (mj. song „Waterloo Man“). Po přestěhování do Londýna, v době kdy ji tvořili bří Edgar (voc, g) a Steve (ds) Broughtonovi plus Arthur Grant (bg, voc) se z ní stala hendrixovsky tvrdá  (stále dost bluesová), psychedelická parta a možná nejdokonalejší zosobnění filosofie hippies – pořádala free koncerty, hrála na dobročinných akcích, v textech se to hemžilo acidem, protiválečnými tématy a free výchovou Dr. Spocka. Edgar měl navíc ve svém beefheartovském hlase zabudovánu ošatku výsměchu, ironie a sarkasmů. Přestože to souboru mnohem lépe šlapalo živě - deska „Keep Them Freaks A Rollin´“, natočená live ve studiích Abbey Road (1969, např. „Smokestack Lightning“, „Dropout Boogie“, „American Boy Soldier“) - je možné doporučit třeba studiová alba „Wasa Wasa“ (1969, např. skladby „Death Of An Electric Citizen“, „Why Can´t Somebody Love Me?“, „Neptune“, „Evil“, „Love In The Rain“) nebo alternativní „Sing Brother Sing“ (1970, např. „Medley: The Moth/People/Peter“, „Momma´s Reward /Keep Them Freaks A Rollin´/“, „Psychopath“), SP „Up Yours“ a dále také malou desku s fugsovským coverem o vymýtání démonů z Pentagonu „Out Demons Out“, či další singlové cover koláže jako „Apache Drops Out“ a „Freedom“ (všechno 1970). S určitými přestávkami a změnami v sestavě broughtonovci pokračovali také v následující dekádě.

V londýnské skupině The Gun byl hlavní figurou zpěvák, obratný kytarista a skladatel Adrian Gurvitz (ten s endžílou), dále v ní působil jeho bratr Paul Gurvitz (bg, voc, ten co vypadal jako Porthos) a na bicí hrál Louie Farrell (ten co byl sympa). Hudebně se mládenci pohybovali mezi tvrdým psychedelickým bigbítem a něčím, čemu se za pár let začalo říkat art rock. Pochopitelně, že hrávali v klubu UFO stejně jako flojdi, Soft Machine nebo Arthur Brown, tudíž byli i součástí scény, jíž se říkalo underground. Zahájili singlem „Light On The Wall“ (1967), ale jejich dodnes nejslavnějším hitem (a oblíbenou coverovou položkou českých tancovačkových souborů zač. 70. let) je písnička „Race With The Devil“ z prvního výborného alba „Gun“ (1968, ještě např. „Sunshine“, „Yellow Cab Man“, „Rat Race“, „Sad Saga Of The Boy And The Bee“). Po dobré, ale neúspěšné desce „Gun Sight“ (1969, např. „Angeline“, „Dreams And Screams“, „Long Hair Wildman“, „Head In The Clouds“ plus desperátská „Lady Link Part l, ll“) to však bratkovia Gurvitzovci zabalili. Později dali dohromady hardrockové trio Three Men Army. The Gun jsou dodnes jednou z nejvíce nedoceněných kapel rockové historie. 

Co se týče britské psychedelie, snad je možné ještě zmínit skupinu z Canterbury zvanou Caravan. V té v prvním období (1968-71) působili Pye Hastings (voc, g), bratranci David (ks) a Richard (voc, bg) Sinclairovi a Richard Coughlan (ds), včetně toho, že s ní, co stálý host, hrál Pyeův starší brácha Jimmy Hastings (fl, sax). Caravan se v podstatě vezli na tehdejší náladové LSD-vlně, která později vyvrcholila rozsáhlými art-rockovými kompozicemi. Totéž ostatně ve své tvorbě činily i ostatní kapely tzv. canterburské scény, jako třeba Soft Machine, Camel nebo Egg a později Hatfield And The North: vždy tam byl příklon ke komplikovanější rockové muzice. Určitý ohlas ve své době dobyla LP „Caravan“ (1968, hit „Place Of My Own“, dále např. „Ride“, „Cecil Rons“, „Love Song With Flute“, „Where But For Caravan Would I“), „If I Could Do It All Over Again, I´d Do It All Over You“ (1970, např. „And I Wish I Were Stoned / Don´t Worry“, „As I Feel I Die“, „Can´t Be Long Now / Francoise / For Richard / Warlock“, „Limits , v reedici ještě „Why?“) a „In The Land Of Grey And Pink“ (1970/1971, např. „In The Land Of Grey And Pink“, „Winter Wine“, „Golf Girl“ plus suita „Nine Feet Underground“). O tom, co se s kapelou dělo v 70. letech, si můžete přečíst v textu art rock, progressive rock – hlavní představitelé. 

A když už tu probíráme hippiesovské kapely, pojďme na okamžik opustit Londýn a vrhněme se na skok do Evropy, nejlépe do Holandska. Stejně jako Caravan  se přimkli později k progresivnímu (hard) rocku také Golden Earring, které už někdy v roce 1961 založili tehdy 13-letý George Kooymans (g, voc) a tehdy 15-letý  Rinus Gerritsen (bg, ks). Zpočátku se snažili o jakousi kombinaci beatlesovského soundu s rhythm & blues a la Small Faces – to je znát i debutovém LP „Just Earrings“ (1965, např. „Nobody But You“, „I Am A Fool“, „No Need To Worry“). Už na začátku šestašedesátého ještě coby teenageři bodovali v domácí hitparádě singlem „That Day“, a vzápětí písní „If You Leave Me“. O rok později měli úspěšné singly jako „Sound Of The Screaming Day“ a „Together We Live, Together We Love“, a natočili kvalitní LP „Winter-Harvest“ (1967, např. „Another Man In Town“, „In My House“, „Happy And Young Together“, „There Will Be A Tomorrow“ plus masakrózní „You´ve Got The Intention To Hurt Me“).

S příchodem nového člena Barry Haye (voc, fl, rg) se to už začalo přelívat do čisté psychedelie – viz LP „Miracle Mirror“ (1968, např. „Circus Will Be In Town In Time“, „Crystal Heaven“, „I´ve Just Lost Somebody“, „Born A Second Time“, „Gipsy Rhapsody“). Zároveň se s bubble-gumovým popěvkem „Dong-Dong-Di-Ki-Di-Gi-Dong“ stali jedničkou v holandské hitparádě. Na druhé straně zkuste výborné dvojalbum „On The Double“, na němž skladby začínají býti tvrdší (1969, např. „Just A Little Bit Of Peace In My Heart“, „Murdock 9-6182“, „Songs On A Devil´s Servant“, „Remember My Friend“, „Judy“, „The Grand Piano“) nebo „Eight Miles High“, na němž zase rostou do délky (1969, např. „Landing“, „One Huge Road“, „Everyday´s Torture“, plus 19minutová cover-verze „Eight Miles Hight“, pův. od The Byrds).

V Holandsku vznikli také pop-rockoví psychedelici Shocking Blue. Vycházeli vyloženě ze soundu Jefferson Airplane, však byla také zpěvačka SB Mariska Veres hlasově i vizuálně Grace Slickové podobná. Do svého soundu kapela navíc ještě vmontovávala orientální prvky, o což se staral kytarista, sitárista, vokalista a hlavní skladatel Robbie van Leeuwen. V nejsilnějším období v kapele působili ještě Klaasje van der Wal (bg) a Cor van der Beek (ds). V roce 1967 ještě bez Marisky natočila „šokující modrá“ svůj první singl „Love Is In The Air“, ale nejlépe se ji dařilo až se zpěvačkou za mikrofonem v letech 1968-71. Tehdy  mj. vystřelila na hvězdný vrchol hitovku „Venus“ a natočila slušnou desku „At Home“ (1969, např. „Love Buzz“, „Boll Weevil“, „Acka Raga“, „Love Machine“, v reedici ještě  „Long And Lonesome Road“). následovalo LP „Scorpio´s Dance“ (1970, např. „Alaska Country“, „Daemon Lover“, „I Love Voodoo Music“, „Water Boy“, plus instrumentálka „Scorpio´s Dance“) a připomněl bych ještě „Third Album“ (1971, např. „Shocking You“, „Velvet Heaven“, „The Bird Of Paradise“, „I´ll Follow The Sun“, v reedici ještě „Is This A Dream“) a z dalších známých písní tohoto období uveďme třeba Send Me A Postcard“, „Never Marry A Railroad Man“, „Hot Sand“. V sedmdesátých letech zájem o formaci pomalu opadával. 

Psychedelický sound Jefferson Airplane byl vlastní i dánské skupině Savage Rose, v níž vřískala jak ochraptělé děcko Annisette Hansen, a v jejímž čele stáli klávesoví bratři Thomas a Anders Koppelovi. Zkuste třeba desky „Savage Rose“ (1968, např. „A Girl I Knew“, „Open Air Shop“, „You´ll Be Alright“, „Your Sign/My Sign“), „In The Plain“ (1968, mj. „The Sheperd And Sally“, „Ride My Mountain“, „Evening´s Chid“, „I´m Walking Through The Door“, „A Trail In Our Native Town“) nebo „Travelin´“ (1969, např. „I´m Satisfied Mr. Captain“, „Sailing Away“, „The Castle“).Ve švédské kapele Mecki Mark Men se vše motalo okolo zpěváka, klávesisty a skladatele Meckiho Bodemarka. Jednalo se o vyložený underground – na klávesách založený psychedelický rhythm&blues s náběhy do jazz-rocku a improvizace. Blízké Zappovým Mothers. Zkuste SP „Midnight Land“/„Love Your Life“ (1967), a LP „Mecki Mark Men“ (1967, mj. „Sweet Movin´“, „Love Feelings“, „I Got It“, „Get Up“) či „Running In The Summer Night“ (1969, např. suita „The Life Cycle“ s částmi “Born“/„Different Directions“/„Being Is More Than Life“, dále např. „Help Me Somebody“, „Sweet Swede Girls“, „Future On The Road“). Pozn.: kapela si s hostující zpěvačkou Anki Lindqvist zahrála na 2. Československém Beat Festivalu v roce 1968.

Ale zpět pod Big Ben.

Kdybyste slyšeli londýnské Status Quo koncem sixties, asi byste nevěřili svým uším. Provozovali totiž jasně psychedelický pop-rock do nějž se vešel flojdí „piper“ stejně jako Bee Gees. V sestavě Francis Rossi (lg, voc), Rick Parfitt (g, voc), Alan Lancaster (bg), John Coghlan (ds) a Roy Lynes (ks) se tak představili na albech „Picturesque Matchsticktable Messages From The Status Quo“ (1968, hit „Picture Of Matchstick Men“, dále např. „Elizabeth Dreams“, „Technicoulour Dreams“, „When My Mind Is Not Live“, „Black Veils Of Melancholy“) a „Spare Parts“ (1969, např. „Mr. Mind Detector“, „Antique Angelica“, „So Ends Another Life“). Náznak budoucího soundu se pak objevil na průměrné trojce „Ma Kelly´s Greasy Spoon“ (1970, např. „Need Your Love“, „Shy Fly“, „Is It Really Me/Gotta Go“, „Spinning Wheel Blues“). A pak už to bylo boogie again, again, again and again…

Nyní zabočme kousek vedle Londýna. Vše podstatné okolo originální leicesterské skupiny Family stálo zejména na divoké pódiové prezentaci a roztřeseném, nepříjemně mečivém hlasu frontmana Rogera „Chappo“ Chapmana. V kapele působili i John „Charlie“ Whitney (g, sitar, ks – hlavní skladatel) nebo Rick Grech (bg, voc), který později hrál s ClaptonemBlind Faith. Ale vraťme se k frontmanovi: pódiovou  prezentaci nemožno, však frontmanův voice ano lze ověřiti kupříkladu na deskách „Music In A Doll´s House“ (1968, např. „The Chase“, „See Through Windows“, „Me My Friend“, „Hey Mr.Policeman“), „Family Entertainment“ (1969, např. „The Weaver´s Answer“, „Hung Up Down“ „Observations From A Hill“, „Second Generation Woman“, „Face In The Cloud“), „Song For Me“ (1969-70, např. „Love Is Sleeper“, „Some Poor Soul“, „A Song For Me“, „Wheels“) a „Anyway“ (1970, např. „Good News Bad News“, „Willow Tree“, „Strange Band“, „Part Of The Load“, v americkém vydání plus singl „In My Own Time“).  Bylo to psychedelické, popově barokní, občas ničivě tvrdé, umělecké, undergroundové a mnohdy velmi podivné. Kapela byla též známa svým nezřízeným způsobem života (sex, drugs & rock´n´roll – ale kdo tehdy ne, že?).

A za underground byla zpočátku považována i parta ex-člena Spencer Davis Group, zpěváka Steve Winwooda (voc, ks, g, bg), v níž dále působili Dave Mason (g, voc), Jim Capaldi (ds, voc) a Chris Wood (fl, sax). Zvolila si „dopravní“ název Traffic, proslula fúzí rocku, soulu, jazzu a britského folklóru a přitom zde byl stejně jako u Move cítit velký vliv liverpoolských brouků. No, rozhodně stejně jako Harrison chlapci z „dopravy“ používali indický nástroj sitár. Velkým plusem byl i fakt, že mladíček Winwood zpíval jako rodilý černoch. Své první skladby (SP a debutové LP) napsali v opuštěném venkovském domku. Svoji dráhu Traffic zahájili úspěšnými singly „Paper Sun“ a „Hole In My Shoe“ plus filmovou písničkou „Here We Go Round The Mulberry Bush“. A kvalitním debutovým albem „Mr. Fantasy“ (1967, songy např. „No Face, No Name And No Number“, „Dear Mr. Fantasy“, „Coloured Rain“, „Heaven Is In Your Mind“).

Už po jeho vydání ovšem začaly vnitřní třenice - Mason začal laborovat s odchodem z kapely, neboť chtěl dělat něco trochu jiného. Na chvilku skutečně odešel, ale pak se zase vrátil – tehdy vzniklo druhé výborné elpí „Traffic“ (1968, skladby „Feelin´ Alright“, „Vagabond Virgin“, „Cryin´ To Be Heart“, „Pearly Queen“, „/Roamin´ Thro´ The Gloamin´ With/ 40.000 Headman“). Po třetí, napůl živé a již nikoli tak dobře přijaté desce „Last Exit“  (1968-69, např. „Medicated Goo“, „Just For You“, „Shanghai Noodle Factory“) se kapela na čas rozešla. Mason se (s Capaldim za bubny) pustil na sólovou dráhu, Winwood  se dal do holportu s Claptonem  a založili krátkodechou Blind Faith  a Wood hrál pár měsíců s Bakerovou  partou Air Force. Pauza pro kmenovou kapelu ale trvala asi jen rok: do další dekády už jednotliví muzikanti vstoupili společně a znovu pod markou Traffic .

Černošskými vokály disponovaly i jednoznačně bílé maňuchy Mike Harrison (voc, ks) a Američan Gary Wright (voc, ks) z vynikající britské skupiny Spooky Tooth. Tudíž ani neudiví, že ve svém progresivním soundu míchala prvky gospelu, soulu, ale i hard rocku a elektroniky. Oba vokalisté navíc (nejspíš jako první mezi bílými zpěváky) zkoušeli vyzpívat takovou tu černošskou fistuli, což se jim s úspěchem dařilo. Nejlepšími alby jsou hned ta první dvě „It´s All About“ (1968, se songy „Sunshine Help Me“, „It´s All About A Roundabout“, „Love Really Changed Me“, „Forget It I Got It“ a covery, „Society´s Child“, pův. od Janis Ian, a „Tobacco Road“, pův. od Johna D. Loudermilka) a zejména „Spooky Two“ (1969, např. „Feelin´ Bad“, „Evil Woman“, „Lost In My Dream“, „That Was Only Yesterday“, „Better By You, Better Than Me“). Poté na čas odešel Wright (spolupracoval mj. s George Harrisonem a Harry Nilssonem) a tedy už bez něj bylo natočeno průměrné album plné coverů „The Last Puff“ (1970, např. „The Last Puff“  plus ty covery  „I Am The Walrus“, pův. od Beatles„The Wrong Time“, pův. od Ringmakera, „Son Of Your Father“, pův. od Eltona Johna), přičemž po něm následoval rozchod. Nicméně uvidíte, že se „strašlivým zubem” budeme v 70. letech ještě operovat.

Jestliže jsme si řekli o Caravan jakožto předchůdcích art rocku, pojďme si představit některé další skupiny, které svým soundem předznamenávali křížení rocku s vážnou hudbou (tzv. classical rock).

Za určité proroky stylu bychom mohli jmenovat třeba birminghamské Moody Blues s jejich patetickými skladbami, podpořenými mellotronovými i živými symfoňáky. Do nich pak hudebníci pěli též patetické surrealistické texty, nezřídka oslavující LSD tripy (takové to „cestování vesmírem“, „hlasy z oblohy“, „kosmické vědomí“, „vize Ráje“, „absolutní láska“, „Timothy Leary“ a jiné propriety lidí, sjíždějících se acidem). Na svou dobu by to jistě znělo naprosto novátorsky, kdyby ovšem s něčím podobným nepřišli o nějaký ten čásek dřív – Beatles. Ale i tak patří Moody Blues medaile za určitou tvrdohlavost a neochvějnost, že se své vytýčené linie drželi stále dál. Kdežto brouci už mezitím zkoumali jiné hudební lodyhy. V „náladovém blues“ se vyskytovali samí multiinstrumentalisté, ovládající několik nástrojů najednou – v nejlepším období jmenovitě Justin David Hayward (voc, g, ac g, ks), Ray Thomas (voc, fl, sax), John Lodge (bg, g, voc), Mike Pinder (ks, voc) a Graeme Edge (ds, voc).

MB v celkem krátkém čase dvou let nahráli několik úspěšných desek: „Days Of Future Passed“, která obsahovala jejich největší hit „Nights In White Satin“ (1967, dále např. „Dawn: Dawn Is A Feeling“, „The Afternoon: Forever Afternoon/Tuesday/“, „Evening“, „Lunch Break: Peak Our“, „Twilight Time“), potom „In Search Of The Lost Chord“ (1968, např. „Ride My See-Saw“, „The Actor“, „Om“, „Voices In The Sky“, „House Of Four Doors“, „Legend Of A Mind“), „On The Treshold Of A Dream“ (1969, např. „Lovely To See You“, „Have You Heard?“, „The Voyage“, „So Deep Within You“, „Never Comes The Day“, „Lazy Day“) a „To Our Children´s Children´s Children“ (1969, např. „Watching And Waiting“, „Out And In“, „Gypsy“, „Higher And Higher“, „Eyes Of A Child – Part I & II“). A se stejným zvukem kapela vstoupila i do 70.let.

Smyčce používala i krátkodechá skupina Thunderclap Newman, takto projekt, který si vymyslel a zprodukoval Pete TownshendThe Who a hlavní roli v něm hrál zpěvák a skladatel John „Speedy“ Keen. Dnes už je známa pouze jedna singlovka, veleúspěšná písnička „Something In The Air“, pocházející z jediného alba, který kapela natočila, „Hollywood Dream“ (1969, dále např. „Accidents“, „The Reason“, „Wild Country“). Ve stejné době se po Londýně potuloval blonďatý mladík, vystupující pod pseudonymem David Bowie. Fascinoval ho šílený životní příběh Syda Barretta, líbily se mu i jeho psychedelické písničky, které psal pro floydy. Samotný David měl zatím za sebou podprůměrnou folk-rockovou desku a snažil se nějakým způsobem prosadit, což se mu nakonec podařilo. Ve známost vešel díky dalšímu albu „David Bowie“, které bylo v pozdější reedici nazváno podle svého největšího hitu „Space Oddity“ (1969, dále např. „Unwashed And Somewhat Slightly Dazed“, „Cygnet Committee“, „An Occasional Dream“). Bowie se pak na začátku 70.let proslavil pódiovou rolí vesmířana Ziggyho Stardusta – o tom ale již v kapitole věnované glam rocku.

S určitou opatrností bych sem zařadil londýnské Procol Harum. Ty vedl zpívající klávesista Gary Brooker a v kapele působil určitý čas i výborný kytarista Robin Trower, oba bývalí hráči beat-grupy The Paramounts. S tou hrál původně i bicman B. J. Wilson, ale již nikoliv další členové PH klávesista a zpěvák Matthew Fischer a baskytarista Dave Knights. A s kapelou spolupracoval také textař Keith Reid.  Ve svém soundu „harumovci“ opět využívali postupů klasické hudby s výrazným zvukem kláves (později symfonickým) a kytary, základ ale tvořily pomalé rhythm & blues a soul.  Co se týče začátku, ten byl bombastický - nelze nezmínit jejich první (a nejslavnější) singlový hit „A Whiter Shade Of Pale“, další SP „Homburg“ a debutové album „Procol Harum“ (1967, dále např. „Something Following Me“, „Kaleidoscope“, „Repent Walpurgis“ „Conquistador“). U dvojky „Shine On Brightly“ byla kritika nejednoznačná, ale deska obsahuje dlouhou suitu „In Held Twas In I“, jakousi předzvěst budoucího art rocku (1968, dále např. „Quite Rightly So“, „Shine On Brightly“). Zato následující LP „A Salty Dog“ bylo přijímáno velmi příznivě (1969, hit „A Salty Dog“, dále např. „Too Much Between Us“, „Crucifiction Lane“, „All This And More“, „The Devil Came From Kansas“, „Pilgrim´s Progress“). Kapela pak s podobným soundem, ale již ve změněné sestavě vstoupila i do sedmé dekády. 

Z londýnského undergroundu se vynořila i skupina The Nice, vedená klávesovým maniakem Keithem Emersonem. V kapele působili ještě Keith „Lee“ Jackson (bg, voc), Brian "Blinky" Davison (ds) a zpočátku také David O´List (g, bvoc), který po prvním albu odešel. Tato formace už se zcela jasně orientovala na vážnou hudbu, kterou interpretovala v rockových úpravách. V některých skladbách se snažila i o propojení rocku a jazzu. Debutovala v roce 1967 albem „The Thoughts Of Emerlist Davjack“ (např. „Rondo“, „Bonnie K“, „Flower King Of Flies“, „The Thoughts Of Emerlist Davjacks“ a v reedici ještě cover „America“, pův. od Leonarda Bernsteina), její nejznámější deskou je „Nice“ (1969, např. „Azrael Revisited“, „Diary Of An Empty Day“, „Rondo 69“ plus cover „Hang On To A Dream“, pův. od Tima Hardina). Zvláštní pozornost si zaslouží také 20minutová kompozice „Ars Longa Vita Brevis“ (1968), coby předzvěst věcí budoucích, tzn. větší komplikovanosti rocku a tím pádem také vyššími nároky na ucho posluchačovo. The Nice jsou prakticky prvním představitelem classical rocku – to je slyšet hlavně na živé desce společně se symfoňákem „Five Bridges“ (1970, suita „the Five Bridges Suite“ dále např. cover „Pathetique“ od P.I. Čajkovského). Z živých alb je doporučováno LP „Elegy“ (1969/1971). Po rozpadu The Nice založil klávesista Keith Emerson slavné trio Emerson, Lake & Palmer a baskytarista a zpěvák Lee Jackson zase svojí kapelu Jackson Heights

Jednou z nejobskurnějších záležitostí té doby byla skupina malajsijského tablisty Sama Gopala, nazvaná prostě Sam Gopal. Hlavním autorem, zpěvákem a kytaristou v ní byl Ian „Lemmy“ Kilmister, pozdější hráč Hawkwind a duch Motörhead - byste čučeli, jaký měl tehdy čisťoučký něžný hlas. Však také používal pseudonym Ian Willis. Jednalo se o čistou psychedelii (občas vzdáleně podobnou Doors) s orientální rytmikou. Zbylo pouze album „Escalator“ (1968, např. „You´re Alone Now“, „Dark Lord“, „Sky Is Burning“, „Cold Embrace“, „Escalator“). Jak již bylo naznačeno, Lemmy se cca o rok a půl později objevil ve space-rockových Hawkwind. V stejné době v londýnském podzemí působila skupina říkající si Third Ear Band, spojující psychedelický rock s gotickou a vážnou hudbou a také s hudbou orientální. Její zakladatel, freejazzový perkusista a bubeník Glen Sweeney stylu říkal „electric acid raga“. Lze vyslechnout najmě na LP „Alchemy“ (1969, např. „Ghetto Raga“, „Egyptain Book Of The Dead“). Později se TEB orientoval spíše na moderní artificiální hudbu, o čemž svědčí soundtrackové album „Music For Macbeth“ (1972, mj. „Inverness: Macbeth´s Return“, „Fleance“, „Gong To Bed-Blind Man´s Buff-…“) pro film Romana Polanského. V lodýnském hudebním undergroundu se pohybovala i mezinárodní kapela Quintessence, založena australským zpěvákem a flétnistou Raja Ramem v nottinghillské hippie komuně v Londýně. Jednalo se o fúzi rocku, jazzu a orientální hudby, což lze slyšet na deskách „In Blissful Company“ (1969, např. „Pearl And Bird“, „Manco Capac“, „Notting Hill Gate“) a „Quintessence“ (1970, např. „High On Mt. Kailash“, „Prisms“, „Maha Mantra“). Jejich tvorba byla přece jenom posluchačsky přístupnější než třeba u Third Ear Bandu. Hare Krsna!

Vedle floydů a Soft Machine byl nejdůležitějším výronem této scény soubor Yes, zejména s ohledem na to, co znamenal pro 70. léta. Skupinu dali dohromady v polovině roku 1968 zpěvák Jon Anderson a baskytarista Chris Squire. Dalšími členy se stali Bill Bruford (ds), Tony Kaye (ks) a Peter Banks (g). Prvotním záměrem bylo sloučit instrumentální ekvilibristiku a komplikovaný sound The Nice s přebohatými vokálními aranžmá a la Vanilla Fudge. Tedy - alespoň tak vypadá hudba souboru na debutu, lapidárně nazvaném „Yes“ (1969, např. „Beyond And Before“, „Lookin´ Around“, „Harold Land“, plus cover „Every Little Thing“ pův. od Beatles). Ta pravá ořechová doba ale pro kapelu nastala – jak bylo naznačeno – až v následující dekádě, kdy se stala téměř synonymem pro poněkud rozporuplný rockový směr, jemuž se začalo říkat art rock. Hlavní text o Yes naleznete tedy právě tam.

Yes měl v budoucnu vstoupit kytarista a zpěvák Steve Howe: ve druhé půli sixties ovšem zatím drhnul kejtru v londýnském, přísně psychedelickém souboru Tomorrow (předtím The In Crowd), ve kterém zpíval a hrál rytmickou kytaru jistý Keith West. Po kapele zbylo jediné album „Tomorrow“ (1967/1968, např. „My White Bicycle“ – song později převzali Nazareth – dále „Revolution“, „The Incredible Journey Of Timothy Chase“, „Hallucinations“, plus cover „Strawberry Fields Forever“, původně od The Beatles). Po rozpadu „zítřka“ jeho další člen Twink (ds) přešel k Pretty Things a pak k Pink Fairies. Zpěvák a kytarista Keith West měl sólové ambice ještě za existence kapely, kdy měl hit v kousku „Excerpt From A Teenage Opera“, a byl mu vydán singl „On A Saturday“ – na obou skladbách hrál i Steve Howe, Ten posléze hledal fleka v podstatě kdekoliv, až byl nakonec vybrán výše zmíněnými Yes, a stal se jejich oporou.

V devětašedesátém byla sestavena doprovodná kapela pro turné Johna Walkera z Walker Brothers, přičemž ji tvořili „Flash“ Gordon Smith (voc, g, bg), Brian Chatton (voc, ks), Ronnie Caryl (bg, 12-s g, voc) a Phil Collins (voc, ds). Po turné si hudebníci řekli, že by to mohli zkusit sami a vytvořili band zvaný Hickory. Následně narazili na skladatelské duo Ken Howard-Alan Blaikley, které vytvářelo koncepční desku, a hledalo soubor, který by ji nahrál. Mládenci se tedy přejmenovali na Flaming Youth a ono LP, hudebně někde na pomezí art a classical rocku (s využitím prvků církevní hudby), textově hledící v hluboký vesmír, natočili. Dostalo název „Ark 2“ (1969, např. „Earthglow“, „Guide Me, Orion“, „From Now On /Immortal Invisible/“, Changes“, „Space Child“). Bohužel „planoucí mládí“ plálo jen krátce. Po uvedeném vesmírném albu (které se moc neprodávalo) byl natočen ještě singl „Man, Woman And Child“ (1970), a poté se hráči rozutekli. Chatton působil u Jackson Heights, a Collins s Carylem nastoupili u Genesis (chytil se ale jen první jmenovaný).  

S art-rockem byly později spojovány samozřejmě další kapely, které vznikly v tomto čase experimentování. Genesis z hrabství Surrey, vedení Tony Banksem (ks) a Peterem Gabrielem (voc), se představili průměrným albem, ovlivněným zvukem Moody Blues, které dostalo název „From Genesis To Revelation“ (1969, např. „Where The Sour Turns To Sweet“, „Fireside Song“, „Silent Sun“). Mnohem lépe již zněla dvojka „Trespass“ s hitem „The Knife“ (1970, dále např. „Dusk“, „Stagnation“). Po ní do kapely přišel kytarista Steve Hackett, který předtím hrál v průměrné  prog partě Quiet World (LP „The Road“, 1970, např. „First Light“, „Star“). A také samozřejmě Phil Collins (ds, voc, ex-Flaming Youth). Manchesterští Van Der Graaf Generator zpěváka a multiinstrumentalisty Petera Hammilla se uvedli dobrou deskou „Aerosol Grey Machine“ (1969, např. „Afterwards“, „Running Back“, „Octopus“, „Necromancer“). Svůj debut (a nutno říci že docela slušný) v devětašedesátém natočila také velšská psychedelická skupina Man zpěváka a kytaristy Mickey Jonese. Jmenovalo se „Revelation“ a obsahovalo songy jako např. „Sudden Life“, „Puella Puella“, „Empty Room“, „Don´t Just Stand There“.

Klávesista, kytarista a zpěvák Ken Hensley hrál ve druhé polovině sixties v kapele The Gods, která mastila psychedelický bigbít melodického charakteru, a mimo jiné se v ní v určitých obdobích objevili například Mick Taylor (g), John Glascock (bg, voc), Greg Lake (bg) nebo Lee Kerslake (ds). Zbyly po ní singlové písně jako „Come On Down Down To My Boat Baby“, „„Baby´s Rich“, „Somewhere In Street“, Real Love Guaranteed“ a průměrné LP „Genesis“ (1968, např. „I Never Know“, „Misleading Colours“, „Candles Getting Shorter“, „Towards The Skies“, „Looking Glass“). Ona pak pokračovala dál, ale většina muzikantů zároveň působila jinde – například Hensley s Kerslakem a Glascockem v hardrocku zvaném Toe Fat. A jelikož nešlo smluvně sedět na dvou židlích, trojice pod přezdívkami, a s dalšími muzikanty vydala LP „Orgasm“ (1970, např. „Climax You - Tried To Take It All“, „You Must Come With Me“, „The First Time“ „Scattering Seeds“), ovšem nikoliv jako The Gods, ale pod krycím názvem Head Machine.

Kytarista Robert Fripp se nejprve realizoval ve skupině Giles Giles & Fripp, s Michaelem Gilesem (ds, voc) a Peterm Gilesem (bg, voc). Společně natočili desku „Cheerful Insanity Of Giles Giles & Fripp“, nesoucí se v oparu psychedelického rocku s jazzovými názvuky (1968, např. „North Meadow“, „Thursday Morning“, „How Do They Know“, „Suite No. 1“). Tak nějak ale už bylo zaděláno na zrod budoucích hvězd progresivního rocku King Crimson (Robert Fripp – lg, Michael Giles – ds, Greg Lake /ex-The Gods/ – voc, bg, Ian McDonald  - ks, fl, voc). Ti se představili fantastickým albem „In The Court Of The Crimson King“ (1969, skladby „21st Century Schizoid Man“, „Epitaph“, „In The Court Of The Crimson King“). Pomiňme fakt, že v následujícím roce odešel Lake a s Carlem Palmerem a Keith Emersonem založili – co jiného, že? – trio Emerson, Lake & Palmer. Spíše bych uvedl velice krátkodobý projekt dalších uprchlíků, Iana McDonalda a Michaela Gilese, lakonicky pojmenovaný McDonald & Giles. Zbylo po něm stejnojmenné průměrné album „McDonald & Giles“ (1970, např. „Flight Of The Ibis“, „Tomorrow´s People – The Children Of Today“, plus suita „Birdman“). 

Nyní bych chtěl uvést ještě jednu důležitou desku, která ovlivnila Beatles, Byrds i Dylana a rozhodně přispěla k mnoha psychedelickým večírkům s travkou a hašišem v hippiesovském centru na Haight-Ashbury. Jednalo se o album indických rag, které natočili tři umělci – Shivkumar Sharma (hraje na cimbál zvaný santoor), Brijbushan Kabra (hraje na kytaru jako na sitar) a Hariprasad Chaurasia (hraje na flétnu bansuri). Jmenovalo se „Call Of The Valley“ a vzniklo v roce 1967 (obsahuje např. skladby „Rag Piloo“, „Bhoop Ghara-Dadra“, „Rag Des“). Velmi povznášející záležitost. Nu, a když jsme řekli A, nelze jinak než zmínit také B.

Velké úcty u hippies a zmíněných umělců (najmě u George Harrisona, který ho nazval „kmotrem world music“) se těšil indický hráč na sitar Ravi Shankar. Jakousi učebnicí sitarové hry je pak album „The Sounds Of India“ (1968) obsahující čtyři rágy (mj. „Dádrá“, „Sandhi-Bhairavi“). Shankar se zúčastnil i festivalů v Monterey a Woodstocku, taktéž Koncertu pro Bangladéš (rága „Bangla Dhun“) a stal se nejznámějším vyslancem indické hudby v západním světě.

A nyní něco úplně jiného - pojďme do Germanie.

Německý underground (Brity též nazývaný nepříliš zdvořile kraut rock) jel těžce v psychedelii a představovaly ho avantgardní skupiny jako třeba kölnský Can, hlučící svým elektronicky expresivním soundem (používajícím i prvky světového folklóru), o němž se říká, že byl předobrazem pozdějšího anglického postpunku. V kapele v té době působili Irmin Schmidt (ks), Holger Czukay (bg), Michael Karoli (g), Jaki Liebezeit ds) a Malcolm Mooney (voc, harm). Z konce šedesátých let pak pochází album „Monster Movie“ (1969, např. „Mary, Mary So Contrary“, „Yoo Doo Right“, „Outside My Door“). Patří sem určitě i první období západoberlínského tria Tangerine Dream, které vedl Edgar Froese (ks, g, 12-s g, tapes), a na bicí hrál pozdější samostatně působící klávesista Klaus Schulze. Sound TD z konce šedesátých let je pak možno slyšet na LP „Electronic Meditation“ (1969/1970, např. „Ashes To Ashes“, „Journey Through A Burning Brain“, „Genesis“) a vězte, že taková „cesta skrz hořící mozek“ opravdu není něco, co byste chtěli zažít.

Do třetice všeho germánského a psychedelického jsou zde Amon Düül ll, jakýsi průnik Velvetů a Floydů, předchůdci elektronického hypnotického „kraut-rocku“ skupin typu Kraftwerk. Původ mají v mnichovské, politicko-umělecké hippie-komuně, jejíž kapelu Amon Düül vedli bratří Ulrich „Uli“ Leopold (bg, g, voc) a Peter Leopold (ds), a ozdobou v ní byla modelka Uschi Obermaier, chrastící na rumba-koule. Peter poté s dalšími muzikanty vytvořil „serióznější“ skupinu Amon Düül II, kde v první sestavě mj. působili Chris Karrer (vln, 12-s g, sax, voc), John Weinzierl (g, 12-s g, bg, voc), Falk Rogner (ks) a zpěvačka Renate Knaup. A také Christian Borchard (vib, ks), jenž později založil kapelu Embryo. Jediným albovým zářezem Amon Düül II ze sixties je LP „Phallus Dei“ (1969, 20minutová skladba „Phallus Dei“, dále „Kanaan“, „Luzifers Ghilom“, „Dem Guten, Schönen, Wahren“, „Henriette Krötenschwans“). Nu, a pak je tu v rámci německého undergroundu ještě samozřejmě seskupení Faust, které ovšem svojí existencí patří už do sedmdesátých let. O všech těchto německých kapelách je možno si přečíst v kapitolách Rock impresionismus a Kraut rock.