Úvod » Články

„Šedesátá léta byla geniální v tom, že co bylo znamenité, bylo zároveň i nejpopulárnější.“ Vojtěch Lindaur

Šedesátá léta sehrála ve vývoji rocku (a potažmo celé pop music) asi tu nejdůležitější úlohu. Právě tato dekáda určila jakými směry a cestami se bude dále ubírat. Navíc mu jeho rozvoj usnadnila onou souběžnou explozí uměleckých experimentů v dalších druzích umění (výtvarno a design, fotografie, literatura, film, divadlo a happeningy), novými osvobozujícími pravidly ve světě módy a samozřejmě také svojí ekonomickou přízní.

Ale to nebylo všechno – dala mu pocítit prchavé chvilky naděje (J.F. Kennedy), tragédii i velikost dějinných okamžiků (smrt J. F. Kennedyho a M. L. Kinga, Československo 1968, Apollo na Měsíci), dala mu revoluční nepokoje (pařížské studentské bouře 1968, obsazování universit a protiválečné demonstrace v Americe), dala mnohým jeho fanouškům falešného spasitele (Mao Ce-tung), dala mu nahlédnout do jiných světů a vesmírů (psychedelické drogy), dala mu své krále (Beatles), dala mu svého nepřítele (válku ve Vietnamu) a v polovině svého věku mu povila i jeho děti (hippies). Bylo to také po dlouhém čase (možná od neolitu) první období, které dalo lidem okusit prchavých chvil svobody a jejich následné zakódování. Bylo to období, jež zbořilo všechna dosud známá pravidla a konvence - v sexu, oblékání a hlavně v myšlení. Bylo to období emancipace žen, které už nechtěly jen stát u plotny a čekat, kdy se z práce vrátí unavený a hladový manžel. Bylo to období, které dosud jasně nalinkovaný život předchozí generace zavrhlo a pod nepsaným heslem „Now“ ustanovilo nový prožitek bytí jako bohatě strukturované koláže. Bylo to období, které mladým lidem ve větší míře než kdykoli předtím poskytlo možnost vyššího vzdělání. A bylo to období, které dosavadní ospalou vážnost života probudilo humorem. Souhrn všech těchto okolností, setkání, činností, pocitů, vjemů - kdy prostě stačilo být ve správný čas na správném místě a dělat ty správné věci - se pak hluboce zapsal do dějin historie. Na ono desetiletí, které pro rockovou hudbu trvalo vlastně jen sedm let (1963 – 1970) a jež se dnes už stalo mýtem, i když ho nazýváme jen obecným pojmem „(golden) sixties“, se pravděpodobně už nikdy nezapomene. Ať už se o to západní konzervativci snaží jakkoliv.

Přitom vše nebylo tak růžové. Volnomyšlenkáři, svobodně uvažující lidé, kreativní tvůrci a experimentátoři museli o svá díla a názory tvrdě bojovat. Do světa vpadli náhle, přestože některé varovné signály byly z jejich strany vyslány už během padesátých let (beatnici, vznik rock´n´rollu, pop art). Tehdy je ale většinová americká společnost nebrala příliš na vědomí, neboť se věnovala hlavně hromadění majetku a nakupování přesně v duchu tehdejšího „amerického snu“. Rozdělená Evropa si zase prožívala svojí studenou válku: Západ místo umění a zábavy zajímali spíše tajní agenti, politika a možnosti, jak se znova postavit na nohy - zde k tomu stejně jako v Americe napomáhala poválečná konjunktura. Nu, a střed a východ Evropy trpěl pod totalitním bolševickým jhem – buď budoval jasné zítřky, anebo seděl ve kriminálu za to, že je nebuduje.

Když však přišla následující dekáda a vše, co se dříve považovalo jen za výkřik undergroundu, náhle zaútočilo silou leteckého náletu, konzervativní společnost obou kontinentů znejistěla. Najednou byla vhozena do nové doby, aniž by se jí do ní nějak moc chtělo. Pustila se tedy znovu do boje – proti všemu novému, co v šedesátých letech přicházelo. Jenomže tvrdě narazila, neboť ji došlo, že proti ní stojí armáda s níž nepočítala – armáda jejích vlastních dětí. Poválečný baby-boom totiž přinesl v 60. letech masivní explozi mládí; celosvětově přibylo velké množství lidí mezi 15-25 léty. A tak není divu, že právě v tom čase vznikla poprvé v dějinách skutečná a opravdová „youth culture“, za níž stáli a kterou vytvářeli mladí lidé. Filosof Gilles Lipovetsky k tomu napsal ve své knize L´empire de l´éphémere – Říše pomíjivosti: „Rozkvět kultury mládí v průběhu padesátých a šedesátých let urychlil obecné šíření hédonistických hodnot a dal nárokům jedince novou podobu. Ujímá se tak kultura, která se chlubí nonkonformismem a vyznává hodnoty individuálního vyjádření, uvolňování smluvních svazků, humoru a volné spontaneity.“

Historik Tony Judt se ve své knize Postwar - Poválečná Evropa snaží nejen potvrdit výše napsané, ale také zdůvodnit proč k tomu došlo a hlavně proč k tomu došlo tak rychle: „Každá přicházející generace vnímá svět jako něco nového. Generace šedesátých let viděla svět jako nový a mladý. Většina generací mladých lidí v dějinách vstupovala do světa plného starších lidí, kteří zaujímali významná postavení a představovali vzor. Mládež v polovině 60.let se ovšem octla v odlišné situaci. Kulturní ekosystém se vyvíjel mnohem rychleji než v minulosti. Příkop, který odděloval obrovské zástupy příslušníků zhýčkalé, sebejisté a kulturně autonomní mladé generace vyrůstající v dostatku od neobvykle nepočetné, znejistělé, krizí a válkou těžce poznamenané generace jejich rodičů, byl mnohem širší než běžná mezigenerační bariéra. A právě přinejmenším mnoha mladým lidem to muselo připadat tak, že se narodili do společnosti, jež se proměňuje - co se týče hodnot, stylu, pravidel - sice neochotně, ale jim přímo před očima a podle jejich vůle. Populární hudba, filmy, televizní programy, všechny tyto oblasti byly plné mladých lidí, a stále víc se k nim obracely jako ke svému publiku a zákazníkům. V roce 1965 existovaly rozhlasové a televizní programy, časopisy, obchody, rozličné typy zboží a celá komerční odvětví, které tu byly výlučně pro mladé a závisely na jejich přízni." Starší generace tak či onak prostě musela přijmout daný stav věcí, a v tomto mladém světě se nějak začít orientovat, jinak by se postupně ocitala v čím dál větší izolaci.

A tak nastal čas revolty. Ve všem a zejména – v myšlení. A následky této revolty neseme prakticky podnes.

Radikální přerod v myslích obyčejných lidí západních společenství trval přibližně deset let (cca 1963 - 1973). Toto období vtisklo světu nový myšlenkový manuál, který byl podstatný pro většinu lidských idejí, tužeb, přání, rozhodnutí a činností od sedmdesátých let až do období millenia (a částečně až dodneška). Právě ve výše zmíněném desetiletí došlo k tomu, že se obecné normy chování jedince (včetně volnosti svobodně nakládat se svým vzhledem) v západní civilizaci za posledních třicet let prakticky nemění. Je jasné, že revoluční étos sixties rychle vyprchal, některé nápady a téze se ukázaly jako nesmysly a pouhé iluze (volná láska, svoboda individua, svět bez peněz) a kupříkladu osmá dekáda se svým nástupem neoliberalismu stala se jejich pravým opakem. A je samozřejmé, že dochází k určitému vývoji i v některých součástech těchto „šedesátkových“ norem a výdobytků (zesílení materialistického individualismu, větší role médií a reklamy, drtivý nástup televize a zábavy vůbec), včetně boje proti nim. Přesto onen základní manuál zůstává konstantní.

Stručně shrnuto: „šedesátky“ byly radostné, převratné ale zároveň nelehké, občas velmi divoké časy.

Pohled na sixties se dodnes liší, i když po pravdě řečeno, liší se hlavně podle toho, pod praporcem jakého světonázoru k nim přistupujeme. Jak píše Ian Mac Donald ve své knize „Revolution In The Head“ (Revoluce v hlavě), (zkráceno): „Šedesátá léta… se stala ideologickým bojištěm, o němž žádná shoda nepanuje. Je v nich spatřováno mnohé – od základu moderní svobody po prvotní příčinu současného chaosu. Tento bezstarostný věk – během nějž se nic neskrývalo a byly odhazovány opatrnost a zdrženlivost – se stal nejtajemnějším obdobím našeho století, mytologizovanou fatou morganou protimluvů: zmizelým desetiletím.“

A jak se do sixties vstoupil rock? Z muziky padesátých let sám pro sebe vydestiloval to nejlepší, navíc dodal nové nápady, nové technologie, nový design interpretů a přesně v duchu doby nový názorový podtext. Výsledný mix pak použil k jednomu z největších hudebních a potažmo kulturních ataků, jaký kdy moderní civilizace zažila. Podstatně rozšířil hranice masové kultury tím, že do ní implantoval dříve tabuizované prvky. Postupně proměnil ostatní starší hudební žánry jako jazz, folk, country, ale třeba i hudbu divadel nebo filmovou muziku. Jeho stopy se začaly objevovat ve folklóru, osvojil si elektroniku, stal se běžnou výbavou etnické hudby. Od šedesátých let až podnes ovlivňuje prakticky všechno, co se týká umění, zábavy a módy, i když už mu taky trochu dochází dech. Ale tehdy byl učiněnou štikou v rybníce. Rock se prostě k sixties hodil jako klíč k zámku, jako jack k elektrické kytaře, a zapadl do nich s tak vzrušující extází jako do sebe zapadnou dva milenci při milostném aktu. On skutečně vytvořil svět opravdových legend a mýtů a samozřejmě také velké množství trvalých hodnot, které opředeny těmito legendami, pak dál žily svým vlastním životem.

Řev a první orgasmy hysterických dívek při koncertech Beatles, chuligánství a průšvihy Rolling Stones, stovky na třísky rozmlácených kytar Pete Towshenda z The Who, syrové riffy modů Kinks a Yardbirds, černé hlasy bílých ostrovních zpěváků Burdona, Winwooda a Van Morrisona, sexuální, drogové a chlastací orgie frontmana Doors Jima Morrisona či zpěvačky Janis Joplin (tohle sice dělali všichni, ale Jim a Janis jsou z nich díky své brzké smrti nejslavnější), zvláštní a angažované texty zatoulaných básníků Boba Dylana a Joan Baezové, folk-rockové písničky The Byrds a Simona & Garfunkela, harmonické vícehlasy Beach Boys, Mamas And Papas a C,S,N & Y, psychedelická shows Jefferson Airplane a Grateful Dead, vesmírná magie elektrické kytary Jimiho Hendrixe, zvukové experimenty Pink Floyd a Franka Zappy, antiidolismus Velvet Underground, divadelní funk mocného Jamese Browna, procítěné soulové songy Otise Reddinga a Arethy Franklin, vykopávání bluesových kořenů Johnem Mayallem, Miles-Davisovy snahy o propojení jazzu a rocku, a na konci dekády hlukový masakr, s nímž přišli Cream a Led Zeppelin – to všechno k 60. létům patří.

Stejně jako k nim patří válka ve Vietnamu, pálení povoláváků do armády, hořící černošská ghetta, móda ulice, swingující Londýn, elektrická kytara, filmy A Hard Day´s Night a Help, britské TV-pořady Top Of The Pops a Ready Steady Go!, moderátorka Cathy McGowan, britští mods, butiky na Carnaby Street, pop artové hadry, herečka Julie Christie, Andy Warhol, beatnicks, autostop, New York, Allen Ginsberg, buddhismus, dlouhá hára, neandertal look, Jean Paul Belmondo, filmová nouvelle vague v čele s Godardem a Truffautem, Alain Delon, amsterdamští provos, galerista Robert Fraser, fotograf David Bailey, modelka Jean Shrimpton, herečka Catherine Deneuve, film Planeta opic, boxer Cassius Clay,výtvarník Victor Vasarely, op art a kinetismus, minisukně Mary Quantové, bílé kozačky, hubená modelka Twiggy, Pierre Brice aka Vinnetou, nahota a pornofilmy, Hugh Hefner a jeho Playboy, návrat kulatých brýlí, antikoncepční pilulky a volný sex, Conneryho James Bond, Amíci na Měsíci, Star Trek, výchova Dr. Spocka, nástup džínové kultury, muzikál Hair, módní návrháři Cardin a Courregés, Ford Mustang v Bullitovi, komik Peter Sellers, město Tanger, psychedelické drogy najmě LSD, Timmy Leary, vizuální anarchie a light-shows, , tzv. „nová levice“, aktivista Abbie Hoffman, Černí panteři a Stokely Carmichael, Malcolm X, marihuanový básník John Sinclair, Barbarella, 2001: Vesmírná odyssea, cestovní ruch, spisovatelé Kurt Vonnegut a Ken Kesey, knihy Franze Kafky, studentské bouře v Paříži, Joe Dassin a jeho Les Champs Élysées, pražské jaro, Addams Family, filosofie Herberta Marcuseho a Ericha Fromma, BB a CC neboli Bardotka a Cardinálka, umakart, Born Free Rogera Williamse, Je t´aime Jane Birkin a Serge Gainsbourga, Mauriatova verze Love Is Blue, nafukovací sedačky, hudební časopis Melody Maker, Piti Piti Pa, Rio de Janeiro a Girl From Ipanema, Saint Tropez včetně Do You Do You Do You Saint Tropez, satanismus, vrah Charles Manson, Altamont, Hells Angels, žurnalista Hunter S. Thompson, Easy Rider, Peter Fonda a Dennis Hopper, festivaly Monterey a Woodstock, kytky a korále, San Francisco, tarot a okultní nauky, hnutí za občanská práva, film Tenkrát na Západě, hippies a jejich heslo „make love not war“, Maharishi Mahesh Yogi, etno-oděvy, hinduismus, marihuana, John Coltrane, tranzistorové rádio, Tolkienův Pán prstenů, film Blow-Up, fotograf a redaktor John „Hoppy“ Hopkins, časopis International Times, londýnský klub UFO, italské miniskútry, sandále kristusky, videokazeta, TV-reklama na značkové výrobky, Sto roků samoty, Che Guevara, euro-maoismus, John & Yoko, fotbalista George Best, Monty Pythoni, oblíbený vůz Volkswagen „brouk“, batikovaná trička, páskový magnetofon, kazeťák Phillips, satelitní vysílání atd.

To všechno pomáhalo vytvářet nový životní styl anebo bylo jeho přímým důsledkem. Nastala doba nového zvuku, nového designu, nových mód, došlo (jak již bylo naznačeno) ke zrodu prvního opravdového kultu mládí. Polly Powellová a Lucy Peelová píší v knize „50´s 60´s Style“: „V šedesátých letech byla ustanovena a uznána osobitá kultura mládeže. V průběhu desetiletí nastalo zpochybňování hodnot a z toho plynoucí napadání dosavadních názorů na sex, náboženství a politiku začalo nabývat konkrétní podoby. Frustrace a obzvlášť neuspokojené potřeby teenagerů a rebelů padesátých let našly své ventily, které byly nejviditelnější v hudbě a módě té doby. Mladí lidé už nemohli být klasifikování jako děti nebo nedospělí dospělí; měli naprosto odlišnou stupnici hodnot a požadavků a navíc měli své vlastní ´bohy´, aby to dokázali.“

Svůj svérázný názor na šedesátá léta vtipně předkládá v magazínu Reflex (2004) i bohémský básník John Giorno: „No prostě, hodně lidí to dělalo s hodně lidma. To bylo na šedesátých letech úžasný. Já jsem ten fenomén studoval v knihách: celé dvacáté století je zahlceno schováváním, tajným šukáním, svázaným konceptem rodiny a sňatku a tak dále – šedesátá léta byla tudíž naprosto unikátní. To nebylo jen v New Yorku, lidi přece šoustali i v Paříži, v Berlíně, v celém západním světě. Vím proč se to stalo. Nešlo jen o sexualitu – bylo to intelektuální a politické osvobození. V padesátých letech byli v Americe všichni bohatí, díky tomu jsme my, jejich děti, mohli získat v šedesátých letech vzdělání – a do toho drogy. Teď si to spojte: vaši rodiče maj´ peníze, takže máte svobodu, vaše mysl je perfektně připravena udělat si vlastní názor, a drogy. Exploze kultury a sexuality.“

Byla to prostě léta změn. A rock ve všech těchto změnách hrál buď první housle anebo je aspoň svoji hudbou podbarvoval.