Stalo se také samozřejmostí, že přestože měly obě složky bolševické policie – „veřejná bezpečnost“ a StB – v třeskutých letech 1988-89 dost starostí s různými protirežimními aktivitami (tzn. demonstracemi, peticemi, či vznikem nových občanských iniciativ – týkalo se hlavně Prahy), vždy si našly čas zasáhnout na nějakém podzemním rockovém koncertě. Takže jak generačně starší undergroundové máničky, tak i punkeři, dostávali kapky v podobě perlustrací, pokut, různých předvolání k výslechům, kriminálů i doporučením k pobytu na psychiatrii, prakticky až do listopadu 1989. Tento kolektivní „stav ohrožení“, vyplývající z odlišného životního stylu než ostatní „zbytková“ a konzumní společnost, byl asi jedinou věcí, co obě subkultury (underground a punk) spojovalo, ale na druhé straně byl natolik silný a vize společného nepřítele tak zřetelná a nepochybná, že máničky i punkeři spolu dokázali docela dost dobře vycházet. Proto také punkové kapely hrávaly často na androšských podzemních akcích, a na punkových koncertech bylo zase vidět mnoho vlasatých undergrounďáků.
Stejné osudy měli členové obou subskupin i ve svém vyhýbání se dvouleté vojenské službě, jakožto základnímu zlu, útočícímu na mladého, svobodně uvažujícího člověka té doby. Takže většinou zde převládala snaha získat tzv. „papíry na hlavu“, což znamenalo jediné - dostat od psychiatra potvrzení „neschopen vojenské služby“ a mít tak nárok na tzv. „modrou knížku“. Sice to zahrnovalo občasný pobyt v psychiatrických léčebnách, ale to vůbec nevadilo. Dva roky vojny, ono nejprostší „zákonné“ omezení svobody, se stalo pro Moc tím nejúčinnějším nástrojem ke zpacifikování všech volnomyšlenkářů a rebelů, neboť vytvářelo hodně prostoru k tomu, vytvořit z nich opět poslušné roboty, zařaditelné k obecnému průměru stádní společnosti. Naopak v blázinci byla možnost potkat se se skutečně inteligentními lidmi – dobrovolně i nuceně internovanými intelektuály z různých oborů lidské činnosti – s filosofy, básníky, spisovateli, ekology.
Celkem jednoznačně vyhraněný vztah měli punks vůči některým ostatním subskupinám mládeže. O tzv. „diskomládež“ se prakticky nezajímali, připadala jim směšná, blazeovaná, nehodná jakéhokoli komentáře (přesto existuje spousta punkových skladeb, které se tímto tématem zabývají). Zato se hodně naváželi do tuzemských „metalíků“, tedy hlavně do těch HM kapel, které jim svým tichým partnerstvím se SSM a dalšími orgány bolševických struktur („my vám zajistíme zřizovatele, a vy, když nebudete dělat problémy, budete moci hrát“), připadaly tak trochu jako kolaboranti. Vadila jim jejich skrčenost, patolízalství a snaha zahrát za každou cenu (účast na různých festivalech politické písně atd.). Také se popadali smíchy nad některými textovými výtvory českých metalových kapel, které, co si budeme namlouvat, byly především vybaveny schopnostmi instrumentálními a nikoliv psaveckými.
Metalíci zase punkovým skupinám vytýkali, že neumí hrát, což byla ve většině případů také zajisté pravda, neboť nástrojová virtuozita nepřipadala tak důležitá zase punkerům, kterým šlo o autenticitu projevu a energii. Toto vzájemné napadání samozřejmě neplatilo do detailu, protože jak v punku tak v metalu existovaly odnože, které se vzájemně respektovaly (hard core, thrash metal), a soubory jako Törr, Debustrol nebo Root či Insania se těšily vcelku zasloužené úctě obou stran.
Je zajímavé, že punkové i metalíci společně nesnášeli jednu subskupinu, která původně vzešla z punku – tzv. „depešáky“. Elektronický pop kapel tohoto druhu (Depeche Mode, u nás Oceán), už tak nějak překročil onu mez tolerance, a tak když se do depešáckého tábora začaly stěhovat skupinky diskotékové mládeže (hlavně dívek), nezbylo pravověrným zastáncům tvrdé muziky, než tento černě oblékaný „národ“ odsoudit k naprostému opovržení.
O kladných vztazích s androšskými máničkami již byla zmínka, ale na úplném konci 80. let se u nás, i když zatím v mizivém počtu, pomalu začala klubat další, punkům tentokrát nepřátelská ekipa – skinheadi. Ta první skinská generace byla jen skupinkou bývalých punků, kteří si vyholili hlavy, ale zato hned v počátcích o sobě dávala svým militantním jednáním hodně vědět. Přeměnila punkový, i když šokující, přesto radostný, tanec pogo v jakýsi boj o život, kde hlavní motivací bylo někomu „dát přes držku“. Plešatci totiž začali na rozdíl od punků také dbát o svojí fyzickou zdatnost, kterou v těchto bitkách mohli využívat. Jedinou povolenou drogou pro ně bylo české pivo, jímž svoje holé hlavy ovšem zalévali velmi hojně. Co se týče oblečení, uniformou a vzorem se jim stal zelený „bomber“ (letecká bunda), na kšandách držící džíny s dole ohrnutými nohavicemi. To asi aby vynikly „martensky“, vysoké černé boty s tvrdou kulatou špičkou a jak jinak než „až nahoru zavázaný“. Pod bomberem nosili skini většinou bílá trička s národnostním motivem. Svoji pivní vlasteneckou filosofii sice povýšili na první místo až v devadesátých letech, ale i před revolucí stačili vyvolat několik půtek s punkery, které se ovšem po listopadu ´89 přeměnily v otevřený a nenávistný boj.
Skinheadi byli a jsou myšlením asi nejjednodušší odnoží punku. Jejich černobílé vidění světa, skládající se z několika základních atributů (podpora extrémní pravice, nacionalismus, otevřený rasismus, nadřazení „řádu nad chaosem a anarchií“), symbolů (rasa /bílá/ – Čech /Švejk/ – sport /fotbal/ - národní nápoj /pivo/ - boj /proti „nebílým“/ - zbraň /tonfa, martens/ – uniforma /bomber, martens/ – řád /voják/), a filosofií vyjádřitelnou sloganem „buřty, pivo a nenávist“, je totiž stejně totalitní jako systém, proti němuž na konci 80. let bojovali. Snad jediným a vcelku zanedbatelným rozdílem v jejich snaze po „vládě se silnou rukou“ je, že tato snaha přicházela směrem zprava. Aniž by si uvědomovali, že extrémní levice (bolševismus) a extrémní pravice (fašismus) takřka splývají.
Tolik tedy o vztahu punku k jiným subkulturám mládeže.
