Základním poselstvím čs. alternativní hudby bylo, že to prostě JDE. Že i v té pohnuté době mohou existovat soubory, které jsou zvláštní, originální, experimentální, bourající vžité konvence (a to mnohdy až nepříjemným způsobem), i když jsou pod společenským a mocenským tlakem, i když mají problémy ekonomické a technické. Pokud mají určitou vizi hudby, kterou chtějí vytvářet a produkovat a za touto svojí vizí si stojí, nakonec se jim všechny překážky podaří zdolat.
Navíc tyto skupiny svým „soubojem o zvuk“ inspirovaly i experimentální novovlnné a punkové soubory 80. let. Předali jim ono poselství zvláštnosti a neotřelosti, a jestliže nalezneme ve valné většině výpovědí umělců z kapel 80. let nějakou společnou věc, z které ve svých projektech vycházeli, byly to právě inspirativní Pražské jazzové dny a na nich vystupující kapely čs. alternativní scény.
A na závěr dnešní hodnocení Josefa „Zuba“ Vlčka: „Čs. alternativní scéna té doby sice zaváněla trochu amatérismem, byla trošku neumělá, hledala svoje výrazy, ale na druhé straně v ní bylo tak obrovské množství energie, jaké jsem od té doby v české rockové hudbě nezaregistroval.“
