Večerníček

Brdské lesy mají pro fotografa zvláštní kouzlo. Jsou neznámé, protože zde cvičí vojáci a bez zvláštního povolení sem nikdo nesmí. Za celý den tu nepotkáte človíčka, zato v hlubokých lesích můžete pozorovat třeba samotářského jezevce nebo opatrného lišáka, lovícího mezi balvany lesní myši.

K rybníkům, ukrytým mezi brdskými kopci, jsem se jednoho jarního dne vydal jak jinak - i s medvíďaty. Chtěl jsem zkusit najít v rákosí nějaká hnízda a podívat se, jestli už přiletěli stěhovaví ptáci. Ale na hladině plaval jen pár labutí a všude byl klid. Méďové si hráli na břehu, Matěj s Kubou za mnou lezli až k vodě. To Vojta - ten si dával pozor, aby ani tlapku nesmočil. Vody se možná trochu bál, možná mu byla jen protivná - jako některým lidským klukům.

Vzal jsem medvíďata až k samému rákosí. Mezi mechovými polštáři se cítila jako v pelíšku. Chvilku se pošťuchovala a když se trochu unavila, lehla si v mechových postýlkách a spala. Kuba ještě chvilku předváděl, jak by se přikryl, a pak usnul také. Když jsem se vrátil ze své obhlídky, nemohl jsem médi vůbec najít a nakonec mi nezbylo, než je odnést pryč.
Kousek od hráze se Matějovi připletla pod nohy ropucha. Nestačila se včas ukrýt a Matěj ji začal tlapou zkoumat. Medvíďata se stále ještě živila pouze mlékem, proto nehrozilo nebezpečí, že by ji mohl kousnout. Ovšem - medvědí pozornost nebyla žábě vůbec milá, a tak se začala bránit. Po svém. Ropuchy totiž v nebezpečí vylučují povrchem celého těla odpornou tekutinu. A ta ani Matějovi nechutnala. Hned přestal mít o živou hračku zájem.

V místech, kde les vybíhá daleko do vody, vznikla řada tůněk, úzkých hrází, ostrůvků a zálivů. Kuba s Vojtou se zatoulali do míst, odkud nemohli najít cestu zpátky. Bylo to úplné bludiště a já musel pěkně dlouho čekat, než se z něho dostali ven. Jejich šramocení vylekalo i mladé husy, které spaly v jedné olši.

Stoupali jsme pomalu dál na hřeben krátkého kopce, kde zimní vichřice po sobě zanechala rozsáhlou paseku. Otevřel se před námi výhled do kraje. Medvíďata ale vyhlídka nezajímala. Celou cestu se prala a honila. Jako vůdce se choval Matěj, který byl největší a nejsilnější. To z Kuby se stával podšívka a uličník, který právě Matěje pořád pošťuchoval. Nejmenší Vojta se brášků trochu stranil, i když někdy překvapil jako pořádný vztekloun.

Těžko bych hledal v Brdech místo, kde by méďové vypadali přirozeněji, než na Jordánu. Stráně jsou porostlé vřesem, borůvčím a břízkami, kam až oči dohlédnou. Je to tak trochu tajga, kde jsou medvědi doma.

Padlé stromy byly pro medvíďata jako prolézačky na dětském hřišti - ani se jim nechtělo domů. A mně - mně také ne!