Klarinetista a ředitel Svatováclavského hudebního festivalu Igor Františák se ve svém Svátečním slovu zamýšlí nad čarodějnou mocí hudby, která dokáže lidi nejenom duševně obohacovat, ale také léčit a povzbuzovat v nelehkých časech.

O duchovním poselství hudby

Hudba pro mě vždy byla nejpřirozenějším prostředkem k sebevyjádření a k seberealizaci. Už odmalička jsem měl jasno v tom, že chci být muzikantem, tak jako děti v první třídě chtějí být kosmonautem, prezidentem nebo popelářem. Nejprve jsem začal hrát v dechovém orchestru, potom v cimbálové muzice a postupně jsem se dostával k hudbě vážné.

Odmalička jsem měl mimořádné štěstí na kantory, kteří mě provázeli po celý profesní život. Tím nejvýraznějším byl a stále je doc. Valter Vítek. Ten byl mým pedagogem 25 let a za tu dobu se stal mým druhým tátou. Ukázal mi, jak je hudba krásná a jak je potřeba ji s úctou poctivě jako muzikant opečovávat. Naučil mě řadě potřebných věcí, které se původně vztahovaly jen k hudbě, ale které lze aplikovat jednoduše i v běžném životě.

Po ukončení studií jsem uvažoval, kam směřovat svůj profesní život a čeho bych chtěl dosáhnout. Založit a rozvíjet Svatováclavský hudební festival bylo mým zásadním životním rozhodnutím. Tento festival si vzal za hlavní cíl zaplnit hudbou sakrální prostory celého Moravskoslezského kraje a tím navrátit duchovní hudbě její původní poslání. Za dobu své 14leté existence jsme zrealizovali přes 680 koncertů a tím výrazným způsobem pozměnili kulturně-společenské dění regionu.

Vedle toho, že jsem dramaturgem a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu, jsem především muzikantem klarinetistou, pro kterého je hudba neodmyslitelnou součástí života. Jedinečné okamžiky, které zažívám při koncertech, mě utvrzují v tom, že mé rozhodnutí sloužit hudbě bylo zcela zásadní. Alchymie, která vzniká už při otevření partitury a dešifrování notového zápisu, a následné nikdy nekončící mnohahodinové cvičení se zúročí až na samotném koncertu. Avšak teprve návštěvníci svým potleskem či jinými projevy hodnotí vaše dosavadní snažení.

Jsem přesvědčen, že hudba má čarodějnou moc lidi nejen duševně obohacovat, ale také léčit a posilovat v nelehkých životních situacích. Hudba nemá mít jen zábavný charakter a už v žádném případě nemá být jen zvukovou kulisou, kterou jsme obklopeni v každodenním životě. Často v rozhovorech uvádím, že živá hudba v sakrálním prostoru dostává svého naplnění tím, že je sdílena návštěvníky daného koncertu. Ti se stávají aktéry mimořádného zážitku. Propojení krásné hudby s nádhernou architekturou a akustikou kostela, kterou nenahradíte sebelépe reprodukovanou hudbou. Tím se stává tato duchovní hudba unikátní a mimořádnou a hluboko se do vás zabodne a dlouho ve vás zůstane.

Martin Luther kdysi řekl: „Hudba je jedním z nejkrásnějších darů Božích. Je jedním z nejlepších umění. Noty oživují slova, hudba zahání duchu smutek, jako bychom se dívali na krále Saula. Je největší útěchou pro zarmoucené lidi, jí se srdce upokojí, občerství a osvěží.“ Také proto neustále cítím potřebu navštěvovat koncerty a operní představení, protože právě zde vznikají ony mimořádné okamžiky, které pro nás posluchače připravují umělci přímo na jevišti.

Dnešní Sváteční slovo bych rád uzavřel myšlenkou skvělého českého komika, filosofa ale především úžasného člověka Jana Wericha, který říká: „Umění je jako slunce, které se také nikomu nevtírá. Když zatáhnete záclony a zavřete okenice, tak vám slunce do bytu neleze. Jenomže to je vaše chyba, pane, že chcete žít potmě.“ Chtějme tedy žít společně v krásném světě plném hudby.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2017
 P ZJ ST HD