Válka o dospělost

Lidská historie, to je nepřetržitá řada bojů a válek, proher a vítězství. Některé triumfy jsou slavné, některé porážky tragické. A pak ještě existují bitvy, které nám tyto dvě kategorie postaví do zvláštního světla.

V roce 1788, podle většiny historiků sedmnáctého září, se odehrála podivná bitva u rumunského města Karánsebes. Rakouská armáda tenkrát stála po boku Ruska ve válce proti Osmanské říši. Šlo jí o ovládnutí jadranského pobřeží, řeky Dunaj, ale rovněž o pokoření letitého konkurenta, kterým bylo Rakousku dlouhodobě Prusko. Nakonec i krajina, ve které teď stojíme, nedaleko Slavkova, je rakousko-pruským nepřátelstvím poznamenána. V tom roce 1788 se Prusko společně s Holandskem a Anglií postavilo na stranu Turků.

Rakouské tažení na jihovýchod vedl sám císař Josef II., tehdy už velmi vážně nemocný. V polovině září proti němu vytáhlo asi 200 tisíc Turků. K večeru, v očekávání, že následujícího dne dojde k bitvě, se rakouská armáda přiblížila k městu Karánsebes. Kterýsi z jezdeckých oddílů narazil ve večerní tmě u mostu přes řeku na skupinu místních, kteří vojákům nabídli kořalku. Zanedlouho ovšem dorazil i oddíl pěchoty. Když pěšáci uviděli už notně rozjařené husary, domáhali se kořalky také. Husaři jim ji odmítli dát. Vznikl spor, hádka, hodně křiku, někdo vystřelil, a protože rakouská armáda byla mnohonárodnostní, a většina vojáků jazykům ostatních národů dobře nerozuměla, vznikl dojem, že armádu napadly turecké oddíly. Most vytvořil úzké hrdlo, ve tmě a panice ztratili vojáci přehled, zadní oddíly zaútočily na přední, které ve tmě nedokázaly dobře rozeznat, a dílo zkázy bylo dokonáno. Padlých a zraněných zůstalo na místě přes deset tisíc. Rakouská armáda porazila samu sebe.

Co v případě armády pokládáme za katastrofu, stává se v životě jednotlivce největší výhrou. Snad všechny velké kultury lidských dějin rozpoznaly, že vítězství nad sebou je klíčovou událostí na cestě k dospělosti, mluví o něm i bible. Malému dítěti je přirozené jednat podle momentální nálady, bez schopnosti posoudit vhodnost okamžiku i situace. Splývá mu skutečnost a fantazie, pravdu si vymýšlí, samo si vytváří svět, ve kterém žije, svět snů, nezávislých na realitě. Ani svůj vlastní obraz nestaví na danostech vlastní existence. Dítě dovede být rytířem i princeznou, zajícem, žirafou či krabicí, v jeho světě je možné všechno.

Cesta k dospělosti vede nejprve poznáním, že v opravdovém životě všecko možné není. Nepochybně je možné měnit leccos, vytvářet nové tvary, ovlivňovat mnohé procesy, formovat doposud nevídané obrazy. Podstata věcí ale zůstává stejná. Ani podstata nás samých, pevně vetkaná do genetické struktury našich buněk, se vlastně změnit nedá. Prvním úkolem cesty k dospělosti je přijmout, co je dané, přijmout sebe sama.

Druhým úkolem je pak využít toho, co je dáno, k dobrému. Objevit možnosti, které mám k dispozici, a naučit se s nimi pracovat. Osvobodit se od vlastních pocitů a sklonů a ovládnout je. Řídit se nikoli tím, co právě cítím, ale co rozpoznávám jako správné. To není snadné.

Staré kultury dovedly vítězství nad sebou ocenit. Uměly dospět. Z naší kultury se tato dovednost poněkud vytrácí.

Stopáž5 minut
Rok výroby 2017
 P ZJ ST HD