Na cestě po Teruelu

S Jiřím Bartoškou a Miroslavem Donutilem na svačinovou koridu, za rozdrážděnými býky v ulicích, nejstarším olivovníkem a železnicí, po které nikdy nejel vlak

Jméno jedné z padesáti španělských provincií a jejího stejnojmenného hlavního města pochází ze spojení aragonských slov tor (býk) a uel (hvězda). Pověst praví, že družina krále Alfonse II. Aragonského kdysi pronásledovala divokého býka, nad kterým se vznášela hvězda. A při té příležitosti dobyla muslimskou pevnost, z níž pak povstalo město Teruel. Není proto divu, že hlavní náměstí dnes zdobí socha malého býčka. Každým rokem je středobodem slavnosti Panuelico, během které vybraný hospodský spolek uváže býčkovi na jeho šíji červený šátek. Víno teče proudem a rozdováděný dav v červencovém vedru uvitá i spršky vody z okolních balkónů. Legrace však končí ve chvíli, kdy do ulic vtrhnou skuteční býci. Jsou sice vedeni na provaze, ale ten je dostatečně dlouhý, aby se rozzuřené zvíře vypořádalo s některými přespříliš odvážnými jedinci. I přes řadu zranění a protestů ochránců zvířat však místní nedají na svoji tradiční fiestu dopustit.

Co se do pořadu nevešlo

Samozřejmě nelze v půlhodinovém filmu vystihnout vše podstatné, čím kraj – náš námět – žije a čím je specifický. Pro diváky, které zajímají i přesahy teruelských témat, nabízíme tato malá rozšíření.

K Teruelu se neodmyslitelně váže i jedna ve španělském prostředí známá legenda o teruelských milencích, na kterou se v našem filmu z časových důvodů nedostalo. Romantický příběh pojednává o nešťastné lásce urozené Isabely de Segura a chudého Juana Martíneze de Marcilla (v barokní době přejmenovaného na „Diega“).

Více o legendě ve španělštině na Wikipedii.

Olivy a jejich zpracování. Ve filmu zmiňujeme jen okrajově, protože téma oliv se týká i mnoha dalších španělských a středomořských regionů. Jedna perlička se nám naskytla přímo přede dveřmi přízemního hotýlku v obci Torrevelilla, kde jsme byli během natáčení ubytováni – staré kulaté rohožky.

Podle místních pamatují rohože i dvě stě let. Jsou to původní tkané rohože, pomocí nichž se dříve – v dobách mlýnů „molinos de aceite“ – lisoval olivový olej. Dneska jsou z „molinos“ muzea a z rohoží velmi často – rohožky.

K další olivové zajímavosti jsme se dostali přímo během natáčení u onoho největšího olivovníku v kraji. Upozornil nás na ni místní zemědělský funkcionář, jinak velice sympatický Joaquín Lorenzo z vesnice Torrecilla (který se rád napije a hraje přitom na kytaru a zpívá „jotu“ pro celou vesnici.

Jedná se o důmyslnou a také „ekologickou“ mucholapku – viz ukázka.

Venkov teruelské provincie postihuje stejný civilizační proces, jako jiné zemědělské kraje. Názorně je to vidět na příběhu dvojice Justiniano a Virtudes z malebně položené vesnice Formiche Alto, jejichž děti se odstěhovaly do Zaragozy.

Staří důchodci žijí se svými kamarády, vzpomínkami a bolavými zády v poloprázdných vesničkách, kde někteří z nich dodnes pěstují zeleninu.

Mezi aragonské dobroty patří i „almojábanas“ z Albarracínu, které ovšem tamní cukrář vyrábí už jen zřídka. My jsme na ně štěstí neměli.