Trailer

Trailer

Život rodin, které přišly z různých koutů světa a Českou republiku si vybraly jako svůj nový domov, mapuje nový dokumentární šestidílný cyklus České televize Domov můj. Pořad připravila Tvůrčí producentská skupina náboženské tvorby Patricka Diviše z brněnského studia.

Uprchlická krize, jakkoli se naší země prakticky nedotkla, rozpoutala kromě množství vášní také diskusi o tom, zda a jak jsou Češi tolerantní či xenofobní, a zda je multikulturní společnost více požadavkem či strašákem dneška. O současné uprchlické vlně vzniklo a vzniká množství pořadů, od zpravodajských po dokumentární. Jak se ale vlastně žije lidem z cizích zemí, kteří do Česka přišli? Dokument Domov můj má za cíl otupit ostří debat o cizincích i uprchlících vnesením individuálního pohledu na konkrétní lidi a především informovat, protože tolerance bez znalostí bývá slepá a naopak bez pochopení druhého se tolerance k jeho jinakosti hledá těžko.

V průběhu jednoho roku jsme sledovali rodiny cizinců žijících v České republice po několik let. Každá z nich navíc představuje jiné náboženství – buddhismus, hinduismus, křesťanství a islám. Respondenty v průběhu šestidílného cyklu tvůrci sledovali v jejich každodenních situacích, ukazují jejich rodinný a společenský život, interakci s přáteli, ať už s cizinci či Čechy. Jakým způsobem si přistěhovalci udržují vlastní identitu? Jak se přizpůsobují a jaká rizika s sebou nese začleňování do společnosti? Nakolik jim víra a odlišné kulturní pozadí komplikuje sžívání se s jinou kulturou?

Hlavními hrdiny našeho dokumentu lidé ze zcela odlišných kultur. Dětský psychiatr Safa Hassani k nám uprchl s celou rodinou poté, co byl unesen Talibanem. Do Česka mu pomohla organizace Podané ruce, se kterou spolupracoval na projektu pomoci drogově závislým. Vivek Ojha z indického Rajastánu se u nás usadil po studiích. Vystudovaný jaderný inženýr se dnes věnuje hlavně podnikání a práci pro Českou hinduistickou společnost. Jeho snahou je vybudovat v Česku první hinduistický chrám, kam by se lidé mohli přijít pomodlit, ale kde by našli útočiště i lidé v nouzi. Vysokoškolská pedagožka Ailsa Randall se v Česku zamilovala, když sem přišla učit angličtinu a poznat naši zemi. S manželem Jiřím mají dvě děti, které vychovávají bilingválně a taky ve víře. Ailsa hraje na klavír a saxofon a prostřednictvím charitních aktivit pomáhá lidem, kteří to potřebují. Dalším, kdo nás vpustil do svého života byl Manh Tuan Nguyen, jenž v průběhu natáčení vystřídal Phuonga Jardu Nguyena, který z rodinných důvodů s námi nemohl dále pokračovat. Tuan je z druhé generace Vietnamců a stejně jako většina z vietnamské menšiny mají i oni doma budhistický oltář k uctívání předků. Snem Tuana je založit si vlastní restauraci, s velkým nadšením ale hraje i fotbal nebo se v kroji účastní tradičních moravských hodů.

„Jednotlivé vybrané kultury v tomto případě reprezentovaly celé rodiny, většinou dvougenerační. Rodiny byla často jediným místem, kde se jejich odlišná kulturní zkušenost výrazněji projevovala. Zatímco navenek dochází k přizpůsobování poměrně snadno (zvlášť, není-li rodina součástí větší komunity), v samotné rodině se tradice, zvyky, víra a odlišný pohled na svět udržují,“ vysvětluje autor námětu Josef Fišer.

„Díky dokumentu bude moci divák cizí kulturu, náboženství a hodnoty poznat lépe a zároveň uvidí, že jiná kultura nemusí nutně přetvářet své okolí, aby mohla fungovat, a že nemusí docházet k naprosté asimilaci, aby mohli migranti v cizí kultuře bez problémů fungovat,“ doplňuje dramaturgyně pořadu Martina Burešová.

„Prostřednictvím dokumentu také uvidíme, jak ne/snadno dochází v novém prostředí k mizení tradic, víry či hodnot rodičů, což může vést diváky i k zamyšlení nad vlastními kořeny, hodnotami a tradicemi, nad onou ‚národní identitou‘, kterou bychom si dle mnohých více či méně militantních vlastenců měli chránit, ale o které toho vlastně často moc nevíme. Imigranti nám v tomto mohou nastavovat zrcadlo, protože naši kulturu vnímají často mnohem intenzivněji a realističtěji než my sami,“ doplňuje Josef Fišer.