Země nepotřebuje nové kontinenty, ale nové lidi (2013). Životní příběhy cizinců, které nás mohou obohatit, mívají nečekané podoby

Obsah dílu

Přehrát vše

Češi vaří v Izraeli

Rozhodnutí přesídlit do jiné země s sebou přináší řadu každodenních drobností, které člověk musí změnit nebo alespoň mírně modifikovat. Tou nejbanálnější a přesto nejdůležitější věcí je jídlo. A čím větší vzdálenost nás dělí od bodu A do bodu B, tím markantnější jsou zásahy do jídelníčku. Nejinak je tomu i u těch, kteří se rozhodli žít v Izraeli. Tady navíc zasáhne do běžného života i otázka víry. A to nejen tím, že se většinou musíte obejít bez vepřového masa – které mimochodem jak judaismus, tak i islamismus přijali zejména proto, že vepřové velmi brzo podléhá hnilobnému rozkladu. Zejména v ortodoxní, ale i konzervativní židovské rodině to je také problematika celé organizace kuchyně. Jaké jsou její zákonitosti, to nám vysvětlí Oranit Machluf neboli Petra Linhová z Prahy. Ta se před několika lety rozhodla ke konverzi k judaismu, a tak začala studovat i ivrit. A aby se v něm zdokonalila, využívala každé příležitosti k tomu, aby navštívila Izrael. Některé pobyty byly kratší, jiné delší. Zároveň s jazykem vstřebávala i pravidla izraelské společnosti. V Praze pracovala pro židovskou firmu Kenvelo (česky ano a ne) a právě tam se seznámila i se svým manželem, za kterým se odstěhovala do města na okraji negevské pouště.

Dokument tedy v prvé řadě představí Oranit, která popíše, jak ona se vyrovnávala s košer kuchyní a připraví jedno ze svých oblíbených jídel. A přesto, že bychom očekávali českou nebo typickou izraelskou kuchyni, ona se nám vyzná ze své další lásky – Indii. A tak připraví jedno indické jídlo. Jejím protipólem bude karlovarský rodák Rastislav Pechr. Přijel do Izraele jako turista v roce 2000 a během několika týdnů se seznámil se svou nynější ženou. A tak zůstal. V té době byla v Izraeli spousta Čechů a Slováků, a protože jim české jídlo, ale hlavně české pivo chybělo, zrodil se nápad udělat si vlastní restauraci.

Japonská dílna

Arigató Japan – řekne si každý, kdo navštíví tuto zemi „vycházejícího slunce“. Ireně Hirai se toto přání nejen splnilo, ale dalo by se říci, že si část Japonska přivezla i k sobě domů. A to po deseti letech strávených na tomto ostrově. Jednak v podobě svého manžela, ale především díky ovládnutí technologie vypalování keramiky metodou Raku. Keramika vytvářená touto technikou byla už v 16. století původně určená k japonským čajovým obřadům, první Raku prý vypálil roku 1576 Čodžiró, syn korejského hrnčíře. Snímek je dvojportrétem dvou zajímavých osobností – keramiků, které se sešli na keramickém workshopu v Polsku.

Na pozadí keramické dílny bude paní Irena vyprávět nejen o své tvorbě, ale i životě v Japonsku a o jejím pohledu na tuto, pro nás velmi exotickou a často nepochopitelnou zemi. Protipólem pak bude její manžel, který bude hovořit o důvodech, proč se rozhodli po téměř 10 letech života v Japonsku přesídlit do Žacléře. Jeho srovnání s realitou ve své vlasti, jeho glosy k tomu, co všechno musel opustit a co nalezl zde. Jakýmsi spojníkem budou pak jejich dvě dcery, ve kterých na první pohled pochopíte výhody spojení dvou národností – české a japonské. Budeme svědky jejich společného života na samotě zvané Kohoutov, kterou pravidelně navštěvují i jejich žáci, kteří od nich dál přebírají pomyslnou štafetu částečky japonské kultury.

Stopáž26 minut
Rok výroby 2013
 ST
ŽánrDokument