Mozaika z regionů: Loutky v Duchcově, Bizoni v Halži, Košíkářka z Morkovic, Prachovské skály, Kostely Chudobín, Zvony v katedrále sv. Víta.
Obsah dílu
Výstava loutek
České animované filmy je opravdovým pojmem, zejména ty spojené s Jiřím Trnkou a jeho studiem. Možnost porovnávat s tvorbou zahraniční nabízí přehlídka Anifest, která se pravidelně koná v Teplicích a letos poprvé zavítala i na zámek v Duchcově. Současně s ní dorazily do zámecké galerie pro nás trochu exotické loutky. Větší ze dvou výstav představuje dekorace i postavy finského loutkového filmu Faruza. Jeho postavičky se ale narodily v Čechách a stvořili je přední čeští animátoři. Jedna z našich zkušených animátorek nám na nich předvede, jak loutky ožívají. Věděli jste například, že za den dokáže animátor vytvořit v průměru pouhých pět vteřin filmu a pokud je na scéně víc postav a také víc pohybu, pak ještě méně?
Výstava loutek
Bizoni v Halži
Za bizoním stádem se vydáme na západ. Ale nebojte se dlouhé cesty, bude to jen západ náš český. Zmiňované stádo je totiž doma v Halži na Tachovsku. Je jaro, takže se můžeme potěšit i pohledem na malá telátka. K tomu přidáme informace o tom, jaké jsou bizoní samice matky a prozradíme vám také, jestli mají stejmé mléko jako krávy. Dozvíme se i to, že bizoni špatně vidí a snadno se vylekají, takže se v jejich blízkosti docela určitě hodí opatrnost. A až se vynadíváme, přesuneme se do místního špýcharu, v kterém nedávno zřídili Vesnické muzeum. Na co se můžemte těšit při jeho návštěvě? Třeba na žebřiňáky, kočáry, ale také na vazač povřísel nebo šroták na obilí. Všechny tyhle staré poklady shromáždil na stará kolena pan Antonín Vaněk.
Bizoni v Halži
Košíkářka
Košíkářka Dana Ptáčková patří k těm, kteří v Morkovicích udržují při životě dlouhou tradici košíkářského řemesla. Věnuje se mu už čtyřicet let, takže je odborníkem na slovo vzatým a tou správnou osobou, která nám může povyprávět o tom, co práce košíkáře obnáší. Navíc tohle řemeslo provozovali i její předci. Dozvíme se od ní například, že na polích, kterým se říká prouťáky, se pěstuje čtrnáct druhů košíkářských vrb. Pruty se střihají jednoleté, aby nebyly moc přerostlé. Musí se samozřejmě taky pořádně vybírat. Z počátku používali košíkáři proutí tuhé neloupané, takže výroba košů a košíků byla výsadou mužů. Až později na scénu vstoupily také ženy. Dozvíme se i to, že košíky mívaly přesně danou míru, takže když chtěl někdo koš na trávu nebo menší na ovoce, koupil si stejný všude v Čechách i na Moravě.
Košíkářka
Prachovské skály
Prachovské skály patří k nejnavštěvovanějším místům Českého ráje. Známé skalní město toho už pamatuje opravdu hodně a my vám prozradíme, jak moc a jak vlastně obdivuhodné dílo paní přírody vznikalo. Zavítáme také do pseudokrasových jeskyní, v jedné se budeme muset pořádně nadechnout a zatáhnout břicho, abychom prolezli. Z vyhlídky Českého ráje se porozhlédneme hodně daleko do kraje, uvidíme třeba Trosky nebo Ještěd. Pokusíme se zjistit, co do Prachovských skal tolik láká horolezce, horolezkyně i horolezčata a zastavíme se ještě u zříceniny hradu Veliš. Ten prý nechal vybudovat sám Přemysl Otakar I. na čedičovém podkladu staré prvohorní sopky a podle historických pramenů to býval hrad velice pevný a také mocný.
Prachovské skály
Chudobínské kostely
Chudobín je nevelkou obcí na Olomoucku. Říká se mu někdy také obec tří kostelů. Najdeme tu opravdu tři svatostánky, dva z nich pocházejí z minulého století a asi by tu nestály, nebýt kněze Josefa Žídka. Ten původně přišel hlásat víru církve římsko-katolické, ale záhy přešel k té československé. Spolu se svými ovečkami vyhnal z kostela starého faráře a začal v něm sloužit bohoslužby sám. Když musel katolický kostel opustit, postaral se o vybudování svatostánku nového. Jenže ani církvi československé nezůstal věrný dlouho. Zaujala ho víra pravoslavná, a tak časem začal v Chudobíně růst i kostel pravoslavný. Paradoxem je, že ani v něm nesloužil kněz moc dlouho a nakonec skončil zpátky v církvi římsko-katolické, i když už ne jako kněz, ale jako pracovník charity. Tři kostely ale Chudobín zdobí dodnes.
Chudobínské kostely
Zvony ve Svatovítské katedrále
Zvony bývaly vždy chloubou kostelů a zvonic. Hlásily čas a také různé zprávy – dobré i zlé. Svolávaly věřící na bohoslužby. Zvony samozřejmě nechyběly ani ve Velké věži pražské Katedrály sv. Víta. Od počátku 17. století jich byla plná sedmička. Každý z nich měl svůj hlavní úkol – jeden zvonil poledne, jiný oznamoval odchody lidí z tohoto světa. Měly samozřejmě i svá jména. Tři z nich – Dominik, Maria a Ježíš ale z věže zmizely v době první světové války. Podlehly rekvizici a materiál z nich byl použit na válečné účely. Bezmála sto let bylo jejich místo ve věži prázdné. Pak se ale zrodila myšlenka na jejich návrat. Našli se obětaví donátoři, byl vybrán výrobce. Nedávno se nové zvony poprvé rozezněly. Pro ty, kteří mají um mistrů zvonařů a zvuk zvonů rádi, byla současně otevřena v Mladotově domě a v areálu Pražského hradu výstava prezentující práci zvonařství, v jehož dílně tři nové katedrální zvony vznikly.
