Aneb od vinylu k iPodu – Tváře a hlasy (2016). Dokumentární cyklus, který sleduje vývoj československé pop music, její zákonitosti, paradoxy i nečekané souvislosti. Scénář R. Diestler a A. Opekar. Režie J. Skalický

I ptá se v roce 1969 Jiří Suchý svého druha v písni a v Semaforu Jiřího Šlitra: „Co je to vlastně pop music, táži se.“ A Šlitr odpovídá: „Pop music je music, která je aspoň trochu pop. Rozumíš?“ Pochopitelně – mnohé se tím rozhodně vysvětluje.

Ale co nás vlastně na pop music přitahuje? Proč kvůli ní šílíme a kvůli čemu ji nenávidíme? A kdy to vlastně celé začalo?

Strnulá padesátá

Příběh československé populární písně začíná v rámci cyklu v padesátých letech 20. století. Tehdy se používal pojem „taneční hudba“, tedy hudba určená k tanci. Ovšem v rozhlase a televizi byla popelkou, neboť v rámci tehdejšího kolektivního pojetí čehokoliv, bylo třeba přistupovat i k hudbě kolektivně: ideálním produktem byl pěvecký sbor, nejlépe sbor burácející nějaké masové, angažované, agitační písně (a úplně nejlépe на русском языке). Bolševický systém se u nás teprve rodil, a protože byl nový, „avantgardní“, i ony opěvující písně byly pěny s nadšením a s úsměvem na lících. Aby také ne, když sbory tvořili ve valné většině členové Klikněte pro větší obrázekČSM, jednotné mládežnické organizace řízené KSČ. „To ještě písničky psali Palouček a texty Kohout,“ připomíná zpěvák Josef Zíma. A o oficiálních tanečních písních říká: „Byly to takový optimistický náměty, dosti o lásce a o zvířátkách… Takový až trošku dětský mi ty písničky z padesátých let připadaly. Alespoň ty, které jsem zpíval já.“ Tyto neškodné texty měly ale jednu velkou výhodu – dokázaly se vyhnout tehdy dosti přísné cenzuře. Hudbu k nim pak „obstarávaly“ jazz-swingové big bandy, které ve většině případů vznikly před rokem 1948, tedy v „lepších časech.“

Zpěváci pak pečlivě vyslovovali a artikulovali, v obličeji měli optimistický výraz lehce přiblblého úsměvu vloženého do růžolících tváří, při produkci strnule stáli, a téměř se nepohnuli. To mělo několik důvodů: zaprvé mikrofony, pevně ukotvené na stojanech, byly směrové, a když jste se jen trochu odklonili, už jste nebyli slyšet. Druhý důvod byl čistě „ideologický“ – jakýkoli pohyb u zpívání byl označován za excentrické vystupování, což bylo bráno jako „západní manýra“ a tudíž nepřijatelné. Jak vzpomíná Karel Gott: „A ta hudba tomu odpovídala, byla taková uspávající. Čili mě v padesátých letech moc neovlivňovala do té míry, že bych zatoužil stát se zpěvákem.“ Jedněmi ze symbolů a tváří taneční hudby 50. let byli třeba Jiří Popper, Rudolf Cortés nebo Yvetta Simonová.

Zlatá šedesátá aneb zrod tuzemské pop music

Šedesátá léta byla oproti minulé dekádě jako nebe a dudy. Byť zde byla bolševická strana stále u moci, postupně docházelo k určitému uvolňování, které se týkalo zejména kultury a zábavy, a tudíž i české populární hudby. Proto mohlo být dění u nás stále více ovlivňováno tím, čím žila v „golden sixties“ i západní kultura a pop music. A protože se o tomto období hovoří jako o kultuře mládí, i na našich podiích začali zralé zpěváky a zpěvačky střídat mladí interpreti s věkem okolo dvacítky, mnohdy i mladší. Takovými tavícími kotlíky se ukázaly být divadla malých forem, najmě Semafor. Právě z mladých lidí z těchto divadel se zrodily první skutečné hvězdy československé pop music. Jelikož tito zpěváci pocházeli z divadelního prostředí, dokázali využívat gest, výrazů, pohybu a tance. V celkovém vymanění se ze strnulého projevu jim pomohl i fakt, že v duchu doby se najednou písňová produkce zrychlila: zpěváci si začali brát mikrofony do ruky, což jim umožnilo se při zpěvu pohybovat (v té době byl pohyb za mikrofonem již povolen). Energicky si v tomto počínali třeba Waldemar Matuška, Karel Gott, Josef Laufer nebo Eva Pilarová – kteří si všichni, tak či onak, prošli Semaforem.

Na začátku šedesátých let vznikla idea jakéhosi změření popularity – soutěž o Zlatého slavíka. Vymyslel ji tehdejší redaktor ČR Ladislav Smoljak, i když možná trošku jako recesi – vždyť hlavní cena, tedy slavík, bylo dětské pískátko z pouti. A možná ani netušil, co rozpoutá. Soutěž vyhlásil tehdy populární časopis Mladý svět, přičemž první ročník proběhl v roce 1962. Měla dvě kategorie: zpěváckou (bez ohledu na pohlaví) a písničkovou. Prvním vítězem se stal Waldemar Matuška, Klikněte pro větší obrázekbouřlivák, bohém a samozřejmě miláček žen. Zpěvačka Helena Vondráčková vzpomíná, že když později jeli s Rokokem někam na zájezd, byly autobusy obleženy mladými dívkami a ženami, které toužily po „Waldovi“: „Bylo to, jako kdyby přijeli Beatles.“ Doba prostě přála novým tvářím. Proto třeba už v roce 1963 Slavíka získal tehdy čtyřiadvacetiletý talentovaný Karel Gott. A to díky Suchému se Šlitrem, kteří mu napsali jeho první velký hit Oči sněhem zaváté. Zde se již naplno projevila síla médií: když Gott zazpíval song na koncertě, moc úspěšný nebyl. Ale když se písnička protočila párkrát v rozhlase, zájem o ní stoupl nebývale.

Západní pop music byla bolševikem brána jako kulturní diverze. Naštěstí ji k vstupu k nám pomáhalo politické tání druhé poloviny 60. let. Opratě byly povoleny a celé Československo si to hodně užívalo. Vznikla velká spousta nahrávek tuzemské pop hudby, kterou samozřejmě prodávaly mladé neokoukané tváře. Boom malých divadel byl na vrcholu, songy navíc prodávaly i první „klipy“, kterým se tehdy říkalo filmové písničky. Nadto po éře zahraničních coververzí, opatřených českými texty, začala vznikat i domácí, autorská tvorba, kterou, pravda, už před léty zahájilo duo Suchý-Šlitr. Ale abychom se nemotali jen okolo Semaforu – existovala i jiná divadla malých forem s autorskými písničkami, třeba Večerní Brno, Olomoucký Dex nebo ostravské Waterloo. Tam se na podiu střídaly zpěvačky Hana Zagorová, Marie Rottrová a Věra Špinarová. V pražském Rokoku působili například interpreti objevení v plzeňské Alfě: Marta Kubišová nebo Václav Neckář. Bratří Štaidlové měli „vlastní dílnu“, divadlo Apollo, kam zamířili interpreti ze Semaforu, mj. Pavlína Filipovská nebo Yvonne Přenosilová. A samozřejmě největší hvězda: Karel Gott.

Golden Kids a pookupační zmar

Klikněte pro větší obrázekNa tomto místě je třeba poznamenat, že někteří hudební publicisté, jako třeba Jaromír Tůma, nevidí zrod naší pop hudby v Semaforu, ale mnohem později: „Já bych nespojoval vznik pop music třeba s Waldemarem Matuškou nebo s nasládlým Karlem Gottem. Spíš bych nástup pop music viděl třeba v takové formaci, jako byli Golden Kids. To byla pop music skutečně moderního střihu.“ Golden Kids vznikali postupně – napřed existovalo duo Kubišová-Vondráčková. Ale jelikož v Rokoku zpíval i Václav Neckář, začali společně vystupovat. Následoval odchod z Rokoka a vznik tria Golden Kids. Songy mu většinou psalo autorské duo Boban Ondráček-Jan Schneider. Hudební publicista Josef „Zub“ Vlček k tomu říká: „To byli tři špičkoví zpěváci, nesmírně oblíbení – ve výsledcích Slavíka byli všichni mezi prvními třemi ve svý kategorii. Další věc byla, že měli velice kvalitní repertoár a kvalitní, dokonce špičkový český texty.“ Trio bylo dobře sestavené i typově: bylo to propojení mladé naivky, kůzlete (Helena), vyzrálé ženy (Marta) a zlobivého kluka, šaška (Václav). Jak připomíná hudební publicista Jiří Černý: „Koncem šedesátých let už měli nabídky do pařížské Olympie, už prostě byli schopni se živit na Západě.“ Rokoko si za ně hned sehnalo nové tváře, typově buď stejné, nebo podobné (Valérie Čižmárová, Milan Klipec, Jitka Zelenková).

Ovšem rozvoj mladé kultury dostal velkou ránu v srpnu 1968, kdy Československo začaly okupovat armády Varšavského paktu v čele se Sovětským svazem. A konsolidační proces (tzv. normalizace) mladou kulturu dorazil. Kupříkladu Rokoko trvalo jen do jedenasedmdesátého, noví státní kulturtrégři mu nedovolili pokračovat. Úplně nejhůř dopadla Marta Kubišová, která se stala oním exemplárním příkladem – bolševik ji zakázal zpívat a jakkoliv působit v médiích, což mělo trvat až do roku 1989. Jak říká Helena Vondráčková: „Byl to takovej zdvihnutej prst – dejte si pozor, může se to stát každýmu z vás.“

Znormalizovaná sedmdesátá aneb v linii stranických požadavků

Klikněte pro větší obrázekV médiích se začali objevovat ti poslušní. Hudební publicista a kritik Jan Rejžek o tomto období hovoří se značným despektem: „Objevily se tady takové ty rozjásané mladé tváře, jako byli Hromádka, Bartoň nebo Ulm. A naprostý vrchol byl samozřejmě ten kavárenský pěvec Pavel Liška, který se jako málokdo opravdu soustřeďoval jenom na tenhleten ‚ruský‘ repertoár.“ Prostor uprázdněný zákazy či emigrací, zaplnili všichni tito odněkud se vynořivší interpreti s čistým kádrovým rejstříkem. Přišla opět doba nových tváří, ale oproti hvězdám ze šedesátek víceméně druhá liga – poslušná a tvárná. Texty jejich písní byly banální, neprovokující, zcela mimo realitu. Asi tak jako v 50. letech. Jednou z nových tváří byl i zpěvák Pavel Bartoň, který měl podobný témbr jako Karel Gott, a vybíral si i podobné kantilénové melodie. Na rozdíl od „božského Karla“ ale neměl vůbec žádné charisma. A byl tu ještě další minus – jeho otec byl ředitelem Supraphonu, takže kdykoliv se Bartoň objevil v televizi, na deskách, všichni v tom viděli jen protekci. Navíc nahradit na scéně československé pop music někoho jako je Karel Gott, bylo nemožné.

K novým tvářím normalizační pop music přibyli i někdejší rebelové z naší, tehdy těžce dušené, rockové scény. Jako třeba Viktor Sodoma, ex-zpěvák beatové Klikněte pro větší obrázekskupiny The Matadors: „Produkční nám tehdy přinesl obrázek takovýho vystříhanýho člověka v obleku s kravatou, a říkal – tak takhle budete vypadat všichni. Budete vypadat jako svátečně oblečený dělník.“ Petr Janda, šéf skupiny Olympic to říká natvrdo: „V tom sedmdesátým, sedmdesátým prvním roce zvítězil opět ten oficiální trend tý pop music. A rock´n´roll chcípnul, úplně chcípnul… Dokonce na nás ani nechodilo moc lidí.“ Zpěvák skupiny Framus Five Michal Prokop na tu dobu také vzpomíná také trpce: „Najednou nebylo kde hrát, všechny tyhlety věci pominuly… I některý muzikanti začali koukat jinam, a chodili se takzvaně živit. Takže rytmika mi utekla k Lauferovi, a já neměl do čeho píchnout. A pak jsem udělal tu chybu, že jsem kývl na nabídku jít dělat standardní popmusic.“

Standartní pop music budiž, ale Jaromír Tůma připomíná, že „začaly vznikat takové nesmyslné kapely jako Plameny ústředního výboru socialistického svazu mládeže s nebohým Jiřím Štědroněm – nic proti němu – v čele. A tam taky byli muzikanti, kteří byli rádi, že mají kde si vrznout.“ Zpěvák Jiří Štědroň k tomu dodává: „Tak hrdina jsem samozřejmě nebyl, nechtěl jsem jít do kotelny. To fakt nechtěl. Měl jsem pocit, že mám talent, a chtěl jsem ten talent prostě prodat. To říkám zcela zbaběle. Měl jsem spoustu spolupracovníků, kteří mi to doporučovali. Taky se to nemělo v tý době jmenovat Plameny – mluvilo se o tom, že se to bude jmenovat Fórum. A že to bude organizovat svaz socialistické mládeže, to byla jen taková podrobnost, aspoň tak mě to bylo prezentováno, a tak jsem to – hlupák – vnímal. To, že skutečnost byla potom malinko jiná, se těžko dalo odestát. Viděl jsem to samozřejmě naivně, nicméně došlo k tomu, a dodneška za to trošku pykám.“

Svěží vítr ze Slovenska plus mix popu s rockem

Hladinu tuzemského normalizačního popu rozčísli na konci 70. let Slováci. Stavěli na původní tvorbě a nikoli na převzatých hitech v té době většinou pokleslého německého či italského popu. Prvním příslibem byla bratislavská skupina Modus v čele se skladatelem Jánem Lehotským a zpěváky Miroslavem „Meky“ Žbirkou a Marikou Gombitovou. Následně si Žbirka (s Laco Lučeničem) založil vlastní kapelu Limit a v roce 1982 přetrhl dlouhou šňůru hegemonie Karla Gotta coby Zlatého slavíka. Další slovenskou pop-rockovou kapelou, která se v 80. letech stala celostátním fenoménem, byl Elán zpěváků a hudebníků Jozefa Ráže a Vašo Patejdla. Klikněte pro větší obrázekNásledně se objevili Peter Nagy s kapelou Indigo, a na konci osmdesátých let Pavol Habera s kapelou Team. Janek Ledecký, zpěvák skupiny Žentour o slovenském fenoménu 80. let říká: „Nalejme si čistého vína: ta slovenská pop music – kam jsme se na ní hrabali. Ti byli vždycky, ne o krok, ale o půl stadionu před náma.“

I v Čechách se ale na přelomu 70. a 80. let objevily nové tváře. Většina z těch výrazných pocházela z mix-zóny, na pomezí hlavního proudu a rocku. Zpěvačka Jana Kratochvílová se v popu jen mihla, Jiří Schelinger svou účastí v popu platil za pozici nejlepšího českého hardrockového zpěváka, neboť díky tomu neustále balancoval nad propastí průseru a zákazu. Jakýmsi ženským ekvivalentem k němu byla Petra Janů, což byla práce jejího manažera Michala Zelenky, který z ní chtěl udělat rockovou zpěvačku, a tím i zalepit díru na trhu. Tedy v tom smyslu, že v televizi se tehdy rock objevoval střídmě, zato se velmi dobře prodávaly desky a koncerty byly vždycky narvané.

Osmdesátky aneb kolovrátkový pop

Pak do toho ale vlétli takzvaní „bossové“ neboli kmotři české pop music. Dokázali do svých kolovrátkových skupin, produkujících ten nejpokleslejší pop, angažovat celé spektrum rozdílných mladých tváří, mnohdy dětí, které měly za úkol obsadit většinu segmentů trhu. Bossové se svými stájemi navíc uměli působit na veřejnost tak nějak jakoby dojmem jakési „rodiny“. I to se dobře prodávalo. Odstrašujícími Klikněte pro větší obrázekpříklady „správnejch“ týmů byly Kroky Františka Janečka se zpěváky Michalem Davidem, Arnoštem Pátkem, Markétou Muchovou, Pavlem Horňákem, Pepíčkem Melenem nebo Milanem Dykem, a dále také Maximum Petra Hanniga se „zpívajícím bubeníkem“ Vítězslavem Vávrou, po jeho odchodu Stanislavem Procházkou ml. a mladou Lucií Bílou. Největší zlaté vejce ale měla Skupina Ladislava Štaidla – byl jím samozřejmě Karel Gott. U Štaidla působila i Jitka Zelenková a dále mladí neokoukaní: Darinka Rolincová či „rebel“ Michal Penk. Dalším bossem byl „mistr basů“ Karel Vágner – ten měl v týmu zlatou slavici Hanu Zagorovou, ale potřeboval zaplnit ještě jeden segment trhu, a tak přijal do kapely dva hopsající a zpívající „kluky“ Stanislava Hložka a Petra Kotvalda. Ti začínali jako sboristi, ale postupně získávali větší a větší prostor. Na konci osmdesátých let byla česká pop music vskutku téměř nejpříšernější. To se ještě objevila jména jako Petr Sepéši a Iveta Bartošová (kterou po Petrově tragické smrti uzmul do svého týmu Ladislav Štaidl) a a z Janečkovy stáje samozřejmě „drsní“ Sagvan Tofi a „vizitku“ slabikující Jan Cézar.

Nový pop a „proměnlivé počasí“ v devadesátkách

I u nás stejně jako na Slovensku existovaly pop-rockové skupiny, mj. OK Band či Tango, které ale spíše vycházely z nové vlny. Dle Vlčka byl z českých kapel tohoto typu nejlepší Žentour se zpěvákem Jankem Ledeckým. Také Slovensko před rokem 1989 přišlo s dalšími pop rockovými formacemi, které měly kořeny v nové vlně a třeba folklóru, třeba Vidiek. U nás začaly mezi mladými vládnout kapely „nového popu“, viz zmíněný Žentour, dále Oceán nebo skupina Lucie. Svou popovou tvář objevil i heavy metal – bratislavská Tublatanka, Citron a zpěvačka Tanja z Ostravy nebo pražská kapela Nová růže.

Po roce 1989 začal masivní ústup „starých struktur“ do pozadí, což postihovalo zejména představitele tzv. normalizačního popu. Tehdy se na krátký čas dostali na výsluní umělci z oblasti rocku. Na konci devadesátých let přišla vlna boybandů, např. Lunetic (a girlbandů – Holki). Další tváře donesl raný hip hop (Chaozz) nebo eurodance (MC Erik & Barbara). Do módy se také dostávaly muzikály a jejich tváře se též stávaly slavnými (například Daniel Hůlka), zhruba od roku 1998 nastal návrat osmdesátkového popu (Michal David, Iveta Bartošová). Po milleniu do našeho popu prohovořily talentové soutěže typu SuperStar, které ale pohříchu vyprodukovaly jedinou skutečnou hvězdu (a autorku) – Anetu Langerovou.

Stopáž56 minut
Rok výroby 2016
 ST HD
ŽánrHudba