Kola dějin a dějiny kola

Publicista a historik motorismu Jan Králík, který např. jako první čs. novinář absolvoval v roce 1988 Rally Paříž – Dakar, je zároveň také nadšeným velocipedistou. V roce 1993 spoluobnovil Český klub velocipedistů 1880, je jeho předsedou, i na mezinárodní úrovni se věnuje sběratelství historických kol a jeho organizaci. V Národním technickém muzeu připravil stálou expozici historie cyklistiky, 2018 výstavu Fenomén Favorit. Z dvacetiletého výzkumu dějin kola vznikla teď rozlehlá česko-anglická publikace Na kohouta si vyskočím. Historie kola v Čechách 1817–1918, kterou si vydal „z rozmaru“, jak stojí v tiráži, on sám. Je to opravdu rozmar praktikujícího koníčkáře, ale zároveň výstup vášnivého sběratele a historika, který shromáždil zejména pro laika neskutečné množství až bizarních textových i obrazových dokumentů z historie cyklistiky. „Kolo výrazně utvářelo společnost, která se rozběhla od usedlého peciválství do horečné modernity, od nesmělých cest po okolí k rozletu po Evropě,“ uzavírá kniha vymezené období. A kolo je až „podnes nejrozšířenější dopravní prostředek na Zemi.“ Co ale znamená kohout z názvu knihy? Vysoké kolo, jehož prototyp zvaný chrastidlo vyrobila smíchovská továrna Jana Kohouta v roce 1879. J. K. jsme navštívili u něj doma, kde nám předvedl něco ze své sbírky i jízdu na kohoutovce.

Temno je název románu Aloise Jiráska z roku 1915, jeho filmové adaptace od Karla Steklého z roku 1950 a teď i studie historičky Ivany Čornejové. Ta se badatelsky věnuje dějinám 17. a 18. století, zejména církevním a školským. Podílela se např. na Kapitolách z dějin pražské univerzity 1622–1733 (1993) či na Velkých dějinách zemí Koruny české 1618–1683, ve dvou vydáních vyšla její studie Tovaryšstvo Ježíšovo: Jezuité v Čechách (1995, 2005). Její Temno je pokusem vykreslit období zejména mezi léty 1618–1743 v reálnějších konturách, než se stalo právě u Jiráska, jehož román ostatně zahrnuje jen léta 1723–1729. Přesto se jeho název stal jak za první republiky, tak zejména pro roce 1948 symbolem pro pobělohorský habsburský rekatolizační útlak v paušálním stylu „tři sta let jsme úpěli“. Jaká je skutečnost jak v samotném Jiráskově románu, tak v období, které jsme si jeho názvem tak snadno zvykli označovat, to právě chce kniha Ivany Čornejové ukázat. Například na „barokním stavitelství a komponované krajině“ či na „barokní učenosti a krásném písemnictví“. Ivana Čornejová sama vybízí čtenáře své knihy, aby ji bral jako „úryvky z českých dějin. Nebo s odkazem na dílo Bohuslava Balbína, jako,výtahy’ –,epitomé’ z pobělohorské historie“. To je legitimní pokus o oslovení hned několika generací školáků, čtenářů a diváků, indoktrinovaných po roce 1948 tzv. jiráskovskou akcí Zdeňka Nejedlého, zmíněným filmem i strnulou školní výukou. Přes odlišné poznatky historiografie po roce 1989 se jednou vžité názorové stereotypy stále cyklicky vracejí a udržují, bohužel například i v publicistické hantýrce.

Práce Ivany Čornejové usiluje o revizi celé epochy, historička Pavlína Kourová se s kolegyní Natálií Lupienskou naopak ponořily do mikrohistorie jednoho místa a vydaly o něm zprávu v bohatě obrazově vybavené publikaci Střípky z historie Vraného nad Vltavou a okolí. Vydavatelem knihy je Stará škola, z. s., sdružení, které v obci působí od roku 2013 a dalo si za cíl revitalizovat a zprovoznit opuštěnou budovu bývalé školy. Dnes je škola a přilehlá komunitní zahrada místem cca 50 akcí pro veřejnost do roka a kniha tak patrně završuje jednu fázi hledání identity obce a jejích kořenů. Obě autorky totiž ve Vraném prožily dětství, Pavlína Kourová tu má rodiče sestru, Natálie Lupienská tu žije trvale, je koordinátorkou spolku Stará škola a působí v místním Sokole. Kniha vznikala po jednotlivých „střípcích“ na místním internetovém portálu, vzpomínkami a dokumenty se na ní podílela řada místních patriotů a možná dostane i pokračování. Už tento svazek je však ukázkou nepřeberného množství lidských příběhů, smělých vizí a uskutečněných malých i velkých snů, za nimiž stojí konkrétní jména, jež často neprávem zavál čas. Mihnou se tu ale i jména známá: Ota Pavel, jehož otec po válce postavil ve Skochovicích na skále chatu, prezidentský pár manželů Benešových, který na prohlídku zdejší přehrady, první z budoucí vltavské kaskády, zavítal parníkem v roce 1937, či Vladislav Vančura, jenž sem jako lékař docházel ze Zbraslavi. V roce 1927 byla ve Vraném otevřena sokolovna a v ní záhy i kino, v roce 1936 se v něm promítal na zkoušku první zvukový film, Jan Hřebejk v roce 1993 natáčel v sokolovně Šakalí léta. Atakdále, všechno to budí chuť se do Vraného vypravit a ověřit si to na místě.

V mottu své knihy komentuje J. Králík zprávu z časopisu Cyklista z roku 1884 o rozvoji „sportu cyklistického“ u nás lapidárním zvoláním: „A byla to jízda!“ Že takový názor nepatří jen minulosti, potvrzuje sborník „o svobodě na kole ve městě i krajině“ takřka totožného názvu: Je to jízda (2021). Jeho editorem je básník, spisovatel, překladatel z němčiny a norštiny a kulturní organizátor Ondřej Buddeus, autory třináct osobností české kultury a vědy, které jízdu na kole pravidelně provozují, neboť „kolo je cesta, jak spojit příjemné s užitečným“. Najdeme tu tedy texty literární kritičky Evy Klíčové, literárního historika Jana Wiendla, výtvarných publicistů Jana H. Vitvara a Petra Volfa, molekulární bioložky Magdaleny Herové a dalších. Kolo je pro ně dopravním prostředkem i sportovním nástrojem, jízda ně něm je ale pro většinu z nich také příležitostí k meditaci o sobě samých a okolním světě – ne náhodou se např. text Petra Volfa jmenuje Jak jsem potkal koloběh života. Jízda na kole nese v sobě pro všechny zúčastněné jistou filozofii, která se ovšem v denním provozu často sráží s úplně jinými zájmy, jak např. v Praze nejnověji svědčí usilování strany Motoristé sobě. My se s Ondřejem Buddeusem sejdeme na střeše jeho bydliště, dvanáctipatrového paneláku, odkud je krásný výhled na Prahu a budeme mluvit i o jiných jeho aktivitách, které se často pohybují na pomezí literatury a dalších uměleckých disciplín, např. výtvarného umění či hudby. Mj. byl v letech 2011–2014 šéfredaktorem časopisu Psí víno, 2014–2017 pracoval v PR divadla Alfred ve dvoře, 2017–2019 vedl České literární centrum, od 2019 je zaměstnán na AVU. Právě tam ze spolupráce se sochařkou Pavlou Scerankovou vznikla idea ostravského Památníku válečných veteránů v podobě tři pohyblivých okruží. Odhalen byl letos 1. 7. jako pocta i novodobým veteránům České republiky.

Součástí uvedení Jáklova Jana Žižky je i vydání stejnojmenné knihy nakladatelství Bohemica Books s podtitulem „příběh filmu Petra Jákla“. Přináší nejen obvyklé informace o nejrůznějších aspektech vzniku filmu, rozhovory s herci, filmové lokace, několik stovek fotografií z natáčení a další zajímavosti. Pracuje navíc také s rozšířenou realitou, díky které může čtenář zhlédnout vystřižené scény z filmu anebo si zblízka prohlédnout použité historické zbraně a kostýmy. Kniha v ceně 2 970 Kč vychází ke dnu premiéry, nakladatel Karel Svoboda nám do studia přinese představit její definitivní maketu. Vydávání knih se věnuje od roku 2014 (předtím prý holdoval lodní dopravě a horkovzdušným balonům), produkce firmy je nevelká, základ tvoří knihy amerického psychiatra Davida R. Hawkinse zaměřené na duchovní vzestup. K zájmu o tohoto autora a k vydání už šesti jeho titulů K. S. dovedl herec Jaroslav Dušek a možná někde tady, v jakémsi mentálním entusiasmu, leží spojnice s projektem Petra Jákla.