Už dvacátý rok se revue pokouší bourat zdi mezi žánry i lidmi. Proto hosty J. Lukeše a J. Schmida budou tentokrát ti, kteří svými životy i dílem sami takové zdi překračují. Kybernetik a filosof I. M. Havel, prozaik a scenárista J. Stránský, historička architektury M. Mitášová či publicisté J. Pergler a J. Dražan, majitelé Nakladatelství Zeď

Obsah dílu

Přehrát vše

Literární revue Třistatřicettři započala natáčením v únoru 1999 a vysíláním prvního dílu 22. 3. 1999. Od té doby běží ve vysílání České televize nepřetržitě až dodnes. Teď točíme 200. díl, jehož premiérou v únoru se završí 19. rok existence revue a započne se rok dvacátý. To je na pořad o literatuře – zvláště v této době totální proměny hierarchie médií a uměleckých druhů – úctyhodný výkon a důvod k oslavě. Především ale důvod k zamyšlení nad tím, co tvoří smysl a identitu pořadu. A tu se zdá, že je to bourání bariér a zdí mezi žánry i lidmi. Neohlíželi jsme se na někdejší dělení na literaturu oficiální, samizdatovou a exilovou, na dělení skupinové či generační, na dělení druhové či žánrové, na literaturu centrální či regionální. Kniha byla pro nás médiem, skrze které bylo možné reflektovat celou kulturní scénu napříč jednotlivými uměnami i občanskou společnost napříč rozdílným názorům, oscilovat podle potřeby mezi vážností a zábavností. Ne vždy to bylo přijímáno s porozuměním, protože pro leckoho, jak se zdá, je opevnění se jen ve svém vlastním názoru nutným předpokladem zachování osobní integrity. Nečekané antagonismy v současné české společnosti ovšem ukazují, že právě překonávání zdí mezi námi je cestou ke vzájemnému dialogu a ke znovunalezení společné řeči.


Filozof: Ivan M. Havel

Kybernetik a filozof Ivan M. Havel (* 1938) letos v říjnu oslaví 80. narozeniny a docela se toho jubilea v osmičkovém roce předem děsí. Je totiž stále v plné přednáškové, studijní a spisovatelské permanenci a jak napsal, „obětovat,volný‘ čas je pro mě vždy bolestivé“. Navzdory tomu nás ale pozval k sobě domů, do nábřežní havlovské rezidence, kde pobýval i jeho bratr Václav a kde nyní pracuje uprostřed své rozlehlé knihovny. Bude to také v místech, kde se za normalizace odbývaly pravidelné debatní Pondělky, bedlivě sledované policií, navzdory tomu ale propojující disidentské vědecké kruhy s těmi oficiálními. Zdi se tedy prorážely a bořily už tehdy a Ivan M. Havel o tom vydal dosti rozsáhlé svědectví v knize rozhovorů s Janem Lukešem "Právě proto, že jsem" (2017). I celá jeho vědecká činnost je však charakteristická takovým nerespektováním či překračováním zavedených či konvenčních pravidel – ne náhodou byl celá léta ředitelem Centra pro teoretická studia UK a AV ČR, kde se hledá společná řeč zcela disparátních vědeckých disciplín, ne náhodou je autorem „podivné“ knihy Arsemid, která loni vyšla už ve třetí a znovu nové podobě, ne náhodou také loni vydal další svazek svých dialogů s Michalem Ajvazem Pokoje u moře. Tady všude se překračují konvence toho, co je literatura a filozofování, a otevírá se svět bez hranic a hradeb. Ostatně takové je i společenství kolegů a přátel Ivana M. Havla, které se schází každou středu v soukromém klubu Koníček v Lucerně a které je vlastně pokračováním někdejších Pondělků.


Teoretička architektury: Monika Mitášová

Radikálním překračováním mezí je i knižní diptych teoretičky a historičky architektury a v tomto případě i editorky Moniky Mitášové (* 1968) Vladimír Dědeček. Interpretácie architektonického diela (2017) a Vladimír Dědeček. Stávanie sa architektom (2017). Vladimír Dědeček (* 1929) patří od 50. do 90. let k předním slovenským architektům, pokračovatelům funkcionalismu (jeho učitelem byl mj. zlínský architekt Vladimír Karfík), a to zejména jako autor řady monumentálních staveb na Slovensku (budovy základních škol, Slovenská národní galerie, Slovenský národní archiv, univerzitní a internátní komplexy v Nitře, Zvolenu a Bratislavě ad.), v Čechách v Ostravě (Palác kultury a sportu). Na Slovensku budilo a budí jeho dílo kontroverzní reakce, některé jeho projekty jsou pokládány za výraz bolševické zpupnosti a velikášství (zejména jeho radikální rekonstrukce a přístavba SNG). Knihy Moniky Mitášové se pokoušejí o nový pohled: ta druhá, menší, sleduje na podkladě rozhovorů a archivních materiálů tvůrcova studijní léta a přináší faksimile tří jeho skicářů, na jejichž stránkách se rodil jeho architektonický názor. Ta první, více než osmisetstránková, pak je kolektivním pokusem o interpretaci čtyř Dědečkových staveb, a to po stránce textové, architektonické a fotografické. Z nich se vyvozují širší interpretační závěry, aplikovatelné i na další Dědečkovy stavby, použitelné však i univerzálně. Překračování mezí ve výkladu přitom s sebou nutně vede překračování mezi i v pojetí samotné knihy, která se svou strukturou dalece vymyká obvyklému tvaru podobných monografií. Ale o tom už sama autorka a editorka, která je jistě povolaná i k tomu, aby nám objasnila, jak základním prvkem v architektuře je zeď a co znamená její destrukce.


Spisovatel a scenárista: Jiří Stránský

Spisovatel a scenárista Jiří Stránský (* 1931), politický vězeň stalinského režimu 50. let i normalizační recidivy 70. let, byl naším hostem už před drahnou dobou, ve vysílání 18. 12. 2010. Tehdy mu právě zemřela manželka a on se na její památku rozhodl sepsat příběh jejího otce, pilota RAF, kterého režim nechal po válce zlikvidovat. Balada o pilotovi vyšla v roce 2013 a teď podle ní točí film pro Českou televizi Ján Sebechlebský. Stránský vydal ale od té doby i další knihy: novelu Tóny (2011), knížky pro děti O chamtivém králi (2011) a O Dešťovém kameni (2016), soubor Fejetony (2013), knížky rozhovorů s Libuší Koubskou (Můžeš-li udělat radost, musíš, 2012) a s Renatou Kalenskou (Doktor vězeňských věd: Rozhovor s Jiřím Stránským, 2017). A zase přicházíme v době, kdy mu zemřel jeden z nejbližších, spoluvězeň František Zahrádka, kamarád a odborný poradce snad na všech filmech z vězeňského prostředí, které podle látek Stránského vznikly. Vůbec první jeho literární tvorbu, básně z vězení z let 1953–1960 ale shrnuje sbírka Za plotem (1999), a právě ta je pro nás důležitá. Nejlepší léta svého života mezi dvacítkou a třicítkou strávil Jiří Stránský za ploty a zdmi vězeňských zařízení, pak se za nimi ocitl znovu jako čtyřicetiletý, a přesto nezatrpkl. Naopak svým dílem i postoji boří bariéry mezi lidmi a usiluje o toleranci, což někteří fundamentalisté jistě považují za slabost. Má ale smysl prožít život v nenávisti, byť oprávněné, má cenu zůstávat za zdí, i když je povalená?


Nakladatelství: Zeď

Nakladatelství Zeď vzniklo v roce 2016 jako podnik dlouholetých polistopadových novinářů LN, MFD, Týdne a dalších médií Jana Perglera (* 1969) a Jana Dražana (* 1972). Hned prvním titulem byla jejich vlastní kniha Náš Václav Havel. 27 rozhovorů o kamarádovi, prezidentovi, disidentovi a šéfovi (2016), pátrající mj. po tom, čím právě Havel v očích nejbližších překračoval běžné lidské horizonty. Následoval román Ferdinanda Peroutky Oblak a valčík (2016), loni knihy Václava Cílka Poutník časem chaosu a izraelsko-amerického dramatika a publicisty Tuvia Tenenboma Všechny jejich lži, navíc Dražan s Perglerem sami sepsali titul Člověk 25. Čtvrtstoletí Člověka v tísni. Orientace firmy je z toho patrná - nezapře publicistické zaměření majitelů i jejich orientaci na živé veřejné otázky a problémy. A to zdaleka ne jen naše, ale třeba i americké či doslova globální. Tušíme z toho všeho, co asi znamená zeď v názvu, raději se ale na to obou pánů v jejich nakladatelském krcálku zeptáme, stejně jako na jejich další plány.


Destrukce zdi

A teď už je na čase, abychom zbourali i tu naši symbolickou zeď v ateliéru. Objeví se za ní režiséři, kameramani, zvukaři, střihači, osvětlovači, dramaturgyně, produkční… Zkrátka kdo bude mít čas, měl by tam být, abychom se mohli u dvoustého dílu na chvilku potěšit vzájemnou spoluprací a připít si na dobrou literaturu.


Stopáž52 minut
Rok výroby 2018
 ST HD
ŽánrMagazín