Postřehy odjinud

Skandinávie očima Tomáše Sniegoně - O demokratičnosti nahoty

Dramatik Henryk Ibsen, snad největší ze všech Norů, jednou prohlásil, že každý druhý obyvatel Norského království je filozofem. Zřejmě měl pravdu; Norové žijí pomalu a mají dost času na přemýšlení o všem možném. Filozofovat přitom mohou dvěma způsoby: ti, kteří bydlí na venkově, hloubáním v přírodě, jíž je tu habaděj. Pro obyvatele hlavního města Osla je pak nejlepším filozofištěm park nesoucí jméno sochaře Gustava Vigelanda. Spojení Vigelandova vysochaného tělesna a Ibsenova dramatického duchovna právě v těchto místech podněcuje krom jiného i otázku, co je v tomto letitém filozofickém dilematu právě v těchto zeměpisných šířkách typicky norského, no a o norskosti, o té Norové přemítají i hovoří nad jiné rádi.

Do tohoto pozoruhodného parku jen nedaleko od centra norské metropole soustředil Gustav Vigeland za dobu dvou desetiletí, obsahující meziválečná léta a 1. období 2. světové války, celkem 193 zajímavých objektů se 650 mužskými, ženskými a dětskými postavami. Tohle všechno okolo však představuje velmi zřetelný obraz celkem 40letého sochařova myšlenkového vývoje. Sochy jsou rozděleny do pěti velkých celků. První z nich zahrnuje vstupní trakt a tzv. Most, a už tady se duchovno návštěvníků může dobře rozehrát. Erotické hrátky dospělých, tedy variace na téma muž–žena, jsou kombinovány s výjevy na téma muž a dítě a pochopitelně také žena a dítě. Jak je vidět, ani chladný norský tvůrce nepostrádal smysl pro humor, třebaže trucujícímu chlapečkovi, na něhož se usmějete zřejmě ze všech soch nejvíc, v tomto okamžiku zjevně důvod k radosti zcela schází. Přes fontánu a přilehlou mozaiku, zvanou Labyrint, dojdete až k dominantám celého parku, čtvercovému schodišti a gratinovému Monolitu, znázorňujícímu 123 do 14metrové výšky spletené lidské figury. Fantazie vám jistě napoví hned několik variant výkladu a její rozměry znásobí poznatek, že postavy nejníže u podstavce jsou zcela bez života, zatímco lidé umístění výše cítí a žijí. Slunci nejblíže jsou pak malé děti, což asi těžko potřebuje další vysvětlení. Všechny postavy jsou přitom demokraticky nahé, takže jiné než tělesné a výrazové rozdíly mezi nimi scházejí.

Chcete–li, pojměte tento fakt jako průvodní znak severského rovnostářství, nebo alespoň snahy o co možná největší přiblížení se k němu. Nejlepší příklad rozporu mezi životem v ochranném krytu pospolitosti či tváří v tvář rozmarům osamělého ústranní, je znovu Henryk Ibsen, který úvahám o vztahu psychózy davu a svobodě individua věnoval řadu ze svých her. „Svoboda je ve své přirozenosti něčím, co roste tím víc, čím víc se to člověk pokouší dobýt,“ napsal Ibsen. „Jakmile se někdo během boje o svobodu zastaví a prohlásí: 'Teď ji mám,' právě ji ztratil.“ A ve svém dramatu s názvem Nepřítel lidu pak ústy hlavního hrdiny vyřkl snad největší ze všech Norů větu, s níž od té doby prakticky už od kolébky vyrůstá každý jeho severský krajan: „Nejsilnější člověk na světě,“ povídá Ibsenův Nepřítel lidu, „nejsilnější člověk na světě je ten, kdo stojí nejvíc sám.“

Přehrát video